Čech, Zdirad

5. března                                                              + 1485

Dokud byl Kryštof dei Macassoli chlapcem, jistě měl všelijaké sny a představy o své budoucnosti, a když povyrostl v mládence, jistě o jejich naplnění nějak usiloval. Ale když dorostl ve dvacetiletého mladého muže, se všemi dosavadními plány byl rázem konec. Tenkrát totiž zavítal do jeho rodného Milána svatý Bernardin Sienský (POUTNÍK 5/1999), horlivý následovník svatého Otce Františka, reformátor řádu Menších bratří a iniciátor jeho observantské větve, základů řádu františkánů, a Kryštof nejen poslouchal jeho kázání jako tisíce jiných obyvatel Milána a okolí, nejen byl pohnut a vzrušen jako stovky jiných posluchačů, ale vstal a šel. Přijal františkánský hábit, vystudoval a stal se knězem, oblíbeným kazatelem a vzorem pro všechny, kdo chtěli dojít do nebe. Když mu bylo jedenašedesát let, milánský vévoda Galeazzo Sforza založil a řádu daroval v městě Vigevano nový kostel zasvěcený Panně Marii (S. Maria delle Grazie) s kaplí sv. Bernardina, a o dva roky později, když byl kostel vysvěcen, odešel Kryštof tam a stal se, spolu s blahoslaveným bratrem Pacifikem z Cerana, zakladatelem nového konventu. Příštích sedm let tam pilně konal apoštolské Dobré dílo, a pak umřel a spolubratři s vigevanskými měšťany ho pohřbili do Bernardinovy kaple a na oltář si dali namalovat obraz Naší Paní stojící mezi bratry Bernardinem a Kryštofem. Tam ležel až do roku 1810, když vigevanští slavili konec Napoleonova panství, a přenesli jeho ostatky do katedrály, takže zázraky na Kryštofovu přímluvu se už nekonaly jen v konventním kostele, ale i v biskupském. V roce 1890 Svatý stolec vydal povolení k úctě v Serafínském řádu a městě Vigevanu a  v roce 1899 papež Lev XIII. znovu úctu schválil a stanovil jako svátek Kryštofův jeho úmrtní den, 5. března.

Kresbu postavy blaženého otce Kryštofa provázejí znaky měst Vigevana a Milána a znak papeže Lva XIII.

Zdirad Čech