Matějka, Pacifik OFMCap.
V minulém pokračování jsem stručně popsal průběh noviciátu, přehled míst působení, fyzická postižení světce a zázračné jevy spojené s jeho mší svatou. Dnes bych se podrobněji zastavil u jeho kněžského působení. Výrazněji se jeho kněžská osobnost začala rýsovat od r. 1682, kdy byl ve svých 29 letech přeložen do kláštera sv. Bernardina v Urbinu.
Zachovalo se nám zajímavé svědectví o jeho cestě do Urbina. Br. Zachariáš z Mosciana vypověděl: „Když jsem byl ještě student klerik, měl jsem příležitost poznat služebníka Božího, který měl tehdy asi 34 let (dotyčnému klerikovi se br. Pacifik zdál být starší). A tehdy, když jsme spolu šli do konventu v Urbinu, služebník Boží vždy cestou bez námitky udělal, co jsem mu řekl, ačkoli já byl jen prostý klerik a on byl již kněz pokročilejší v letech; a za celou cestu nepromluvil ani jediné slovo. Jen když jsem mu navrhl nějaké téma k hovoru, velmi stručně odpověděl a jinak zůstával s myslí stále upřenou na Boha a modlil se."1
V té době se br. Pacifik osvědčil jako znamenitý kazatel. Musel se totiž vyrovnat se skutečností, že kvůli několika primitivním kazatelům, kteří mluvili velmi neobratně, nařídilo provinční definitorium, že kapucíni musí veškeré promluvy přednést nejprve v jídelně před bratřími své komunity a teprve když v tajném hlasování získají příznivé vyjádření, smí je použít i na veřejnosti. Žádné z těchto kázání se nám sice nezachovalo, ale máme dvě nepřímá svědectví o jejich kvalitě. Prvním důkazem jejich kvality je skutečnost, že ke konci života, kdy už byl vážně nemocen, byl požádán, aby svá kázání dal k dispozici mladším kněžím. Druhé svědectví je z r. 1893, kdy je jeho kázání ke svátku Zvěstování Páně, které tehdy ještě bylo stále užíváno (sic!) zmiňováno ve spojení s renomovaným františkánem Františkem Josefem z Cartoceta, který je vychvaloval pro správnost a vznešenost pojmů i pro jejich duchovní náboj.
Kázání však i přesto nebylo jeho nejsilnější zbraní. Poznenáhlu totiž se mu vnější svět začal vzdalovat v důsledku slábnutí sluchu i zraku, což vedlo k tomu, že Pacifik se stále více ponořoval do vnitřního absolutna a odřezával mosty s vnějším světem, aby jeho rostoucí hloubka vztahu k Pánu Bohu nebyla oslabována.
Tento rys jeho povahy platil i ve vztahu k příbuzným. Když totiž žil ve Foranu, navštívila ho jednou jeho tělesná sestra paní Sofonisba Divini, která ho už mnoho let neviděla. Když se to P. Pacifik dozvěděl, ihned šel do své cely a zůstal tam za zavřenými dveřmi tak dlouho, dokud mu představený nenařídil pod poslušností, že má sestoupit dolů a pozdravit svou sestru, která po něm toužila. Uposlechl zcela přesně. Sestoupil k bráně kláštera, zdvořile pozdravil sestru, řekl jí několik málo slov a hned se s ní rozloučil se slovy, že se již musí věnovat něčemu jinému a znovu se vrátil do cely.2
V té době se mu totiž Bůh stával stále výlučnějším partnerem, který jej přitahoval kouzlem vlité kontemplace, sladkostí rozhovorů a zázračnými událostmi v jeho životě. Při jednom z jeho pobytů ve Foranu se stala následující příhoda dosvědčena P. Severinem z Jesi: „Bylo to v zimě, v měsíci lednu. Tehdy kvardián Gabriel z Jesi poslal služebníka Božího do kostelíka v Cimarele, vzdáleného asi dva a půl míle od konventu. A za společníka mu určil jednoho novice laika. Vyrazil ihned. A navzdory tomu, že měl v koleni bolestivý vřed a že cesty byly velmi rozblácené, kráčel tak rychle, že mu mladý společník nestačil ani po cestě tam, ani po cestě zpět. Když se pak vrátil a prosil kvardiána o požehnání, ten se mu omlouval, že mu přikázal tak náročnou cestu. Služebník Boží však odpověděl: Otče, neklaďte si to za vinu; vždyť to nejste vy, kdo přikazuje, ale Bůh, a aniž by se osušil nebo ohřál, ihned se odebral do chóru, kde si ostatní bratři všimli, že vůbec není mokrý ani zablácený, narozdíl od svého společníka, který se po návratu musel umýt a osušit a vrátil se mnohem později.“
