Matějka, Pacifik OFMCap.

V předchozím článku jsem se zmínil ostatcích sv. Anežky České, které představení Františkánské rodiny v ČR uctívali u křižovníků. Někteří čtenáři si asi budou ale klást otázku, kde se tam ty ostatky vzaly, když přece hrob svaté Anežky dodnes nebyl nalezen!

Shrňme si tedy známá fakta. Anežka po své smrti byla ještě nějaký čas vystavena za mříží v řeholním chóru klarisek Na Františku. Hledal se totiž vhodný prelát, který by ji pohřbil, protože se sestrám nezdálo vhodné, aby tak učinil některý z minoritů. Protože však jak pražský biskup Tobiáš z Bechyně tak i jiní řeholní preláti z nejrůznějších (nejčastěji politických) důvodů nechtěli pohřeb vázat na svou osobu, vymlouvali se, že jsou zaneprázdněni.1 Klarisky neměly důvod s pohřbem spěchat, protože tělo se nerozkládalo, a vydávalo libou vůni. Ba dokonce, když sestra Jitka z Ležan chtěla několik dní po smrti odříznout nehet z palce a uschovat si jej z úcty na památku, začal palec silně krvácet, takže se ani přiloženým šátkem nedala zastavit a jen díky úpěnlivé modlitbě této sestry krvácení přestalo.2 15. března 1282 generální ministr minoritů Bonagracia Tielci ze sv. Jana v Persicetu, který zde cestou na generální kapitulu ve Štrasburku konal vizitaci provincie.3

Tělo bylo uloženo podle Anežčina přání „v kapli nejsvětější Panny Marie, v níž v době nevyhnutelné potřeby slýchávala mši svatou“.4 Jednalo se o větší klenutý prostor mezi oratoří a kněžištěm, který si Anežka patrně dala zbudovat již během svého života.5 Hrobka v tomto výklenku je však dnes bohužel prázdná. Kostel totiž byl na samém břehu Vltavy a hrob se tak často při záplavách ocital pod vodou. Proto sestry přemístily ostatky do menší rakve, která se v případě nebezpečí záplav dala snadno přenést.6 Jak je zaznamenáno ve zprávě o zázracích sv. Anežky, sestry ji pak skutečně z tohoto důvodu často přenášely.7

Za husitských válek byl pak klášter Na Františku značně vydrancován a klarisky po kratším pobytu v klášteře sv. Anny odešly do Týnce. Vrátily se až r. 1439 a zůstaly tam do r. 1555. Ve zpustošeném klášteře však tělo nebylo už možno nalézt. A to přimělo r. 1455 litoměřického probošta Jana Papouška k výroku: „Pokojné a šťastné časy v zemi české nastanou, když obyvatelé tělo blažené Anežky najdou.“8 V roce 1643 pak byl na místě jakýchsi světel, která se objevovala v kapli Panny Marie, nalezen prastarý hrob a v něm zetlelé pozůstatky oděné zbytky řeholního roucha, vydávající silnou vůni. O nálezu byl uvědomen arcibiskup Harrach a ostatky byly uloženy do bílé truhličky, která byla po zapečetění předána do úschovy kvardiánovi minoritů a později se už o ní nehovořilo. Snad i proto, že v souvislosti s výše uvedenými zprávami se měla nacházet v přenosné rakvičce.9

Protože nenabyli jistoty o identitě ostatků, pokračovalo se za přispění císaře Ferdinanda III. v hledání a 16. října byl v téže kapli pod oltářem nalezen hrob se skříňkou, v níž byly nějaké ostatky. Komise sice nenabyla jistoty, že se jedná o Anežčiny ostatky, ale z historického hlediska se jeví, že místo i způsob uložení odpovídá starému popisu latinské Legendy.10 Také o tomto nálezu se již dále nehovoří a neví se, kde skončil. V roce 1648 se totiž Švédové stojící již na levém břehu Vltavy chystali dobýt Staré Město a klarisky se v té době musely znovu uchýlit jinam. V roce 1689 byl klášter zpustošen požárem založeným francouzskými žoldnéři a v roce 1782 byl s konečnou platností zrušen císařem Josefem II. spolu s mnoha ostatním kláštery rozjímavých řádů.11 Je velmi pravděpodobné, že při některém ze spěšných stěhování klarisek došlo k urychlenému ukrytí ostatků na bezpečném místě. Kde, to však dodnes zůstává zahaleno tajemstvím.

