Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

32. Zpytování svědomí

(dokončení)

 Omlouvám se, že jsem v průběhu tohoto líčení stále znovu prosil o shovívavost s nemírností svaté Markéty.

 Je možno nepřiznat platnost motivům její lásky, nelze se však divit, když žena srovnává svůj krok s krokem Milovaného a zcela se mu přizpůsobuje.

 Je možno omylem pokládat utrpení za cenu, kterou lze zaplatit hřích. A přece, toto přesvědčení je tak staré jako lidstvo samo. Dokonce i nevěřící prakticky jednají tak, jako kdyby tomu věřili. Je všeobecně zvykem říkat o odsouzeném, že zaplatil svůj dluh. Proto nebyla Markéta nerozumná, když věřila, že ve svém mládí plném rozkoší a hříšném nahromadila dluh, a snažila se zaplatit jej do posledního haléře.

 Její víra ovšem sahala dále: nepochybovala o výkupné síle svého pokání, a že každý z nás, když jen chce, má spoluúčast na Kristově utrpení. Kdyby se v tomto bodu mýlila spolu s celou katolickou církví, pak mučednictví, které si ukládala, by bylo omylem lásky, avšak přece jen svědectvím lásky.

 Jak podivuhodné je přece Markétino bláznovství, které kácí její modlu a rozbíjí okovy, které ji svírají! Což nemá teď svobodu ostříhat si hlavu, odpírat si jídlo, pomazávat si tvář sazemi a jednat tak, že to odporuje všemu rozumu? Odrazující tvrzení svatého Pavla, že kříž je bláznovstvím, bych nikdy doopravdy nepochopil, kdybych nežil v tomto časovém období, v němž jsme odsouzeni trpět (pozn.: psáno za války 1941-44).

 Svět přirozeně zjišťuje, že Markéta by udělala lépe, kdyby pracovala a vychovala svého malého chlapce; při své kráse by bezpochyby našla řádného muže, vdala se a dala své vlasti další děti.

 Zvláštní je, že náboženství, k němuž se naše kajícnice hlásí, a sama svatá církev má poslání tuto pravdu ukazovat způsobem, jenž uspokojuje rozum; to se mu podařilo tak obdivuhodně, že tím získalo pochvalu vynikajících mužů a politických filosofů. Teologové nalézají na všechny otázky přiměřené řešení. Jak to bylo se stromem poznání dobrého a zlého? Jak lze uvést v soulad svobodu Boha se svobodou člověka? V čem spočívá dědičný hřích? Jak je třeba řešit problém zla ve světě? Proč vina prvních lidí zatěžuje celý lidský rod? Proč vtělení Božího Syna neuzavřelo provždy brány pekla? Jak dává Kristus své tělo k jídlu a svou krev k pití? Logikům zajisté není nemožné udělat všechny tyto věci přijatelné osvícenému duchu. A je nejeden vynikající křesťan, kterého sv. Tomáš Akvinský přesvědčil a který jako výsledek rozumového úsudku za pomoci milosti nalezl víru.

 Avšak konec konců musíme přece vždy znovu sahat po té nevelké knize, která je - pozorována ze stanoviska lidského rozumu - plná výroků a příběhů odporujících rozumu, jež však jsou zároveň hodné úcty a podnětné: je to moudré, nestarat se o jídlo ani o oděv? Je bezstarostnost ctností? Proč se se ztraceným synem jedná lépe než s jeho starším bratrem, jenž vždy zůstal věrný? Proč dělníci, kteří nesli celou tíhu dne a horka, nejsou lépe zaplaceni než leniví a mazaní, kteří přišli na pracoviště až v poslední hodinu, když už horko polevilo? Proč se dává přednost zahálčivé Marii před její sestrou Martou? Je to dobré přivádět válku a ne mír, aby se rozdvojili manželé a sourozenci? Všechna vysvětlení se marně namáhají oslabit smysl učení, které je tak jasné, že vyvolává pohoršení. Je zcela zřejmé, že Boží spravedlnost se vysmívá naší spravedlnosti, že zákony Božího království se vysmívají zákonům synů Adamových - onoho Adama, který trhal plody ze stromu poznání dobrého a zlého, jehož jed v nás ještě dnes pálí.

 Přece však zřetelně cítíme - jak věřící tak nevěřící - že celá moc a celé kouzlo evangelia spočívá v pohoršení, jaké vyvolává: jsme okouzleni do té míry, do jaké protestuje náš rozum. Co kdyby pravda vůbec neodpovídala rozumu a lidské logice? Co kdyby opravdu byla bláznovstvím, za které ji označuje Pavel? Co kdyby - podle Pascalova výroku - bloudila zahalená mezi lidmi a člověk by ji musel strhnout k sobě způsobem, který nebyl znám ani Descartovi ani myslitelům, kteří přišli po něm? Co kdyby ve světě, ovládaném zákony rozumu a přísahajícím na učení Aristotelovo, byli moudrými právě jen svatí, pokládaní za blázny? Co kdyby bylo možno poznat pravou církev méně podle litery jejího učení - přes jeho vznešenost, přes uspokojení, jež skýtá rozumu - než spíše z jejích plodů, a protože je církví svatých?

