Mlčoch, Lubomír OFS

Rok s rokem se sešel a Tříkrálové setkání františkánské rodiny mi mělo přinést nový citát z Písma, který by mi vnesl nové světlo k loňskému varování před mnohomluvností (Přísloví 10/19). Zdálo se mi však, že jsem už Poutníkovi něčím povinován: vždyť už jsem stejně své „rty nekrotil“ na fakultě, kde jsem začal opět učit, a dokonce jsem bratřím Fokolarínům (přesněji sestře redaktorce) napsal novoroční úvodník do „Nového města“. Lístečky s citáty na tento rok však u Panny Marie Andělské na Loretě scházely... Nescházela tam však sestra šéfredaktorka Poutníka ani bratr národní ministr a ten na můj argument „non sum dignus“ odpověděl odkazem na rok „radostné kajícnosti“. A tak jsem došel k tomu, že se vrátím ke psaní: začínající doba postní je k tomu příhodná. Mé psaní bude mít povahu vzpomínek s ročním odstupem - ten odstup by mohl napomoci alespoň k jisté prozíravosti...

    Udělal jsem objev, že není lepší a radostnější podoby procvičování cizího jazyka než zpívané ranní a večerní chvály ve společenství. Do Fribourgu ve Švýcarsku jsme se ženou dorazili v pondělí před Popeleční středou - a byla to pravá radostná kajícnost ve zpívaných modlitbách... Ještě mi zní francouzsky: Když dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte srdce svá!

    Tak zvaný „sabatikl“ je univerzitní vynález, který dává profesorovi šanci (např. po deseti letech) mít půl roku studijní volno, nepřednášet („krotit své rty“) tak, aby jeho přednášky mohly být poté o něco prozíravější. Je to moudrá instituce - staví na zkušenosti, že i profesor by měl studovat, a že nemůže studenty naučit to, co sám neví. Pro pořádek dodávám, že jsem se setkal i s interpretací jednoho anglického profesora, který tvrdil, že sabatikl je od židovského „šábes“, a že to znamená „sváteční den světiti budeš“, a  tedy že během sabatiklu se naopak nemá studovat! Kajícně přiznávám, že jsem se během toho půlroku sem tam přikláněl i k tomuto vysvětlení. Nuže, tato moudrost dorazila již i k nám a já mohl vyrazit na zkušenou na katolickou univerzitu tisíc kilometrů na jih.

   Během tohoto sabatiklu člověku běží základní plat, což je ale v případě pobytu ve Švýcarsku – po přepočtu měnového kursu z korun na franky - vcelku zanedbatelná maličkost. Řeknu vám – a mohu doporučit - doba postní se docela snadno drží ve Švýcarsku - tam nemáte s dobrovolnou skromností žádné problémy. Naštěstí bylo o nás postaráno v otázce bydlení, a byl i příslib chleba vezdejšího, a ten skutečně - alespoň k snídani – byl. Je příznačné, že pozvání do bohatého Švýcarska se mi dostalo od těch nejchudších, od komunity, která sama nemá... 

       Nicolas Buttet byl ještě před deseti lety právník ze známé rodiny. Už tehdy se zajímal o katolickou sociální nauku a já se s ním sešel poprvé na stránkách knížky, kde prorocky varoval, že v bývalých socialistických zemích hrozí rozšíření kapitalismu bez práva, bez morálky a bez skrupulí. Pak se rozhodl opustit svou právní praxi a stal se mnichem, poté založil novou komunitu  „Fraternité Eucharistein“. Nicolas měl  předloni jáhenské svěcení, loni byl vysvěcen na kněze. Jeho „bratrstvo“ je stále ještě ve stadiu zrodu a hledání vlastní tváře, spirituality. Sídlí v Saint Maurice-Epinassey, kde má asi dvacet členů. Ve Fribourgu byla zřízena první „pobočka“, a kolem čtyř vyslanců ze Saint Maurice zde vzniká nové ohnisko duchovního života. Toto ohnisko se soustřeďuje především na studenty -vysokoškoláky, kteří studují na „Université Fribourg“ a potřebují někde bydlet. Bydlení nabízí mj. pension „Salve Regina“ v Bourgillonu na okraji Fribourgu. A co více: pension „Zdrávas, Královno“ patří „Sestrám z Baldeggu“, což je jedna z nesčetných františkánských řeholí. A tak jsme dostali útulek od bratrstva, které je samo „v podnájmu“ u sester františkánek. Tento ženský řád zde ještě čítá přes dvacet sester, ale strádá stejně jako mnohé jiné i u nás nedostatkem nových povolání a vymíráním. Nuže „Sestry z Baldeggu“ se rozhodly poskytnout příležitost k vyrašení nové ratolesti na vinném kmeni Kristově.