Jisté je jen to, že se uchoval alespoň ostatek její spodní čelisti, který je dnes uložený v tresorech chrámu zámku Escorial u Madridu ve Španělsku. Dovezla jej tam po smrti císaře Maxmiliána I. r. 1567 jeho manželka Marie, dcera císaře Karla V. Čelist pak po ní zdědila její dcera Jana, později abatyše klarisek v Madridu, která všechny ostatky svatých a mezi nimi i Anežčinu čelist, odkázala Escorialu.12

Během staletí bylo pak mnohokrát provedeno vědecké pátrání po ostatcích. Naposledy byl za tím účelem v devadesátých letech 20. století proveden archeologický průzkum v kostele sv. Haštala, který podle dobových svědectví měl být s klášterem Na Františku spojen tajnou podzemní chodbou a dalo se tedy očekávat, že by klarisky v případě náhlého nebezpečí ukryly ostatky právě sem. Nicméně průzkum existenci spojovací chodby nepotvrdil a ostatky v tomto kostele nalezeny nebyly.

Dále pak byly na základě podnětu tří senzitivů a se souhlasem kardinála Františka Tomáška prozkoumány kosti pod starokatolickou rotundou Nalezení sv. Kříže v Praze a 2. dubna 1991 zde byly ve zděném hrobě pod podlahou nalezeny dvě skupiny kostí, z nichž jednu senzitivové označili jako silně vyzařující. Ale umístění nálezu se neshodovalo s předchozími údaji senzitivů a také další zkoumání vyzněla dosti skepticky a hypotézu nepotvrdila.13

Nicméně v té době již byl v katedrále sv. Víta jeden zaručený ostatek z Escorialu. Historie jeho pouti do Prahy je dosti zajímavá a stojí za to si ji zde popsat. To, že v Escorialu se nachází ostatek dolní čelisti Anežky Přemyslovny, se vědělo již dávno a píše o tom také Fr. Ekert ve své knize Církev vítězná.14 Potíž však byla v tom, že v roce 1936 propukla ve Španělsku občanská válka, při níž došlo k velkému pronásledování církve a vraždění kněží a řeholníků i běžných katolíků a také k drancování klášterů a jejich inventářů.15

Naše vlast měla však velké štěstí v osobě českého františkána Šimona Jar. Zusky16. Ten se totiž po únorových událostech jako kaplan u Panny Marie Sněžné v Praze připojil r. 1948 k demonstraci vysokoškoláků, kterým se věnoval, a brzy nato dostal důvěrnou informaci, že je na seznamu lidí určených k zatčení. Proto ještě téhož dne po splnění svých povinností varhaníka na svatebním obřadu zmizel těsně před tím, než pro něj přišli, a 1.4.1948 přešel hranice do Německa. V roce 1950 se odtud dostal do španělské Valencie, kde ve františkánském kolegiu La Concepción žije dodnes. V roce 1952 se tento františkán setkal v Římě s náboženskými špičkami české emigrace historiků, mezi nimiž byl P. Tomáš Špidlík (dnes kardinál) a Jar. Polc a Jar. Škarvada (později biskup). Při diskusi padla řeč na Ekertův údaj, že v Escorialu by se měl nacházet historicky ověřený ostatek. A P. Šimon Zuska ihned zareagoval: „A od čeho jsem ve Španělsku. Já se toho tedy ujmu. Když už jsem tam, pokusím se ostatek najít.“

