Říský, Bernard OFM

Příprava na kněžství

Nespočívala především ve vzdělání rozumu, ale srdce. Pán k tomu používal různé faktory. Belgičtí bratři byli vedeni k řeholní kázni, ale měl jsem dojem, že jim scházela hloubka. O. generál vyzýval také k reformě františkánského života, ale tu spatřoval v zachovávání konstitucí, tj. monastických forem. O. Jan Ev. nám ukazoval františkánství na řeholi a na jejím duchu.

Když exercitátor mluvil 45 minut, bratři odmítli předloženou látku zpracovat v modlitbě, protože „přetáhl“.

Nižší svěcení nám připomínalo blížící se kněžství. Jezdili jsme na ně do Lovaně. Uděloval nám je misijní biskup na odpočinku z kongregace Nejsv. Srdcí Ježíšova a Mariina, jejímž členem byl i blahoslavený o. Damián de Veuster. Na oběd jsme pak chodili k bratřím Vlámům do provincie sv. Josefa. Po obědě jsme se zdrželi s nimi na rekreaci, čehož Aleš využil k šíření „osvěty“. S notnou dávkou hrdosti vykládal těm „krajánkům“, že Československo není na Balkáně a že nemáme moře, ale že nám přinesli víru i písmo sv. Cyril a Metoděj. Otcové se zájmem poslouchali – ale jak se pak ukázalo, byli to univerzitní profesoři – jeden sociologie – a jejich zájem se spíš týkal Alešovy neumělé francouzštiny. A trapas byl na světě.

Protože průšvihy se léčí tím, že se udělají větší, čímž se velikost prvních zmenší, zažili jsme si to vzápětí. Jeli jsme do Bruselu tramvají. Byla poloprázdná, a tak jsme se bavili na účet Belgičanů a dělali jsme si z nich legraci na celý vagon. Průvodčí přešel kolem nás a pozdravil nás: „Nazdar, hoši!“ Tím nám vyrazil dech. Nezmohli jsme se ani na to, abychom si vyzkoušeli jeho znalost češtiny.

Subdiakonát nám udělil mladý pomocný biskup Suenens, který se pak stal arcibiskupem a kardinálem. Jáhenství nám dal zase starý misijní biskup v Lovani.

Na kněžství nás připravoval duchovními cvičeními P. Martial Lekeux v namurském klášteře. (Cestou jsme viděli prvně v životě řeholnici s velkým čepcem na motorce.)

O. Martial byl charismatická osobnost. Dal nám mnoho – nejen svými slovy, ale i svým příkladem života. Je vhodné se o něm šířeji zmínit.

Byl postavou malý a drobný, ale duchem a láskou k Pánu velký. Když končil noviciát, vypukla I. světová válka. Pokládal za svou povinnost postavit se proti pýše mocných a přihlásil se dobrovolně do armády. Byl určen za rozvědčíka. Své zkušenosti z války uložil do pěti knih, z nichž jedna byla zfilmovaná, francouzští spisovatelé za ním jezdili, aby ho osobně poznali. V několika knihách se zmiňuje o jedné své velké zkušenosti: Za pozorovatelnu si vybral kostelní věž a z ní zaměřoval dělostřeleckou střelbu. Když po několika hodinách slezl na zem, přiletěl granát a ustřelil mu jeho pozorovatelnu. Martial však vylezl znovu a ze snížené věže pokračoval ve své činnosti. Když zase po dlouhé době slezl na zem, granát ustřelil další patro věže. Martial tam znovu vylezl a opět, když svou pozorovatelnu opustil, granát ji zase snížil o jedno poschodí. Pro Martiala to byl zážitek jistoty, že Pán o něm ví.

Jednou se účastnil porady generálního štábu v sále venkovské hospody. Najednou celý dům poskočil – všichni čekali výbuch. Ten však nenastal: granát zůstal trčet ve stěně pod soškou Panny Marie.

Když pak fronta zůstala dlouho stát a každý metr zákopu byl poznamenán výbuchem granátu, přece zákop, kde se uchovávala Nejsvětější svátost a sloužil za kapli, zůstal nedotčen, a tak pro Martiala to byla další zkušenost, protože v té „kapli“ nocoval s polním kurátem.

Tuto Pánovu ochranu přičítal oběti své rodné sestry. Byla v Lutychu katechetkou. Když náhle zemřela, pozůstalí zjistili, že se svou smrtí počítala, protože všechno rozdala a nechala si jen prádlo a šaty do rakve. Věděla, že Martial touží po kněžství, a tak za něj nabídla svůj život. Martial o ní napsal knížku „Markétka“, kterou přeložily do češtiny sestry Neposkvrněného Početí v Přerově.

