Corriveau, John OFMCap.

(Volné pokračování listu kap. gen. ministra [Poutník 10-11/2003]

Tu přenesmírnou lásku…

1.1    Pokora otevírá lidská srdce zkušeností zjevení. Sv. František správně říká, že Bůh je pokora, protože patří k přirozenosti našeho Trojjediného Boha, že je ve vztahu. Boží Trojice se popisuje jako svobodné společenství osob, ve kterém nikdo druhého neovládá, ani nikomu nic (podstatného) nechybí. Aktem stvoření jsme byli uvedeni do důvěrného vztahu s nejsv. Trojicí: „Na počátku bylo Slovo, … a všechno povstalo skrze ně“ (Jan 1,1.3). V Ježíši Kristu tento vztah získal rodinný rozměr: „A těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Ve Vtělení se „Bůh s hlubokou láskou sklání k naší nízkosti a přijímá na sebe bahno naší přirozenosti v jednotě se svou vlastní osobou“ (sv. Bonaventura, Kázání č. 2 – O Narození Páně, Opera Omnia, Quaracchi, 1901, str. 110).

1.2    Pokora se sklání, aby objala druhého. Je tak v prudkém kontrastu s panovačnou kulturou naší doby, která se snaží prosazovat nespoutanou svobodu nezávislého »já«. Být pokorní a chudí je v ostrém protikladu k logice naší doby. A přece, když sv. Bonaventura hovoří o »pokorném Spasiteli«, který leží v krmelci nebo objímá kříž, nehovoří o pokoře Ježíšova lidství, ale o pokoře jeho božství! Zcela zřejmě právě toto je způsob, jakým jedná Boží moc. Boží působení má blíže k velkorysosti, která se dělí o moc, než k mechanické účinnosti. Je to způsob, jakým otec dává plnou moc synovi nebo dceři. Je to reálná moc, která proměňuje srdce i život. Bůh nejedná panovačně ve vztahu k našemu lidství. V Ježíši je Bůh objímá. Právě toto rozhodnutí - vstoupit ve vztah - je určující pro Boží pokoru. Mezi Boží mocí a Boží pokorou není protiřečení. V Bohu se moc pojí s ponížeností, síla se slabostí a velikost s nízkostí, jak nám to říká sv. Bonaventura (srov. Putování mysli do Boha, VI,5). Lidstvo nebylo stvořeno podle obrazu samovládného Boha, diktátora, který prosazuje svá vlastní práva, ale podle obrazu Boha pokorného, který vstupuje do vztahu. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil, jako muže a ženu“ (Gn 1,27). Pokora vyjadřuje Boží přirozenou vztahovost. Současně však pokora vyjadřuje i přirozenou vztahovost našeho lidství. Být pokorný znamená pyšnit se tím, že jsme byli stvořeni s láskou a vykoupeni láskou, abychom žili ve vztahu lásky s Trojjediným Bohem, který stvořil a vykoupil nás i všechny tvory  mající účast na životě. František s podivuhodnou jasností pochopil plán, který má Bůh se svými tvory jako s rodinou bratří a sester. A radoval se z rodinné důvěrnosti, kterou tento plán vytváří… bratr Slunce, sestra Luna, naše sestra matka Země, bratr oheň. František nikdy nehovořil o sobě jako o »Františkovi«, ale vždy jako o »bratru Františkovi«. Výraz »bratr« nacházíme v jeho spisech častěji než kterýkoli jiný (360x), pokud ovšem neuvažujeme výraz »Pán« (410x). František pochopil, že bratrství je vyjádřením vztahu, ve kterému jej Bůh povolal žít ve vztahu ke všem tvorům a k celému stvoření.