Vyžádal si tedy audienci u ministra školství, pod něhož Escorial patřil, a požádal ho o souhlas s hledáním ostatku a se vstupem do prostor tresoru. Ministr byl zrovna na dovolené s Frankem, a tak mu dovolení udělila jeho zástupkyně. Celá záležitost ale byla dosti komplikovaná, protože při občanské válce se z Escorialu ztratil inventář ostatků svatých. A když tedy P. Zuska přijel do Escorialu a požádal převora augustiniánského kláštera o možnost hledat ostatek, ten ani nechtěl viděl potvrzení a hned ho tam zavedl. Ukázal mu řadu skříní, ve kterých je přes 7.000 ostatků, a řadu dalších skříní, kde jsou k nim tzv. „autentiky“ neboli doklady o pravosti ostatků. Představený ale hned lakonicky poznamenal: „Velkou naději vám nedávám. Bez toho ztraceného inventáře je to jako hledat jehlu v kupce sena.“ Také P. Zuska cítil, že je to úkol nad jeho síly, ale vzdát se nechtěl. A tak seděl celou hodinu jen tak na židli, hleděl před sebe, modlil se a takřka zoufale přemýšlel, od které skříně by asi měl začít. Pak se ale stalo něco, s čím nepočítal. Vrzly dveře a v nich se objevil převor, na němž bylo znát rozrušení. Celý se chvěl a pronesl větu: „Věříte v Boží Prozřetelnost?“ P. Zuska se jen pousmál a odpověděl: „Vždycky jsem v ni věřil.“ Převor mu tedy odpověděl: „Představte si, že právě dnes nám poštou přišla ta kniha inventáře, kterou tu už 16 let postrádáme, s průvodním dopisem, ve kterém je psáno: »Našel jsem tuto knihu a vidím, že patří do vašeho kláštera, a tak vám ji vracím…«“17 Radost obou byla nelíčená a mimořádná. Ihned tedy ve španělsky psané knize nalistovali písmeno „I“, tj. Inéz, což je španělsky Anežka, a pod ním našli příslušný záznam. Ostatek byl přesně tam, kde měl být, a jeho nalezení trvalo sotva minutu! Tím P. Zuska považoval svůj úkol za splněný a předal informaci o ostatku našim historikům v Římě. Ti sice ještě nějakou dobu váhali, zda se snad nemůže jednat o nějakou španělskou světici, neboť jméno bylo přece psáno španělsky. Brzy se však i tuto pochybnost podařilo přesvědčivě historicky vyvrátit.

Dvacet let se pak nic nedělo. Koncem osmdesátých let však již začalo být jasné, že ke svatořečení dojde brzy, a tak kardinál František Tomášek dne 6. července 1987 písemně požádal španělského krále Juana Carlose I., zda by mohl v souvislosti s očekávaným svatořečením darovat část ostatku nebo celý z majetku královského kláštera v Escorialu pro katedrálu sv. Víta v Praze.18 V žádosti mj. uvedl, že není znám jiný ostatek světice než dolní čelist uchovávaná v Escorialu, což v té době ještě byla pravda. Pak už vše šlo velmi rychle.

Dne 21. září 1987 generální sekretář J. V. krále Sabino Fernandez Campo z pověření krále odpověděl z královského paláce Zarzuela v Madridu, že podle svědectví královského archivu byla v roce 1982 již předána část relikvie (jediný zachovaný zub) Otci Josefu Novotnému, provinciálovi křižovníků pro Rakousko a Německo a že v současnosti neexistuje žádná překážka pro darování další části ostatku. Dne 20. října 1987 pak španělský velvyslanec v Praze Carlos de La Figuera doručil výše uvedený dopis od generálního sekretáře J. V. krále, který přišel diplomatickou poštou.

Dne 8. března 1988 se kardinál Tomášek následně obrátil na převora královského augustiniánského kláštera v Escorialu P. Gonzala Diáze a s odvoláním na králův souhlas jej požádal, aby mu diplomatickou poštou zaslal část tamějšího ostatku a příslušný doklad o jeho autentičnosti. Je zde výslovně zdůrazněno, že neexistuje momentálně jiný způsob jak ostatky do Československa dopravit. Žádost byla opět odeslána diplomatickou poštou prostřednictvím španělského velvyslance v Praze Carlose de La Figuery. Dne 4. května 1988 pak převor augustiniánského kláštera v Escorialu P. Gonzalez Diáz O.S.A po získání písemného souhlasu úřadu pro národní dědictví při ministerstvu zahraničních věcí ve Španělsku předal ostatek kloubního výstupku dolní čelisti zaměstnanci tohoto úřadu Ignaciovi Matellanesovi, který se postaral o doručení ostatku diplomatickou poštou. Z téhož data je i „autentica“ o pravosti ostatku. Pro relikvii doručenou takto do Prahy byl pak zhotoven stříbrný relikviář se zlatým zdobením, který je nyní uchováván v depozitu katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava v Praze.