 Pro filosofy platí jen jedno: logické, nehmotné, věčné pravdy. Avšak pro každého z nás stojí v popředí jeho Já, jeho tvrdý lidský osud - právě to, co pro naše učitele, stoické mudrce, je bez významu. Náš individuální život je ani trochu nezajímá, jen pokud se k němu stavíme zcela indiferentně a za všech okolností zůstáváme věrní zákonům rozumu, zásadám rozumové morálky.

 Jenom nemohli dosáhnout, abychom byli méně učenliví od té doby, když přišel Jeden, který vyslovil tak četná,   přísně vzato, nelogická slova. Vznikl neklid; probudilo se přání hledat jinými metodami než metodou našich učitelů pravdu, která není jejich pravdou. Pravdu, jež se týká našeho osobního života, našeho svědomí, naší nejtajnější bolesti.

 Toto je zákon naší přirozenosti: přes všechnu zdánlivou nerozumnost poslouchá Markéta zákon svého života, který ji zavazuje běžet za Pravdou, jež - třebaže sama o sobě abstraktní - z lásky k ní vzala na sebe tělo. Markéta jedná, jako by kromě ní a jejího Boha nebylo na světě nic. Když však mluví ona či jiný velký mystik o tomto bláznovství, jsou tu miliony nás, kdo ji chápeme.

 My věru nemůžeme volit mezi Bohem filosofů a učenců, původcem matematické pravdy, a Bohem, jenž na nás působí zevnitř - protože si v naší duši učinil příbytek - i zvenčí; neboť Slovo se stalo tělem a my máme svědectví těch, kteří je viděli svýma očima a dotýkali se jej svýma rukama. Už nám nezáleží na tom, abychom věděli, zda abstraktní Bůh, Descartův První Pohybující, více odpovídá zdravému lidskému rozumu než Bůh, jenž své tvory miluje a milost jim poskytuje nebo odpírá; neboť my jsme uvěřili pouze jednomu, a toto jedno odpovídá požadavkům naší duše a stačí nás obšťastnit: že Bůh je Láska. Vzali jsme za slovo pár „bezvýznamných Židů“, učedníků Ukřižovaného, přede všemi ostatními Jana: „O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám, ... abyste i vy měli s námi společenství. … My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. ... Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. ... Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! ... Ať nás naše srdce obviňuje z čehokoli, Bůh je větší než naše srdce..."

 My jsme uvěřili v toto bláznovství: že se věčnost vnořila do času, Bůh do pomíjejícího člověka. Uvěřili jsme neuvěřitelnému: že Nekonečný se spustil do propasti ubohého lidského osudu.

 Když Markéta tak skálopevně věřila v tuto lásku, že den co den za ni obětovala svůj život, pak jistě dostala znamení ještě dřív než byla omilostněna vnitřními osloveními; znamení, které patrně méně zřetelně, avšak stejně nevyhnutelně zaslechla již před mrtvým tělem svého milence a brzo nato pod fíkovníkem v zahradě svého otce. Kolísající věrnost tohoto nejubožejšího věřícího se nedá vysvětlit ani rozsudkem, který vyslovil, ani zrale rozváženým rozhodnutím; pochází spíše z toho, že Někdo se dotkl jeho srdce, že je v něm pramen slz, který jednou vytryskl a teď už nevyschne. „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás,“ praví Pán. To je tajemství milosti v jeho hluboké prostotě.

 Krátce předtím, než se Markéta narodila, obvinil papež Řehoř IX. císaře Fridricha II. plamennými slovy za tvrzení, že „má se věřit jen tomu, co se dá dokázat přírodními zákony a přirozeným rozumem“. Kdyby byla tato otázka předložena pokorné Markétě, a kdyby byla schopná pochopit její dosah, bezpochyby by slavnostně prohlásila, že důvěřuje přirozenému rozumu ve všem, co se týká těla, a to ne jen vzhledem k výsledkům vědy a filosofie, ale i kvůli teologii. Vyhradila by si jen právo věřit, že existuje řád lásky, o němž praví Pascal v jednom slavném fragmentu, že je nekonečně povznesen nad řád těl a řád duchů, a má svůj vlastní způsob bádání a poznávání, své vlastní důkazy, důvody srdce, které rozum nezná.

 Co by bylo platné popírat, že Markéta je na rovině rozumu a z hlediska kantovské morálky neobhajitelná? Je sice pravda, že církev apeluje teologií na lidský rozum a dokáže jej uspokojit. To však nic nemění na skutečnosti, že tatáž církev právě tomuto rozumu vykazuje meze, když takovou Markétu z Cortony či bezvýznamného římského žebráka jako byl Benedikt Labre povyšuje na oltáře.

 Protože církev pochází od Boha, nemůže se přes svou helenistickou tradici a přes všechno, co si vypůjčila od Aristotela, podrobit výzvě lidského rozumu. To je takřka nad její sílu. Církev scholastiky klečí před vznešenými branami kříže na kolenou, a na tomto postoji poznáváme, že je pravou církví, církví Ježíše Krista, církví nejblahoslavenější Panny, církví svatých.

 François Mauriac

 Margareta von Corton,

 St. Benno-Verlag GMBH Leipzig, 1984

 Lizenzausgabe 1947 Paulusverlag Fribourg

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM