Slotwiński, Tadeusz OFM

 10. Práce jako projev lásky a služby Bohu a člověku (1)

 Rivo Torto - to je opravdu „Křivý potok“ plynoucí cik-cak dolů po rovině, až na úroveň Assisi. Na jeho břehu byla chatrč či kůlna, kterou čas hodně poničil. Tato opuštěná kůlna posloužila za „klášter“ prvním Františkovým následovníkům, jimž „se dostalo milosti konat pokání“. Legenda tří druhů popisuje toto místo takto: „Šťastný otec (František) se svými syny bydlil dosud na osamělém místě blízko Assisi v Rivo Torto, kde byla opuštěná chatrč. Bylo tam tak málo místa, že tam mohli bratři jen velmi obtížně sedět nebo spát. Často se jim nedostávalo i chleba - a tu se živili jen řepou, kterou si z nouze tu a tam vyžebrali. Boží muž byl nucen napsat na trámy chýše jména bratří, aby každý poznal své místečko, když se chtěl modlit nebo spát. A to všechno proto, aby hluk a nepořádek na tak těsném a malém místě nerušil usebranost mysli“ (Legenda tří druhů 55 - FP 1464).

 Dnes je Rivo Torto název malé říčky a osady, ale ne prostředí, v němž žilo první františkánské společenství. Není tu už kůlna ani lesy, které pokrývaly liduprázdnou krajinu. Je třeba, aby si každý sám představil toto prostředí na kterémkoli místě šumícího potoka, a tak objevil pravzor tohoto prvního společenství kajícnosti, práce, modlitby a radosti.

 Ve Františkových dobách zde byla lesní houština. Stromy byly vysoké, podrost hustý, a proto tam bylo dostatek ovoce, lesních plodů a vody. Lidé se tomuto místu spíše vyhýbali, neboť blízko byl útulek pro malomocné, kterým se zdraví pokud možno vyhýbali. Opuštěnou malou chatrč obklopoval hustý les, jako by silnými rameny ochraňoval a skrýval tajemství františkánského života. Její obyvatelé se cítili šťastní. Třebaže chudí a pokorní, zářili radostí. Zvolili si vědomě a dobrovolně chudobu a pro lásku ke Kristu se stali těmi posledními, když se zřekli světských záležitostí, majetku, výsad. Díky tomu dostali do vlastnictví Boží království, a byli šťastní, neboť Kristus - jejich život a radost - se dává těm, kdo opouštějí všechno pro něho. Svěřili se Boží Prozřetelnosti.

 Zasvětili se práci a modlitbě. Pomáhali všem, obklopovali je láskou a péčí. A když za práci nedostali ani najíst - šli si vyprosit, sbírali almužnu. Z ní se vraceli šťastní a radostní, když museli pro Pána snášet ponižování a urážky. Skromnou a chudou stravu rozdělovali všem, ale podle potřeby. Společné jídlo bylo skutečnou hostinou radosti, neboť si byli vědomi, že všechno dostali z rukou Otce. Každého dne znovu zakoušeli Boží dobrotu a péči. Toto vědomí bylo důvodem jejich radosti. Charakteristickými známkami takového bratrského života byla prostota a pohostinnost, i pro bratry „trubce“, kteří však nemohli s nimi dlouho zůstat.

 „Bylo Františkovou vůlí, kterou častěji vyjádřil, aby žádný bratr nebyl na delší dobu zbaven možnosti chodit po almužně, a tak nedovolil, že by ho ovládlo zahanbení. František si bral příklad a cítil se šťastný, když viděl bratra odcházejícího po almužně, který plnil pokořující povinnost. … Právě v začátcích řádu, když bratři přebývali u Rivo Torto, byl mezi nimi jeden, který se málo modlil, nepracoval a nechtěl chodit žebrat, neboť se styděl; rád však hodně jedl. Když zvážil jeho chování, František pochopil osvícením Ducha Svatého, že to byl člověk tělesný. Obrátil se tedy na něho se slovy: »Jdi svou cestou, bratře Moucho! Chceš jíst plody práce svých bratří, jsi však lenivý v Boží službě. Jsi podobný trubci, jenž nepracuje ani nesbírá, ale požírá plody těžké práce včel dělnic«“ (Legenda Perugijská 62 - FP 1612).

