Tozzi, Angela

Následovat Ježíše

Téma následování se opakuje ve všech Klářiných spisech. Kromě slovesa následovat (seguire) užívá termín napodobovat (imitare).

Jde o následování Kristovy chudoby a pokory (3LAn – FP 2884.93) s prostotou, vzít kříž (LErm – FP 2915), napodobit ho až po spodobení se s ním v pokoření a opovržení (2LAn – FP 2879), jít stejnou cestou, kterou šel sám Kristus pokorný, chudý, ukřižovaný, a napodobit jeho příklad.

Klára nezůstává ovlivněna jen mnišskou spiritualitou 13. stol., zvláště cisterciáckou. Vtělené Slovo, Bůh, jenž se stal člověkem v Ježíši Kristu, stává se ve 12. stol. jádrem života zbožnosti. Vývoj, k němuž dochází, pocházel hlavně ze spirituality sv. Bernarda, který klade důraz na Kristovo lidství a na nejužší vztah spojení mezi naším lidstvím a člověčenstvím Vtěleného Slova.

Klářin evangelijní radikalismus spočívá na Kristu; vychází z kontemplování jeho tajemství – lidství Krista chudého a ukřižovaného – a vede k jeho napodobení, až k radosti snoubeneckého spojení nad držením věčných statků (1LAn – FP 2864).

Pro Kláru následování  je zásadní přilnutí víry ke Kristu chudému a pokornému a k chudobě slavné Panny (3LAn – FP 2884.93; 2LAn – FP 2872). Představuje se ve službě Krista (1LAn – FP 2860.63.69) přijaté z milosti, z Božího povolání (srov. 2Lan – FP 2872.76.78) a z touhy k chudému Ukřižovanému (1LAn – FP 2863). Tato služba splývá s rozhodnutím pro nejsvětější chudobu (srov. 1LAn – FP 2861.66), k napodobení Krista a panenské Matky.

V tomto následování-napodobování, které je cestou celého bytí, spočívá snoubenecké spojení (srov. 3LAn – FP 2888), které je postupným proměňováním.

Kontemplování slavného Slova (srov. 3LAn – FP 2888), chudoby-pokory vtěleného Slova, od jeslí po kříž (srov. 1 LAn – FP 2863.64) stojí na počátku Klářina následování-napodobování.

 

 

 

Evangelijní obrácení

Klára popisuje svou zkušenost povolání v Závěti, jejíž paralelní vyjádření je i v Řeholi (VI,1 – FP 2787): „Když nejvyšší nebeský Otec svou slitovností i milostí osvítil mé srdce, abych po příkladu a podle učení našeho blaženého Otce Františka začala konat pokání spolu s jinými sestrami, které mi Pán brzy po mém obrácení dal, dobrovolně jsem mu slíbila poslušnost…“ (Závěť 7 – FP 2831). Klára pokládá své povolání-obrácení za pouhou blahovůli, slitovnost a milost dobroty tohoto Otce milosrdenství, velkého štědrého dárce (Závěť 1), dokonalého Otce, „Dárce milosti, od něhož, jak věříme, pochází všechno dobré a každý dokonalý dar“ (2LAn – FP 2872).

Klára zdůrazňuje tuto iniciativu na počátku všeho toho, co se událo, včetně milosti vytrvalosti a dosažení cíle (Závěť 23 – FP 2852; Požehnání – FP 2855.56); všechno závisí na spásné vůli Otce milosrdenství.

Tento Otec milosrdenství  je otec-matka, jenž zároveň dává život a sytí jej, chrání, pečuje o něj, dává mu růst. Bůh mužský i ženský, síla i něžnost (srov. Leonard Boff, Il volto materno di Dio, 1981).

Boží inspirace se konkretizuje v osobním spojení se samými božskými Osobami v jejich životě Trojice.

 

 

 

Obrácení se mění v konat pokání

Klára uznává, že před obrácením dlela v marnivém světě (Závěť 3 – FP 2825), stejně jako její družky. Klára nemluví o hříších, ale o marnosti světa. Z Procesu a z Legendy lze však zjistit, že se Klára nepoddala ani takovým marnostem, o kterých mluví; byli to spíše její přátelé a příbuzní, kteří ji chtěli téměř uvrhnout do okovů světských marností, když jí navrhovali sňatek na úrovni.

