Matějka, Pacifik OFMCap.

            Jak už se stalo dobrou tradicí, v předvečer svátku sv. Anežky České se scházejí vyšší představení všech františkánských řádů a kongregací v naší vlasti, aby uctili svou hlavní národní ochránkyni. Schválně říkám národní, protože v mezinárodním měřítku tento úkol pochopitelně připadá sv. Františkovi z Assisi. Tedy, abych byl přesný, mluvím-li o dobré tradici, pak tím mám vlastně na mysli tradici, která teprve vzniká. Neboť i když se františkánští představení sešli už potřetí, je to vlastně poprvé, co se shromáždili v předvečer svátku sv. Anežky České, kterou v listopadu 2001 prohlásili hlavní patronkou františkánských řádů a kongregací v českých zemích a poslali žádost na římskou Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti, aby celá Františkánská rodina v ČR mohla slavit tuto světici jako slavnost. Bohužel ani použití vatikánské diplomatické pošty nedokázalo zabezpečit, aby se příslušná žádost dostala na Kongregaci, a proto františkánští představení po zjištění této skutečnosti zaslali tuto žádost v roce 2003 do Říma znovu, tentokrát již snad standardnější a proto jistější cestou.

            Důvody pro vyhlášení patronátu byly především následující: Anežka se svým nadšením a touhou po radikálním následování Krista po vzoru sv. Františka a sv. Kláry zasloužila o to, aby se v naší zemi rozšířilo františkánství nejen co do kvantity, ale především co do věrnosti záměrům zakladatelů. Ne nadarmo se klášteru Na Františku říkávalo České Assisi. Dále pak je třeba zdůraznit, že jí založený klášter, do kterého pak i sama vstoupila (1234) a stala se jeho představenou, byl prvním klášterem klarisek za Alpami. Tato skutečnost byla také hlavním důvodem, proč zakladatelka klarisek sv. Klára z Assisi sama napsala Anežce první dopis, čímž byla zahájena korespondence obou světic, která trvala až do Klářiny smrti. Svaté Kláře velmi leželo na srdci, aby život sester v pražském klášteře byl co nejpodobnější způsobu sester, které vedla osobně u sv. Damiána v Assisi. Alpy totiž tvořily při tehdejším způsobu cestování přirozené rozdělení Evropy více než dnes, a tak se dalo očekávat, že další kláštery klarisek v této části Evropy budou zakládány z pražského kláštera, který se tak stane i jejich vzorem. Sv. Klára našla v Anežce horlivou duchovní dceru, která v souladu se sv. Klárou usilovala u papeže o schválení řehole pro klarisky, která by vyjadřovala plně františkánské charisma. Když se nedařilo dosáhnout potvrzení řehole, vyžádala si Anežka na papeži podle vzoru sv. Kláry pro svůj klášter privilegium chudoby. Pražský klášter se tak stal jedním z pouhých tří klášterů na světě, které podle něj žily. Toto privilegium bylo klíčové pro Klářinu řeholi důslednou v životě bez hmotné zajištěnosti ve věrnosti Františkovu charismatu. Tak vytvořila protiklad k Hugolinově řeholi ostatních klarisek, která sice obsahovala přísné posty, klauzuru a život v mlčenlivosti, ale ohrožovala autentičnost charismatu tím, že vedla životu v hmotné zajištěnosti. Dále se nesmí zapomínat na to, že Anežka založila vůbec první špitál v Čechách, do kterého uvedla špitální bratrstvo, z něhož se později stal Řád křižovníků s červenou hvězdou, který pro ni byl oporou. Toto jsou tedy klíčová fakta, jimiž se tato světice významně zapsala do dávnějších českých dějin. Z novější doby k nim musíme připočíst, že právě její svatořečení v roce 1989 se stalo událostí, která významným způsobem dala do pohybu celou společnost a tím mimo jiné umožnila i obnovení svobodného řeholního života v naší zemi.

            Když se tedy františkánští představení po roce znovu, podruhé, setkali, došli k závěru, že je přiměřené, aby pravidelné výroční setkání Františkánské rodiny v ČR bylo s ohledem na patronát sv. Anežky situováno právě do vigilie jejího svátku a v roce 2003 tedy byla první příležitost tuto myšlenku uskutečnit. Šlo totiž i o to, se svatou Anežku se fyzicky setkat. A to je jistě nejlépe přiměřené právě v předvečer jejího svátku, protože v samotný den svátku ji jistě každý chce oslavit ve svém vlastním společenství. Pro setkání s ostatky světice se prakticky nabízela jen jedna možnost, a sice křižovnický kostel sv. Františka u Karlova mostu, kde je v boční kapli vystaven ostatek jejího zubu. Existuje totiž sice ještě jeden větší ostatek v pražské katedrále, avšak ten zatím nenašel důstojné umístění, i když se zdá, že i v této věci se blýská na lepší časy, neboť snad alespoň v Praze se už i v diecézi začíná prosazovat přesvědčení, že slavit sv. Anežku jen jako památku je ostudně málo.

            A tak se tedy toho památného večera 12. listopadu 2003 sešli přestavení františkánských řádů a kongregací ke společné modlitbě večerních chval v křižovnickém kostele sv. Františka. Přítomni byli i zástupci některých společenství sekulárních františkánů, i když zatím jen sporadicky, protože celá akce ještě nevešla dostatečně ve známost. Po breviáři následovala mše svatá o sv. Anežce, která měla tak tajemnou atmosféru, že jsem si připadal jako by právě nastaly Vánoce a slavila se půlnoční… Nepochybně na tom měl zásluhu i provinciál františkánů br. Vianney Dohnal, který plamenně referoval o tajemné cestě, kterou se tento ostatek svaté Anežky dostal do křížovnického kláštera v Praze. Přetlumočený obsah tohoto putování ostatků je uveden na straně 4 – 9 tohoto čísla Poutníka.