 Bylo to prorocké společenství setrvávající na modlitbě. Jinou charakteristickou známkou prvotního společenství byla kajícnost, askeze a umrtvování, která nejednou nabývala radikální podoby, takže František byl nucen připomínat nutnost umírněnosti, a přitom projevoval velkou ohleduplnost, zvláště k nemocným.

 „Jednou, když František začal mít bratry a počal s nimi žít u potoka Rivo Torto u Assisi, stalo se jedné noci, když už všichni bratři spali - bylo již kolem půlnoci - že jeden bratr zvolal: »Umírám, umírám!« Všichni bratři se poděsili a strachy se probudili. Svatý František vstal a řekl: »Kdo to zvolal, že umírá?« Ten bratr odpověděl: »Já jsem to.« Pravil mu František: »Co je ti, bratře, proč umíráš?« Odpověděl: »Umírám hlady.« Tu blažený František dal ihned připravit stůl, a plný lásky a šetrnosti jedl s ním, a všichni ostatní bratři jedli jako on. A když pojedli, řekl blažený František: »Nejdražší, pravím vám, každý z vás mějte na zřeteli svou přirozenost, ... i když některý z vás může žít skromněji než druhý, přece si přeji, aby ten, kdo potřebuje více jídla, nebyl vázán ho v tom  následovat. Má uvážit podle svých přirozených sil, kolik potřebuje jeho tělo, aby mohlo sloužit duchu. Tak jako jsme povinni zdržovat se hojnosti jídla, které škodí tělu i duši, podobně nám škodí přílišná zdrženlivost a umrtvování; tady je třeba ještě větší opatrnosti. Pán chce milosrdenství, a ne oběti (srov. Oz 6,6; Mt 9,13; 12,7).« A dodal: »To, co jsem učinil, bylo z lásky k mému bratru, že jsme spolu jedli, aby se nestyděl jíst sám. Bylo to spíše z nutnosti a lásky. V budoucnosti tak nechci jednat; nebylo by to ani zbožné, ani vhodné. Přeji si však a přikazuji vám, aby každý z bratří podle naší chudoby dal svému tělu tolik, kolik mu bude zapotřebí«“ (Zrcadlo dokonalosti 27 - FP 1712).

 Chudoba v chatrči Rivo Torto inspirovala sv. Františka tak, že povzbuzoval své bratry, aby byli chudí. Říkal: „»Tou měrou, jakou se bratři odvrátí od chudoby, odvrátí se od nich také svět; budou hledat a nenaleznou. Budou-li objímat moji paní Chudobu, bude je svět živit, protože jsou světu dáni ke spáse. ... Mezi světem a bratřími je úmluva: oni jsou povinni dávat světu dobrý příklad, a svět je povinen poskytnout jim, co potřebují. Jestli se bratři svému slibu zpronevěří a dobrý příklad nebudou dávat, jako spravedlivý trest stáhne svou pomocnou ruku i svět.« ... Spojen s paní Chudobou nerozlučným poutem, nečekal od ní věno v tomto, nýbrž v budoucím životě“ (2 Cel 70 - FP 656.657).

 V Rivo Torto se bratřím žilo dobře a klidně. Dělili čas na modlitbu a práci - až do té doby, než jednoho dne navečer nečekaně přišel majitel kůlny a vyhnal je, protože sem potřeboval zavřít svého osla. František s bratry opustili tento útulek a odebrali se do Porciunkule, kde předtím opravil kostelíček Nejsvětější Panny Marie Andělské (srov. 1 Cel 44 - FP 398).

 Zrno bylo zaseto do dobré země, zakořenilo se, vydalo výhonky, které se mohly uchytit všude. Jemná rostlinka nového řádu rostla, aniž to sám František věděl. Nikdy nepomyslel na to, že by začal nové řeholní hnutí. Teď pochopil, že Bůh ho umístil do svého domu jako lampu, v jejímž světle mohlo mnoho bratří a sester nalézt cestu k Bohu.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Praca jako wyraz milošci i služby Bogu i czlowiekowi

 Glos sw. Franciszka 6/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)

Texty pod obrázky:

Obr. 1 : Rivo Torto - kostel obnovený v 19. stol. po zemětřesení v r. 1854

Obr, 2: Rivo Torto - uvnitř kostela je připomínka chatrče, v níž sv. František žil v radostné chudobě se svými prvními bratry v r. 1209