Čech, Zdirad
1. února +1242
Snad ztratila už jako malá rodiče, protože žila v toskánském Castelfiorentinu v domě svého strýce, jemuž, když vyrostla z dívky v pannu, vedla domácnost, a pokud to jen bylo možné, uchylovala se do ústraní a věnovala se modlitbám, zbožné četbě a rozjímání. Lidé si jejího chování pochopitelně všímali. Dali si dohromady její tichou zbožnost, její starostlivost, laskavost, pečlivost a ochotu pomáhat, a začli o Verdianě hovořit jako o světici. Když se o tom dozvěděla, vyděsilo ji to tolik, že od strýce odešla a vydala se na dlouhou pouť k apoštolským hrobům do Kompostelly a do Říma. Bylo jí asi třicet let, když se vrátila, a usadila se v maličké poustevně přistavěné ke kostelu sv. Antonína opata. Spávala na holé zemi a její dny vyplňovalo pokání, modlitby a rozjímání. Jediným jejím spojením se světem bylo malé, do kostela prolomené okno, kterým jí dobří lidé podávali chléb a vodu, kterým sama mohla podělovat žebráky a odpovídat těm, kdo prosili o radu, nebo hovořit s návštěvníky. Jedním z nich byl (v roce 1221) sám svatý Otec František, když procházel krajem v souvislosti s jednáním o ustavení a pravidlech Třetího řádu. A tak mohl on sám jméno zazděné panny zapsat do seznamu terciářů. Ještě dalších dvacet let byla na světě, ale ani když si ji Bůh povolal po čtyřiceti letech kajícího života k sobě, její tělo poustevnu neopustilo. Kastelfiorentští občané prostě prorazili z kostela do poustevny dveře, tak z ní udělali kapli a tělo svaté Verdiany pohřbili tam, v proslulém místě mnoha zázraků. Po přezkoumání života i úcty dal papež Klement VII. v roce 1533 zapsat její jméno do seznamu svatých a sestavil vlastní oficium, v roce 1672 se pak její jméno dostalo do Římského martyrologia.
Kresbu postavy svaté Verdiany (Veridiany, Viridiany) provázejí znaky Castelfiorentina, rodu de Attavanti a papeže Klementa VII.
Zdirad Čech