Podobnou epizodu nám dosvědčil br. František z Elcita, který vypověděl: „Jednou br. kvardián přikázal služebníku Božímu, který v té době žil ve Foranu, aby šel odsloužit mši svatou do vesnického kostelíka vzdáleného asi tak míli cesty (1 miglia = 1738 m). Poslechl ihned a pohotově se vydal na cestu, i když to bylo spojeno s nutnosti obtížného přebrodění přes říčku Menocchia, kterou v tom zimním období teklo obrovské množství vody. Přesto dorazil do zmíněného kostela suchý a neušpiněný, ačkoli terciář, který mu měl dělat společníka, dorazil celý zablácený a promočený, takže se musel nejprve osušit u ohně a omýt se od bláta. Všichni lidé, kteří se sešli ke mši, byli tím velice užaslí a nemohli si to nijak přirozeně vysvětlit, protože bláto na cestě bylo opravdu hluboké a voda v řece velmi vzedmutá, takže byli přesvědčeni, že to nemohl dokázat bez zvláštní pomoci Boží."3
Všechny tyto události byly jistě podivuhodné. Zdá se však, že sám br. Pacifik si pramálo všímal jejich mimořádnosti. On totiž vstoupil do rozměru víry, která vytrhává z kořenů moruše, přemisťuje hory, prostě zůstával klidný a šťastný, že může s nekonečnou velkodušností odpovídat na nevystižnou Boží lásku k tvorstvu.
Podivuhodné bylo i jeho sebeovládání v jídle a snášení nepřízně počasí. Rolník Julián Zaffarani podal toto svědectví: „Byl jsem svědkem, že když chodíval sloužit mši svatou do opatského kostela sv. Antonína, i když to byla za velmi špatného počasí, nikdy se nenechal obměkčit, aby se šel trochu občerstvit do našeho domu, jak to dělávali ostatní řeholníci, nebo aby se šel alespoň ohřát. Vzpomínám si, že jednou když přišel, a byl zemdlený a zesláblý velkým chladem, kterým trpěl cestou, a hladem, moje matka ho po skončení mše vyhledala v sakristii a prosila ho, aby se šel občerstvit do našeho domu. Když ale stále odmítal, vybídla ho, ať tedy počká, že mu přinese dvě čerstvá vařená vejce. On udělal znamení rukou, že je nechce. Když ale matka přesto běžela do domu a dala se do vaření těch vajec, on ihned odešel a vrátil se do konventu, aniž by počkal na to malé občerstvení. Protože nám ho často bylo líto, když zimy v určitém období byly zvláště kruté, nosili jsme mu do sakristie oheň do kamínek, aby se u nich ohřál. On se však k nim nikdy ani nepřiblížil, jakkoli byl napůl mrtvý velkým chladem. Několikrát mi vyprávěl jistý P. Jeroným z Montefilottrana, františkánský kněz hodný víry, který měl celu těsně vedle služebníka Božího, že slyšíval v noci, jak se každou noc tvrdě bičoval."4
Řeholní život jeho doby byl dosti tvrdý, a protože žil v reformovaném (tedy přísnějším) klášteře, bylo tam nemálo postních dnů. To mu však nebránilo v tom, aby si stále přidával další umrtvování a kajícnosti, posty a bdění. Po většinou dní se spokojoval jen s chlebem, kouskem sýra, vodou a ovocem. V postních dnech často nejedl ani toto.
K tomu je třeba připočíst jeho bolestivé vředy, které nosil takřka po celý život a zmizely mu až dva dny před smrtí. Bylo pro něj něco jako stigmata. Boží Beránek Kristus si jej vybral, aby byl pro něj obětí čistou, svatou a neposkvrněnou. Proto nesl na sobě pět znaků na očích, na uších a na noze na znamení Božího zalíbení v něm. Mohl být profesorem filozofie, mohl být slavným kazatelem. Jako by i o něm psal prorok Izaiáš: „Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny. … Dám tě národům jako světlo. … Tomu, jehož život je v potupě a kterého si lidé oškliví … králové i knížata se budou klanět … kvůli Svatému Izraele, který si tě vyvolil“.5
Podle pramenů píše br. Pacifik Matějka OFMCap.
Poznámky pod čarou:
1 Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico raccontato dai suoi contemporanei, tip. Bellarba, San Severino Marche 1989, str. 28.
2 Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico, str. 30.
3 Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico, str. 30-31.
4 Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico, str. 32.
5 Srov. Izaiáš 49,6-7.