Jablonský, Leopold OFM

Bratr Placid Siman je jednou z těch postav františkánství, které nám dosvědčují, že duch sv. Františka a svatost v řádu není jen záležitostí dávných časů, ale z milosti Boží, která je nejkrásnější výsadou řádu, jednoduše a přirozeně kvete a bude dále kvést. Bratr Placid se narodil ve vesnici Predajná ve Středním Slovensku v blízkosti Bánské Bystřice 29. ledna 1904. Vstoupil do řádu Menších bratří v provincii Nejsv. Spasitele v roce 1926 a roku 1937 přešel do služeb Kustodie Svaté země. Ve Svaté zemi žil až do roku 1951, kdy byl přidělený do Mezinárodního serafínského kolegia Svaté země v Římě, kde žil až do své smrti roku 1961.

 Máme  příliš málo času, abychom vylovili z paměti všechna slova bratra Placida, jeho postoje a epizody z jeho života. Máme před očima jeho postavu a jeho přítomnost, ale unikají nám některé osobní zvláštnosti. Myslím však, že můžeme rozpoznat jeho duchovní charakteristiku v některých významnějších projevech jeho výjimečných ctností, na které nám zanechal živou vzpomínku.

Zbožnost a zápal pro duchovní život

Horlivost a zbožnost, v které den co den postupoval v duchovním životě, byla jednou z charakteristik, které nás zaujaly až při prvním setkáním s ním.

Horlivost pro dokonalost

Přání a touha postupovat stále kupředu, strach, že pro to dělá příliš málo, že nespolupracuje s Boží milostí, že je nedbalý a lhostejný, byly tak živé, jak to bývá u konvertitů, s podobným entuziasmem a nasazením  to vnímal bratr Placid. Rozdíl byl v tom, že v něm tato touha stále rostla a jeho horlivost krok za krokem vytvářela harmonii v jeho životě. Zvlášť jsme viděli, s jakou svědomitostí a živou pečlivostí se snažil přistupovat ke svátosti smíření a duchovnímu vedení. Říkám živou, protože bylo cítit, že hned po zpovědi získal novou energii. Jeho zpytování svědomí bylo povzbuzující. Snažil se vyhledat i ty nejmenší slabosti, dokonce pocity, které častokrát nebyly ani na stupni morální zodpovědnosti. Snažil se ve svém nitru objevit vždycky něco nového, něco, co v určité oblasti vykonal špatně pod vlivem slabosti.

Modlitba

Pokrmem jeho duchovního života byla modlitba. Obvykle měl naplánované pevné hodiny nebo různé chvíle dne pro svá obvyklá duchovní cvičení, ať již společná, nebo soukromá, a to vždycky, když se uvolnil od svých povinností. Jeho nejmilejší chvíle byly časně ráno. Pravidelně vstával o čtvrté hodině nebo i dříve a až do chvíle, kdy se začali scházet bratři, měl klid na modlitbu v tichém šeru kaple kolegia. Pak bylo pro něho mimořádnou milostí přisluhovat při mši sv. nebo se jí soustředěně účastnit. Pater rektor o tom napsal: „Ráno byl velmi brzy v kostele. V kolik hodin? Myslím, že nikdo to neví přesně. Jisté však je, že jsem ho tam našel i o půl čtvrté ráno. Kdykoliv někdo z nás potřeboval rychle odsloužit mši sv. například z důvodu cesty, nemusel nikoho na to upozorňovat. Byl si jistý, že v kteroukoliv hodinu už najde v kostele bratra Placida. Co tam dělal tak časně? Připravil, co bylo potřebné na mši sv. a potom se po celé hodiny modlil. Toto by stačilo, abychom pochopili větu, kterou  řekl sestře mající v úmyslu mu dodat odvahu na smrtelné posteli a nabádající ho, aby věnoval své utrpení Pánu a on mu prokáže milosrdenství. Odpověděl jí: „Sestro, my s Pánem jsme přátelé.“ K modlitbě se navracel i během dne. Večer, vždy od určité hodiny (bylo to obyčejně o páté) se věnoval úplně modlitbě a duchovnímu čtení.