Klára a František opravdu mají v úmyslu obrátit se, konat pokání, prchnout před světem, a k tomu se Klára rozhodne od chvíle svého nočního útěku a ostříhání vlasů v Porciunkule Františkovýma rukama na znamení kajícnosti a zřeknutí se světa. Aktem ostříhání  Klára a František slaví obrácení, a následují Ježíše, jako to ostatně udělali jeho učedníci. Z prostředí maiores Klára sestupuje do prostoru minores, až se stane menší mezi menšími.

Klára uskuteční gesto radikálního rozchodu s rodinou, se společností své doby tím, že se zřekne všeho; tím, že se zbaví všeho, ukazuje, že se rozhodla nevracet se už zpět. Nyní se cítí chudá, bez domu, bez rodiny, bez majetku, chce plně žít dobrodružství chudoby. Nic nepomůže pokus příbuzných dostat ji zpět domů, aby ustoupila od oněch podmínek nízkosti (Legenda 9 – FP 3173).

Nyní se Klára rozešla se vším světáctvím: obrátila se.

Proto, v onom hlubokém dobrodružství, držená pouhou vírou, František, aby Kláru ochránil před útoky příbuzných, nechá ji doprovodit do kláštera benediktinek u sv. Pavla Abatyší v Bastii Umbrijské. Klára tam však nevstupuje jako mniška, ale jako chudačka, neboť s sebou nepřinesla věno, jak to bylo zvykem u mladých šlechtičen, které se rozhodly pro klášterní život. Zde je Klára služka, služebná mnišek, a v tom dokonale františkánská. To jsou pro Kláru dny výchovy k novému způsobu života, dobou vytrpěné přípravy. Po krátké zastávce u Sant´Angelo di Panzo (srov. Proces 12,5 – FP 3089; Legenda 10 – FP 3174), kde několik žen, prostých věřících, ne řeholnic, žilo společně (jako tolik jiných v celé Evropě) novým způsobem života, jenž chtěl být životem pokání, horlivé modlitby, lásky k bližním, životem, který zamýšlel odpovědět potřebám nových časů. Zde se Klára dostává do styku s novými způsoby kajícího náboženského života, které v oné době uskutečňovaly jiné ženy. Avšak ani to nebylo její místo.

Teprve až za ní přijde její sestra Kateřina (srov. Legenda 24-26 – FP 3204-06), Klára vidí možnost uskutečnit  plán, který v ní postupně dozrál a jenž byl úžeji spojen s františkánskou zkušeností. Na Františkovu radu sestry přejdou ke sv. Damiánu, a dostanou od něho způsob života a napomenutí, aby vytrvaly ve svaté chudobě (srov. Závěť 10 – FP 2835); to potvrzuje plné zařazení Kláry do františkánského společenství.

Tak František přijme sestry (sorores) do svého bratrského společenství (fraternitas), a určuje plnou shodu mezi péčí o ně a péčí o samotné bratry (srov. Způsob života – FP I. 139).

Ve skutečnosti však je to Klára jako rozhodná žena, která chtěla chudé sestry u sv. Damiána,  a František souhlasí.

 

 

 

Obrácení: život evangelijní dokonalosti

Klára chápe obrácení jako rozejití se se světem, aby žila novinu evangelia prostřednictvím konání pokání (Závěť 7 – FP 2831). Jde o úplné obrácení k Bohu-Lásce. Konat pokání chce prostě říci obrátit se, změnit způsob života, myšlení, cítění, jednání, to znamená plně přijmout Ježíšovo slovo.

Tento způsob (forma) života podle svatého evangelia uskutečněný Františkem a Klárou znamená oživit původního křesťanského ducha. Také s Bazilem, Augustinem, Benediktem došlo k něčemu podobnému. Toto zanechat všeho  znamenalo jít za Kristem a žít životem evangelních rad.  Novinka, kterou přináší Klára, spočívá v tom, že se pustila cestou evangelní dokonalosti spočívající v následování Ježíše chudého a pokorného (3Lan – FP 2884).

 

 

 

Cesta Ježíše chudého a ukřižovaného

Kristus Ježíš je cesta, kterou Klára kontempluje, miluje a následuje. Františkova sazenička se s ním ztotožňuje v následování Krista chudého, „aby společně vtělili, v jediné charismatické zkušenosti, skutečnost Božího Syna, který se stal člověkem, jeho způsob života, rozměrem důrazně kontemplativním, tuto jeho zkušenost chudoby-pokory, ve stopách Božího Syna a jeho chudičké Matky“ (Ch. A. Lainati, Introduzione alle fonti Clariane, FONTI FRANCESCANE, Assisi 1977, str. 2216).