Martial byl vtipný a měl svůj humor. Jednou byl volán k veliteli, který byl postrachem celé vesnice – jak dovedl klít a řvát nejen na vojáky, od nichž vyžadoval přísnou kázeň, ale i na sedláky, kteří raději objížděli celou vesnici, než aby jeli kolem chalupy, kde byl ubytován. Martial přišel k raportu brzy, ale v poslední chvíli zjistil, že mu chybí na uniformě knoflík. Ale už se rozletěly dveře a plukovník oslovil vyděšeného Martiala: „Lekeux, ty jseš přece farář. Co myslíš, dostanu se do nebe?“ A Martial mu pohotově odpověděl: „Pane plukovníku, kdybych byl Pánem Bohem, určitě bych vás do nebe vzal. A Pán Bůh je hodnější než já.“

Když se dostal z fronty na dovolenou do Paříže a setkával se tam s vyfintěnými důstojníky, kteří nikdy na frontě nebyli, a musel je zdravit – všechno se v něm vzpíralo proti falši a v Paříži nevydržel. Ale po celý život toužil po vnitřní pravdivosti – i ve františkánství – ve své době byl největším odborníkem na františkánskou spiritualitu – a v kněžství. Byl pro nás velkým příkladem. Jednu svou knihu o svých zkušenostech z války končí: „Buď veleben, můj Pane, za sestru válku a bratry zákopy, protože jsi v nich dal vyrůst pravému hrdinství.“

Jednou jako kněz se vracel se svým představeným z lidových misií. Kvardián vytáhl breviář a modlil se hodinky, což se nelíbilo o Martialovi: Proč se nepomodlí doma? Přistoupil k nim nějaký hovorný venkovan a chtěl zapříst hovor s o. Martialem. Ten mu však posuňky ukazoval, že je němý, aby se obrátil na kvardiána. Tak dosáhl toho, že kvardián sklapl breviář a bavil se se sedláčkem – a Martial se jen usmíval.

Napsal knížku „Svatost a dobrá vůle“, v níž zdůrazňoval, že ke svatosti není třeba ničeho mimořádného, že stačí jen „dobrá vůle“, tj. láska. Byla to velmi hřejivá knížka.

Napsal také knížku „Přítel“, kterou mu jezuiti dali na index, protože prý byla příliš sentimentální. O. Martial pak při vhodné příležitosti neopomněl poněkud jízlivě připomenout: můj přítel jezuita…

V lutyšském klášteře měl učit novokněze kazatelství. Při nedělním kázání byl kostel plný a přišel i místní biskup si poslechnout o. Martiala jako výborného kazatele. Když však od něho uslyšel: „Moji drazí, my všichni jsme osli,“ po kázání přišel do sakristie a hned odebral o. Martialovi ve své diecézi jurisdikci a Martial se musel stěhoval se svými novokněžími do jiné diecéze.

Měl na starosti mladé spolubratry. Jednou jeden za ním přišel, že to v klášteře nevydrží. O. Martial se ho zeptal, jestli to vydrží do zítra. Bratr ho ujistil, že do zítra to vydrží – a tak o. Martial ho několikrát odkázal „na zítra“ – a pak odjel na týden. Když se vrátil, ptal se bratra, jestli to vydržel – a dal mu radu, aby chtěl vydržet jen jeden den a nedíval se moc dopředu – a ten bratr v řádu vydržel.

Za druhé světové války sloužil jako major v generálním štábu. Své postavení však zlehčoval. Říkal, že si vysloužil jen kufr, o který ho stejně milí spolubratři připravili. Protože si ho bratři vážili, snažil se dělat si ze sebe legraci. Když jsme při stole četli o otcích pouště, že žili mezi divokými zvířaty, při odchodu z jídelny se vrhl na všechny čtyři a předváděl divoké zvíře.

Byl velmi plachý a uzavřený. Jen někdy při exercičních přednáškách se nechal unést a ukázal svou skutečnou lásku k Pánu – a potom se snažil zase sebe shodit, aby si druzí o něm nemysleli něco víc. Jednou při první exerciční přednášce u řeholních sester je tak rozesmál, že jedna spadla pod lavici. Pohoršená představená ostře sestru kárala a napomínala sestry, aby si byly vědomy, kde jsou – v kapli před svatostánkem. O. Martial jí odpověděl, že je to jeho vina, ale že do deseti minut budou všechny plakat – a začal mluvit o Boží lásce. A skutečně všechny plakaly – a on s nimi. V domě se pak začalo šuškat: „Světec!“ Na závěr exercicií byl slavnostní oběd a představená poslala pro o. Martiala – ale nikde nebyl k nalezení, ač klášter neopustil. Marně sestry prošly dvakrát celou zahradu. Když se však vracely do domu s nepořízenou, ozvalo se za nimi: „Krá, krá…“ – o. Martial seděl na stromě. Začalo se šuškat: „Žádný světec, blázen to je!“ – a o. Martial se spokojeně usmíval.

Když nám dával exercicie před kněžským svěcením v Namuru, odhalil i nám svou lásku k Pánu, takže i starý otec kvardián, který dělal tyto exercicie s námi, měl oči plné slz a o. Martialovi se zadrhával hlas – a pak si hrál s hodinkami na stole. A právě tyto chvíle naprosté upřímnosti a pravdivosti lásky nás oslovily a nelze na ně zapomenout. Dostali jsme je darem.

Stejně i o. provinciál Beda, když se při přednáškách dostal k teologii sv. Jana a sv. Pavla, otevřel nám své srdce a ukázal svou lásku ke Kristu. Nebylo to nic sentimentálního, byl to jen oheň lásky, který zapaloval. Za tyto krásné vzory mužné lásky jsem Pánu velice vděčný. Na psací stůl jsem si napsal: „Kéž bys byl studený nebo horký…“ (Zj 3,15-16). Od té doby se snažím, aby moje slovo bylo pravdivé víc než „učené“, protože pravda nejen osvobozuje, ale otevírá a zapaluje srdce posluchačů.

Bernard Říský OFM

(pokračování)