Slotwiński, Tadeusz OFM

9. Svatá Klára

Přítomnost sv. Kláry u sv. Damiána začíná na jaře 1211 a končí jejím pohřbem 12. srpna 1253 a zahrnuje celý její řeholní život v odloučenosti. Přežila zde 42 let, 39 let byla představenou, z toho až 28 let byla těžce nemocná a trpící. Sv. Damián získává své zvláštní postavení v dějinách františkánství vzhledem k osobě sv. Kláry a jejích sester. Uplynulo asi sedm let od doby, kdy František při modlitbě pod křížem u sv. Damiána dostal tajemnou výzvu a poslání. V noci po Květné neděli 1211 nebo 1212 Klára opouští rodný dům a přijde za Františkem k Matce Boží Andělské. Po ostříhání vlasů, obláčce a krátkém pobytu v klášteře benediktinek v Bastii a u kajícnic u sv. Anděla z Panzo přejde Klára k sv. Damiánu; a právě zde se rozvinulo první františkánské ženské společenství.

 U sv. Damiána Klára dostává (1215/16) od papeže Inocence III. „privilegium chudoby“.

 V roce 1224, kdy sv. František dostal stigmata, Klára onemocněla a už se nikdy neuzdravila. V roce 1228 papež Řehoř IX. navštívil Kláru u sv. Damiána a v témže roce znovu potvrdil „privilegium chudoby“.

 V létech 1240-41 modlitba Kláry a jejích sester osvobozuje sv. Damiána i město Assisi od Saracénů. „Když se v modlitbě zcela odevzdala Kristu, svému Pánu, v slzách mu řekla: Chceš, Pane, vydat do rukou pohanů své bezbranné služebnice, které jsem vychovala ve tvé lásce? Chraň, prosím tě, Pane, tyto své služebnice, které teď sama nemohu ochránit! - Brzy zazněl ... jakoby hlas chlapečka od nového stánku milosti (= schránky z Nejsvětější svátostí): Vždy vás budu chránit!“ (Životopis 22 - FP 3202).

 Dne 25. prosince 1252 Klára „pozorovala“ ve vidění jesličky a půlnoční liturgii v bazilice sv. Františka. Tomáš z Celana vypráví: „Začala myslit na Ježíše a velmi ji bolelo, že se nemohla zúčastnit chvalozpěvů. Povzdychla si a řekla: Pane Bože, pohleď, nechaly mne tu docela samotnou s tebou. - A najednou začal zaznívat až k jejímu sluchu obdivuhodný koncert, který zněl v kostele sv. Františka. Slyšela i jásavé žalmy modlících se bratří, slyšela melodie zpěváků, ba i zvuky nástrojů. To místo nebylo nijak blízko, že by bylo lidsky možné zpěvy slyšet: buď k ní slavnost pronikala řízením Božím, anebo její sluch byl posílen nad lidské možnosti. Co však tento zvukový zázrak překonalo, byla skutečnost, že jí bylo dopřáno vidět samé jesličky Pána. Když k ní ráno dcery přišly, řekla Klára: Buď veleben Pán Ježíš Kristus, který mne nenechal samotnou, když jste mě vy opustily. Jeho milostí jsem prožívala celé sváteční bohoslužby, které se dnes v noci slavily v kostele sv. Františka“ (Životopis 29 - FP 3212). Na základě této události prohlásil papež Pius XII. sv. Kláru patronkou televize.

 Dne 8. srpna 1253 papež Inocenc IV. navštívil umírající Kláru, a hned následující den potvrdil její řeholi. Večer 11. srpna téhož roku sestra Klára umírá u sv. Damiána. 12. srpna 1253 sám papež předsedá pohřební liturgii. Klára byla pochována v kostele sv. Jiří v místě, kde byl předtím pohřben sv. František. V listopadu téhož roku u sv. Damiána umírá rodná sestra sv. Kláry, pozdější svatá Anežka. Dne 24. listopadu 1253 začal proces svatořečení sv. Kláry, a klarisky učinily první kroky, aby se přemístily do města, blízko hrobu jejich svaté Matky. Roku 1257 definitivně opustily sv. Damiána a přestěhovaly se do kláštera sv. Kláry, přitom vzaly s sebou památný kříž, který je dodnes uctíván v bazilice sv. Kláry.

 Dalo by se domyslit, že v přítomnosti sestry Kláry nalezl František básnickou citlivost srdce, která díky zdem sv. Damiána ztemnělým věky obohacuje i dnes hymnus radosti, který - zničen tělesně, ale zářící duchem - vyzpíval k poctě „Nejvyššího, všemohoucího, dobrého Pána“, do něhož zařadil všechno stvoření v nesmrtelné symfonii. Ze všech děl světce tento je určitě nejslavnější a nejznámější širokému okruhu věřících. František, skosen nemocí, přebýval u sv. Damiána a už po dva měsíce se nemohl podívat na světlo, stále znepokojován myšmi, které pobíhaly v jeho maličké chatrči ze třtiny. Pociťoval velkou duchovní osamělost a vzýval Boha o pomoc. Tehdy dostal od něho ujištění o své spáse: „Žij v pokoji, jako bys už byl v mém království.“ Příštího dne to všechno vypověděl svým druhům a dodal: „Chci napsat chválu Pána za jeho tvory,“ usedl, soustředil se a náhle zvolal: „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane!“ Později dodal sloku o odpuštění a nakonec o naší sestře smrti těla. František složil i melodii, kterou naučil své druhy. Jeho srdce se naplnilo takovou útěchou a sladkostí, že zatoužil, aby bratr Pacifik, který byl kdysi králem básníků a velkým mistrem uměleckého zpěvu, šel s několika zbožnými a duchovně zkušenými bratry do světa kázat a zpívat na Boží chválu. Lidé naslouchali a byli naplněni nadšením. Vzrušovala je Františkova dobrota a ta sloka, která blahoslaví lidi, co milují pokoj. Objímali se a uzavírali mír mezi sebou. Nová píseň byla spolu se svým autorem v ústech všech. Rozradostnění bratři se vrátili k nemocnému Františkovi, jenž obrátil oči i ruce k nebi a děkoval Bohu, že mu dal takové bratry a takovou píseň, takže lidé v Assisi byli takoví dobří a tolik mu oddáni.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Franciszku, idž odnawiaj mój dom i jednaj ludzi!

 Glos sw. Franciszka 3/200;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)