1.3    Na Alverně se František modlil: „Kéž pocítím ve svém srdci… tu přenesmírnou lásku, kterou ty, Boží Syn, jsi byl zanícen, abys ochotně snášel tak veliké utrpení pro nás hříšníky“ (Kvítky, Třetí úvaha o svatých stigmatech: FF 1919). Zkušenost, kterou měl s pokornou ukřižovanou Láskou, jej pudila k ještě intenzivnějšímu vztahu se světem kolem něj. »Tato přenesmírná láska« působila, že František navzdory svým četným nemocem sestoupil z Alverny pln spalující touhy vrátit se do doby svých počátků a znovu začít sloužit malomocným. »Tato přenesmírná láska« z Alverny inspirovala Františka k sepsání Písně bratra Slunce. »Tato přenesmírná láska« ukřižovaného Krista očistila Františkovo srdce a uvedla ho do vztahu všeobecného bratrství k malomocnému, ke Slunci a Měsíci, k naší sestře matce Zemi a ke všemu tvorstvu.

1.4    Františkova duchovní genialita je zvláště dobře patrná na způsobu, jakým byl schopen zosobnit pokoru a poníženost plnou soucítění s křížem a předat ji jako charakteristické dědictví každému ze svých bratří a také jako podstatný rys svého bratrského společenství jako celku. A tak se dochází k pojmu minority, která spočívá ve zřeknutí se panovačné moci, v dobrovolném přijetí pokorné služby a ve ztotožnění s těmi, kteří jsou vyhnáni na okraj společnosti mocných našich dní.

Zřeknutí se panovačné moci

2.1    „O čem jste spolu cestou diskutovali?“ (Mk 9,33). Ticho, které ze strany apoštolů následovalo po této otázce, nebylo způsobeno rozpaky, ale hlubokým názorovým rozkolem. Slova, která Ježíš řekl krátce předtím, totiž byla políčkem do tváře židovským vlastencům: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane“ (Mk 9,31). Apoštolé si nedovedli v hlavě srovnat takovýto obraz Mesiáše. Proto, v dalším sledu mesiánské cesty do Jeruzaléma, diskutují o tom, kdo sehraje nejdůležitější roli při osvobození židovského národa. Nebylo to nějaké malicherné handrkování o moc, byla to diskuse ohledně angažmá. Ježíš ihned pochopil, co je ve hře, a rázně intervenoval: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Jeho slova se vztahovala především na něho samého! Izrael nebude zachráněn novým davidovským králem v čele osvobozeneckých armád, ale trpícím služebníkem přibitým na kříž. A aby dodal větší důraz své koncepci, postavil před ně dítě se slovy: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá. A kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal“ (Mk 9,37). Mesiáš poslaný nebeským Otcem je slabý jako malé dítě. Aby z něj mohla vyzařovat výkupná láska plná soucitu, musel se Ježíš nejdříve vzdát jakýchkoli nároků na panovačnou moc.

2.2  Od chvíle, kdy se František pevně postavil na cestu následování Ježíše, zcela nekompromisně chtěl, aby se také bratři vzdali ovládavé panovačné moci. Jeho požadavek, aby se bratři zřekli autoritářství, je stejně naléhavý jako požadavek, aby se zřekli bohatství: „Rovněž ať žádní bratři v tomto nemají moc nebo vládu (dominium), zvláště ne mezi sebou“ (NepŘeh V,12; FF 19). „Všichni bratři, ať budou na jakýchkoliv místech u jiných [lidí] sloužit nebo pracovat, ať nejsou ani správci, ani kancléři, ani na žádném předním místě v domech, ve kterých slouží;… ale ať jsou menší a podřízení všem, kdo jsou v onom domě“ (NepŘeh VII,1-3; FF 24). „Bratři, kteří jdou mezi nevěřící, … ať nevyvolávají hádky ani spory, ale ať jsou podřízeni každému lidskému stvoření pro lásku k Bohu“ (NepŘeh XVI,6-7; FF 43). Tak jako Ježíš před ním, i František poznal, že ovládavá panovačná moc je neslučitelná se soucitem. Zřeknutí se takové moci je podstatnou podmínkou pro dosažení výkupné lásky plné soucitu.

br. John Corriveau OFMCap.

generální ministr

(pokračování)