Miloval všechny veřejné pobožnosti a jako sakristián je připravoval s takovou láskou a okázalostí, jakou mu dovolovaly prostředky malé sakristie. Pater rektor vzpomíná: „Všech řádných náboženských událostí se účastnil celým svým nitrem a když byly nějaké mimořádné pobožnosti pro františkánské chlapce, účastnil se jich, jako kdyby byly pro něho také závazné. Nevím, zda činil ty věci pro  kněze z nějakého uváženého důvodu, ale nějaký důvod tam byl. Chci tím říci, že největším motivem bylo, aby jim odevzdal celou svou duši. Byl sakristián, laik, ale nelze říci, že neprožíval každou slavnost a náboženskou událost, spíše je třeba přiznat, že my bychom měli být těmi, kteří je prožívají horlivěji, vedení usilovností, s jakou je on připravoval.“

Modli se a pracuj

Práce neměl nikdy nedostatek. Jediný profesní bratr v celém kolegiu Svaté země se zdokonaloval zvláštním způsobem – v úřadu sakristiána a v péči o refektář, sklad a vrátnici.  Toto jsou služby, ve kterých pracovalo tolik našich vynikajících bratrů laiků, a u nich bratr Placid našel školu, ve které se učil vykonáváním každodenních povinností.  Už z přirozenosti konal systematicky a promyšleně všechny práce a vždy dovedl najít dostatek času na to, aby  uspořádal všechny věci do harmonie a do souladu. Miloval přesnost, čistotu a důkladnost.  Když některé nevyhnutelné požadavky  přinesly náhlé změny a vnesly nepředvídatelné posuny v denním programu, jeho smysl pro pořádek tím velmi trpěl, ale dovedl najít způsob, aby všechno bylo ve správnou chvíli na svém místě. Zvlášť mu záleželo na tom, aby se mohl večer v obvyklou hodinu stáhnout do své jizby a  modlit se, neboť modlitba měla absolutní přednost přede vším, a být připravený na ranní vstávání o půl čtvrté hodině. Práci vykonával pokojně, rád si při ní zpíval, byl zabraný v dobrých myšlenkách, což jsme vycítili hned z jeho prvních slov, když jsme se setkali při práci.

Skrytý mučedník

Není takto prožitý život příkladem nenapodobitelného sebezapření? A přece musíme uvést také umrtvování tělesné, které praktikoval. Nejdéle se cvičil v zapírání v jídle. Často se musel velmi přemáhat, protože manuální práce, zvlášť ta ranní, která ho vyčerpávala, vyžadovala větší potřebu se najíst a posilnit.  Zpovídal se z toho jako ze slabosti.  Zapíral se skutečně až s nadpřirozenou silou, zvlášť v postním období. Odpírání spánku nepovažoval za namáhavé, protože si zvykl vstávat brzy ráno.

P. rektor o něm napsal: „Byl důsledný v práci, kterou byl neobyčejně vytížen, i když už začal pociťovat svůj věk.  Pokání během velkého postu a v pátek bral velmi vážně. Častokrát se zapíral při společném jídle, ale snažil se to zakrýt. Jistou dobu silně kouřil, ale naráz s tím skončil. Měl problémy s pankreasem a s infekcí, na kterou zemřel. Infekce se mohla vyléčit během dvou dnů, ale pankreas se v tak krátkém čase operovat nemohl.“

Bratr Placid Siman zemřel 13. listopadu 1961 v pověsti svatosti. Krátce po jeho smrti o něm napsal jeho zpovědník knihu, která vyšla s názvem „Se avesse visto il nuovo Colegio“, ze které je zpracován tento krátký profil.

Leopold Jablonský OFM