     „Fraternité Eucharistein“ je – jak říká název - komunitou eucharistickou - a adorace patří skutečně k dennímu životu společenství. Nicolas Buttet hledá cestu jednoduchosti a skromnosti života ve složitém a neskromném světě. Tato cesta je nesnadná – jako každá „proti proudu“ - a zdrojem duchovní síly je Svatostánek. Inspirací jsou dva světci: sv. František a sv.Dominik. Prostota a učenost. Ranní a večerní chvály se zpívají z dominikánských „partesů“, jídelně vévodí nám důvěrně známý kříž ze San Damiano a před ním jsme se také 

 modlili před jídlem. Na univerzitě jsem měl (kromě kontaktů na fakultě ekonomické) doporučení na fakultu teologickou (Institut morální teologie), spravovanou řádem bratří Kazatelů... „Fraternité Eucharistein“ je rovněž ohniskem duchovní obnovy pro pastoraci studentů na universitě – neboť i na tuto katolickou universitu doléhá duchovní malátnost…     

    O mém studiu snad někdy příště, zatím jen střípek, který by se mohl hodit i pro „Radio Damian“: „Mají bratři dominikáni v univerzitní knihovně spisy sv. Františka?“ „Nemají, protože to není žádná věda!“ A skutečně, pro svou práci (jak jsem se domníval – vědeckou)  jsem potřeboval Františkovy spisky ve francouzském překladu. Na teologické fakultě jsem je ke svému úžasu nenašel, ačkoli mi sám Spectabilis děkan doslova „odkrokoval“ regály s literaturou, která by mne mohla zajímat, a ačkoliv jsem kromě tohoto přímo františkánského způsobu knižní rešerše děkana-dominikána použil i všech počítačových vyhledávacích programů. Ale může to být také tím, že jsem v technických věcech „tele“... Knížku mi půjčily sestry z Baldeggu, byla ve starém laciném brožovaném vydání, jehož stránky byly – dosud nerozřezány! Ale to není nevěrností sester, vysvětlení je kulturní: název „Soeurs de Baldegg“ to sám vysvětluje: sestry jsou psány francouzsky (Fribourg je kanton francouzský), město vzniku řádu Baldegg je v německy mluvícím kantonu. Sestry v Bourgillonu tedy sv. Františka četly, ale v mateřském jazyce, v němčině.    

    Doba postní byla přerušena svátkem sv. Josefa, a to přímo hodokvasem. Jedním z nejbližších kostelů byl právě kostel zasvěcený sv. Josefovi, a to při klášteře sester kapucínek. V neděli jsem se tam vydal, abych poznal další větev františkánské rodiny. Sestry v neděli (a ve svátek) slavily mši svatou neoddělené mřížkou od lidu. Hrály na harfu a zpívaly přímo andělsky. Kněz nečetl z evangelia a pohyboval se s jakousi nejistotou. Ukázalo se, že trpí oční chorobou a že už téměř nevidí. Avšak při loučení po mši rozpoznal, že jsem nově příchozí, a přizval mne ke snídani, kterou mu sestry poskytovaly. Nechal si vypovědět co jsem a odkud jsem, a když zjistil, že je ve Fribourgu se mnou i moje žena, pozval nás oba velice srdečně na slavnost sv. Josefa, přivolal k tomuto pozvání i sestru představenou, a ta nás zvala neméně srdečně. A tak jsme 19. března přišli, žena snad i proto, že má bratra Josefa. Sestry kapucínky, které postní dobu žijí opravdu poctivě (i nedělní snídaně byla docela prostá) tentokrát excelovaly: mnoho druhů pečiva nám neznámého, sýrů, víno svařené i nesvařené. Poloslepý kněz dostal skleničku s vínem opatrně do ruky a já se ženě snažil tlumočit tu vnitřní radost - ani ztrátou zraku nezkalenou - s jakou vzpomínal, jak jeho otec, Josef křtěný a zdejší rodák - slavíval svůj svátek před řadou let a po dlouhá léta - nejprve tady v klášteře, a poté i v okolních vinárničkách.   

     Svou vzpomínku na loňskou švýcarskou dobu postní zakončím „vánočně“. Příspěvek píšu poslední den doby vánoční, tedy na „Křest Páně“, právě to mi vyvolalo jednu vzpomínku, dokládající, že svět je malý. Po ranní mši svaté se členové „Fraternité Eucharistein“ – i všichni hosté - každý den znovu - vítají, zdraví a bratrsky-sestersky líbají. Tak se jedno ráno objevila úplně nová sestra „z Baldeggu“, která mi anglicky vysvětlila, že z Baldeggu ji kdysi před 30 lety poslali na Novou Guineu, na ostrov Papua. Nyní se vrací, a protože jejím rodným jazykem byla rovněž němčina, francouzsky se musí znovu učit, co z dětství zapomněla. Když zjistila, že jsem z Prahy, její tvář se rozzářila: tam, v Papui, měli celá léta kněze z Československa, a ten každý rok před Vánocemi dostával od své maminky – tam na druhý konec zeměkoule, k protinožcům, takový special cake, zvláštní koláč, yes, vánočka, vánočka... Celá komunita v čele s knězem pak slavnostně pojídala vždycky vánočku od maminky, a byla to prý už součást obřadu, hostina mateřské lásky. Vánočku miluji, a její připomínka v postní době švýcarské mi připadla trochu mučivá. Až myšlenka na radostnou kajícnost mne uklidnila...

Lubomír Mlčoch OFS