Zhruba v téže době se do Prahy dostala také zbývající část ostatku, totiž zub z dotyčné čelisti. Podle svědectví pamětníka pana Sommera, který žije ve Vídni, došlo v roce 1994 k převezení relikviáře z křižovnického kostela sv. Karla Boromejského ve Vídni do tehdy čerstvě restituovaného křižovnického kostela sv. Františka v Praze, kde je umístěn v boční kapli v relikviáři ve tvaru znaku křižovnického řádu. Tak se tedy obě části ostatku ocitly opět blízko sebe. Tím však celý příběh ještě nekončí.

V listopadu 2003, tedy právě kolem svátku sv. Anežky České, jeden pozorný návštěvník Uměleckého muzea ve Vídni postřehl, že ve skleněné monstranci z 18. století je drobný ostatek, pod kterým je latinsky napsáno „Anežka Česká“. Šok to byl jistě veliký, nicméně muzeum projevilo velké pochopení a rozhodlo se darovat příslušný relikviář kostelu sv. Karla Boromejského náhradou za ten, který byl převezen do Prahy. Celé záležitosti se pak ujal „Spolek přátel kostela sv. Karla“, který nyní vyjednává o detailech předání relikviáře. Bohužel do uzávěrky Poutníka se nepodařilo zjistit, o jaký ostatek se přesně jedná, a také jeho publikovatelná fotografie bude k dispozici až někdy později.¹⁹

Doufejme, že některý příští listopad se dočkáme třeba i nalezení Anežčina hrobu a pak se snad i do Čech víra navrátí!

[1] J. K. VYSKOČIL, Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy svaté Kláry, Universum Praha 1932, str. 123.

2 J. K. VYSKOČIL, Legenda, str. 134.

3 Srov. Archivum Franciscanum Historicum (= AFH) 3, str. 367-376.

4 Srov. J. K. VYSKOČIL, Legenda, str. 123.

5 Srov. H. SOUKUPOVÁ, Pohřby Přemyslovců v klášteře bl. Anežky v Praze na Františku, Časopis Národního muzea v Praze 154 (1985), řada historická, str. 14-39, zde str. 23-31.

6 Srov. J. K. VYSKOČIL, Legenda, str. 131.

7 Srov. např. J. POLC, Světice Anežka Přemyslovna, Česká katolická charita 1988, str. 136.

8 Srov. B. BALBÍN, Hagiographus seu Bohemia Sancta (Miscellanea historica Regni Bohemiae, Decadis I liber V.), Praha 1682, str. 65.

9 J. POLC, Světice, str. 160-161.

10 Tento názor zastává např. pražský arcibiskup kardinál Beran: J. BERAN, Blahoslavená Anežka Česká, Křesťanská akademie Řím 1974, str. 183, 207, 210.

11 J. POLC, Světice, str. 161.

12 Srov. J. POLC, Anežka tělem nenalezená, in: Se znamením kříže, Křesťanská akademie Řím 1967, str. 113-115.

13 Srov. zápis ze schůzky 12 odborných svědků ze dne 2.4.1991 uložený v listinné pozůstalosti kardinála Fr. Tomáška.

14 F. EKERT, Církev vítězná : Životy Svatých a Světic Božích, Dědictví sv. Jana Nepomuckého Praha 1892, I. sv. str. 354.

15 Viz i beatifikace ze dne 11. března 2001, při které bylo blahořečeno 233 mučedníků náboženského pronásledování ve Španělsku (1936-39).

16 P. Šimon Jaroslav Zuska OFM, se narodil 30.12.1918 v Uherském Hradišti, na kněze byl vysvěcen 4.7.1943.

17 Tato skutečnost je dosvědčena svědectvím samotného P. Šimona Zusky.

18 Toto datum, stejně jako všechna následující, týkající se žádosti o ostatek a jeho převezení, jsou zdokumentována zachovalou korespondencí, kterou jsem měl možnost prostudovat v archivu korespondence kard. Tomáška.

¹⁹  Rád bych na tomto místě poděkoval řádu křižovníků za výbornou spolupráci při získávání podkladů pro tento článek. Zvláštní dík patří velmistrovi J.M. Jiřímu Kopejskovi O.Cr. a rektorovi křiž. kostela sv. Karla ve Vídni P. Milanu Kučerovi O.Cr.

Pacifik Matějka OFMCap.