            Po mši svaté následovaly litanie k českým patronům před relikviářem v boční kapli. Také v případě těchto litanií bylo cítit, jakoby Anežka přišla už s křížkem po funuse, protože narozdíl od jiných českých světců nemá v závěrečných přímluvách svou doložku o charakteristických vlastnostech vhodných k následování. Nezbylo tedy než improvizovat. Fyzická přítomnost ostatků světice však uměla přehlušit takové drobné vady na kráse, a tak jsme všichni odcházeli domů příjemně naladěni a povzbuzeni 90 minutami strávenými v bratrské pospolitosti, svornosti a dících za úspěšná jednání toho dne. Večerní pobožnost byla totiž jen slavnostním bonbonkem na dortu po celodenním únavném jednání v kapucínském klášteře v Praze na Hradčanech. Tam se toho dne již potřetí sešli k výročnímu setkání zástupci 24 řeholních řádů a kongregací a laických hnutí volně sdružených v Shromáždění Františkánské rodiny v ČR. Do tohoto neformálního sdružení patří tyto řády a kongregace: minorité (OFMConv.); františkáni (OFM); kapucíni (OFMCap.); Chudé sestry sv. Kláry (OSC); klarisky-kapucínky (OSCCap.); samostatné kláštery alžbětinek z Prahy, Brna a Jablůnkova (OSE), Kongregace sester sv. Alžběty (CSSE); Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka v Opavě (SMFO); Milosrdné sestry III. ř. sv. Františka pod ochranou sv. Rodiny (OF); Sestry Neposkvrněného početí P.M. III. ř. sv. Františka (CImConc); Šedé sestry III. ř. sv. Františka (OSFGr); Mil. sestry sv. Kříže (SCSC); Školské sestry sv. Františka (OSF); Misijní sestry františkánky Nejsvětějšího Srdce (FMSC); Sekulární františkánský řád (SFŘ), zprostředkovaně také Františkánská mládež (FrMol). Sestry III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. Rafaela, Sestry Apoštolátu sv. Františka (AF), Sestry sv. Františka od Blah. Panny Marie ustavičné pomoci, Sestry ošetřovatelky III. řádu sv. Františka (OSF), Společenství sv. Kláry (USC). Možná se ubohý čtenář podiví, proč to tu všechno vyjmenovávám. Zdálo se mi ale zajímavé ukázat, jak velká pestrost řeholních společenství v naší vlasti se inspiruje odkazem sv. Františka a sv. Kláry a mnohotvárně tak rozvíjí jejich duchovní odkaz.

            Ze samotného jednání bych rád zmínil tyto zajímavé body: Hovořilo se o připravovaném novém „Rituálu“ (neboli knize různých obřadů a slibů), která je zajímavá tím, že poprvé v dějinách přináší shodný, a tedy společný text pro všechny mužské františkánské řády. Je to první vlaštovka naznačující novou linii, která je charakteristická přesvědčením, že nikoli v soukromničení, ale v jednotě je síla františkánského charismatu a pravé vyjádření naší touhy po všeobecném bratrství. Do tohoto obrazu zapadá také projekt společného sjednoceného breviáře pro všechny františkánské řády a kongregace. Po dvou letech práce se zdá, že tento nečekaně obtížný a náročný projekt bude doveden alespoň do zkušebního provozu tak, aby se v následujících letech mohlo začít uvažovat o vytvoření také společného františkánského misálu. Východiskem pro oba tyto projekty se stalo schválení společného liturgického kalendáře Františkánské rodiny v ČR, který se pokouší vyladit tradice jednotlivých společenství s mezinárodními schválenými kalendáři a kolizemi ve vztahu k českému národnímu kalendáři. Podepsaná žádost o schválení tohoto kalendáře byla dne 14. listopadu 2003 odeslána na Kongregaci do Říma. Mezi zajímavé body diskuse patřila i zpráva o činnosti Institutu františkánské spirituality. Ukazuje se, že tento projekt si již vydobyl pevné místo, neboť každoroční počet zájemců o studium se zdá být stabilizovaný. V roce 2003-4 tam studuje 107 posluchačů. Pozoruhodně živá byla také diskuse o propagaci františkánství v rámci dnů ochrany přírody, jejichž patronem je právě sv. František z Assisi. V této souvislosti se mluvilo také o časopisu Poutník, který si udržuje stabilních zhruba 1000 čtenářů.

            Vrcholem příjemného pracovního setkání byly prezentace františkánských procesů blahořečení českých světců. Zvláště se mluvilo o školské sestře Elišce Pretschnerové, u které již existuje zdokumentovaný zázrak na její přímluvu, a o sekulárním františkánovi Dr. Františku Noskovi, který významně ovlivnil mravní kulturu poslaneckého života, budoval domovy na pomoc osamělým ženám a opuštěným dětem, organizoval prázdninové kolonie pro chudou městskou mládež, spoluzaložil 70 okresních lidových záložen a zorganizoval projekt na stavbu dvanácti nových kostelů na periferiích kolem Prahy.

            Kéž by dal Bůh, aby františkánské řády v naší zemi i nadále vzkvétaly. Celistvou informaci o nich lze nalézt na internetových stránkách „www.frantiskanstvi.cz“.

 Pacifik Matějka OFMCap.