To je cesta Pána, na kterou se z milosti sestry vydaly a na níž je Klára povzbuzuje, aby se od ní neodchylovaly nikdy a žádným způsobem (Závěť 22 – FP 2951). Klára se osvobozuje od každého, i toho nejmenšího vlastnictví a ekonomické starosti o zítřek, které by mohly překážet rozběhu za chudým Kristem. Papeži, jenž je ochoten zprostit ji slibu chudoby, aby ji přesvědčil přijmout majetek, odpoví s rozhodností: „Svatý otče, na věky žádným způsobem nechci být zproštěna od následování Krista“ (Legenda 14 – FP 3187).

Klára si volí žít chudě pro ponížení Vtělení, pro pokoření toho, jenž „sestoupil v lůno Panny, chtěl na svět přijít opovržený, nuzný a chudý“ (1LAn – FP 2865). Narození chudého Krista, zavinutého do chudých plenek, ji vždy naplňuje údivem a zaplavuje něžností.

Zprávy týkající se Procesu ukazují hlubokou úctu Kláry k Vtělení, kterou spojuje s úctou k Eucharistii. Sestra Františka, dcera pana Kapitána z Col de Mezzo, devátá svědkyně v Procesu, dosvědčuje ono zvláštní vidění Kláry, která má na klíně chlapečka (Proces 9,4 – FP 3062). Tentýž chlapeček se také viditelně ukáže, když Klára přijímá tělo Páně (Proces 9,10 – FP 3068) a když slyší kázat bratra Filipa z Atri (Proces 10,8 – FP 3076). Tyto krásné epizody zdůrazňují u sv. Damiána úctu k chlapečku Ježíšovi (Gesú Mammolo).

A co říci k zázraku o vánoční noci r. 1252, když nemocné Kláře je dáno vidět jesle Pána a slyšet „obdivuhodný koncert, který zněl v kostele svatého Františka“ (Legenda 29 – FP 3212)?

 

 

 

Láska k Ukřižovanému

Klára dobře věděla o rozhodujícím významu setkání Františka s Ukřižovaným u sv. Damiána (srov. Závěť 10-11 – FP 2837-38); tato cesta se jeví jako její jediná síla, proto neváhá obejmout ji, a vyzývá Anežku Českou následovat ji v tom, co bylo jedinou oporou její cesty následování u sv. Damiána: kontemplování Ježíše chudého a ukřižovaného, jenž z výše kříže (4Lan – FP 2904)  hledá pohled duše a srdce a žádá přizpůsobení.

Z vroucí touhy po chudém Ukřižovaném se Klára vydala do této svaté služby (1LAn – FP 2869) a povzbuzuje Anežku, aby se v ní nechala upevnit: „…upevňujte se ve svaté službě, kterou jste s vroucí touhou započala po příkladu chudého Ukřižovaného, jenž pro nás všechny na kříži vytrpěl hrozná muka, vytrhl nás z moci knížete temnot, ve které jsme byli drženi pro hřích prarodičů, a smířil nás s Bohem Otcem“  (1LAn – FP 2863).

Anežka je vyzývána, aby se ve všem shodovala s Ježíšem. To, co on prožil kvůli ní, má ona prožít pro něho, to, co on vzal na sebe pro její spásu, má ona přijmout ve snoubeneckém svazku (1LAn – FP 2879).

Její život má ve všem projít život Ježíšův: „Budeš-li s ním trpět, budeš s ním i kralovat, budeš-li s ním prožívat bolest, budeš se s ním i radovat; budeš-li s ním umírat na kříži, zaujmeš s ním místo v nebi ve světle svatých“ (2LAn – FP 2880).

Kříž se jeví jako vrcholný bod Klářiny kontemplace. Je třeba hledět na Ježíše a následovat ho „v utrpení a pronásledování, v hladu a žízni, v nemoci a pokušení a ve všem ostatním (Napomenutí 6 – FP I. 155), jít za ním, odevzdat se mu ve svatou a líbeznou oběť (2LAn – FP 2874) v pevné trpělivosti, která z každé příležitosti dokáže udělat příležitost k obrácení a pokání. účastí na vydanosti Krista ukřižovaného dospívá Klára do srdce velkého tajemství spásy.

Angela Tozzi

Vita minorum 3/1999

 

 

(Text pod obr.: Guercino (1591-1666): Sv. Klára s Božím Synem v náručí, detail)