Matějka, Pacifik OFMCap.
V minulém pokračování tohoto seriálu jsem se zmínil o sklonu sv. Pacifika k ostře asketickému způsobu života. Zdá se vhodné na toto téma ještě navázat.
Zajímavé svědectví podává P. Antonio Maria z Maceraty, který byl po dvě období v San Severinu kvardiánem, avšak většinou tam konal službu sakristiána, takže přijímal intence na mše svaté a byl k dispozici lidem, kteří se přicházeli vyzpovídat. Jinými slovy, po většinu času se zdržoval v kostele. P. Pacifik, který rovněž trávil většinu času v kostele, i když z jiných motivů, měl s ním tedy často co do činění. A byl také často tím, koho si Pacifik vybral za svého zpovědníka. Pacifik se totiž v duchu zbožnosti té doby zpovídával každý den. P. Bernardin z Maceraty vypověděl, že když byl ještě novic, „viděl jednou, jak se otec Pacifik ubírá v přítomnosti svého zpovědníka Antonia Marie z Maceraty a se sepnutýma rukama jej prosí, aby mu pro lásku Boží naznačil jakoukoli chybu, které se dopustil, aby ji mohl napravit.“ P. Antonio však zřejmě tehdy neměl náladu na podobné rozhovory, a tak „se s pohrdavým úšklebkem obrátil na Služebníka Božího se slovy: Co mi chceš… kliď se ode mne! A služebník Boží když to slyšel, vůbec se kvůli tomu nerozhněval ani nevzrušil, ale jen se svrchovanou pokorou sklonil hlavu a odešel.“1
P. Antonio Maria však nebyl vždycky takový morous. Naopak, zdá se, že uměl být k stařičkému br. Pacifikovi velmi starostlivý a pozorný. Stávalo se totiž, že Pacifik byl celé dny zavřený v konventu a nedostal se na sluneční světlo. On jej tedy brával ven na procházku na čerstvý vzduch. A dokonce si tolik cenil br. Pacifika, že jednou, když se koncem dubna 1719 blížila provinční kapitula a vybraní bratři měli volit nového provinciála, stalo se, že „P. Pacifik seděl večer s ostatními u společného ohně (což bylo dosti vzácné, protože k ohni přišel jen málokdy) a debata se točila kolem budoucí volby provinciála. V jedné chvíli se bratři obrátili i na br. Pacifika a dotázali se jej, zdali si myslí, že padne volba na P. Inocence z Jesi, či na jejich kvardiána P. Antonia M. nebo na váženého lektora Josefa z Jesi. P. Pacifik bez většího přemýšlení odpověděl, že nikdo z nich nedosáhne takové pocty, ale obrátil se na přítomného P. Dominika z Cingoli, o kterém určitě nikdo nevěřil, že by mohl být zvolen, a řekl mu: 'Provinciálem se docela určitě stanete vy'. A skutečně kapitulní volby potvrdily tuto nepravděpodobnou předpověď Božího služebníka. Téhož večera se Pacifika ptal také P. Antonio M., zdali se stane definitorem. Zavrtěním hlavy však dostal odpověď, že ne. A skutečně, definitorem se nestal, ačkoli po tom vroucně toužil.“2
P. Antonio M. byl dosti naštvaný, že mu Pacifik řekl, že se definitorem nestane, a proto se mu jednoho dne pomstil malým žertíkem. „V době obvyklých přesunů řeholníků z jednoho konventu do druhého P. Antonio M. žertem řekl P. Pacifikovi: 'Otče Pacifiku, my dva jsme spolu určeni do rodiny konventu ve Foranu´. Boží služebník, když to slyšel, ihned sklonil hlavu, odebral se do své cely pro breviář a hůl, která byla jeho jediným majetkem, sestoupil k bráně a trpělivě čekal na otce Antonia, aby se s ním vydal do Forana. Když už to trvalo dlouho, po nějaké době si ho všiml P. Francesco z Pitina, který šel upozornit P. Antonia M. P. Antonio tedy přišel a sdělil Pacifikovi, že to byl jen žert, a ten se tedy s naprostou odevzdaností vrátil do své cely a modlil se jako by se nic nestalo.“3
P. Antonia možná ani nenapadlo, že by Pacifik nepoznal, že jde o šprým. Pacifik však v otázkách poslušnosti nežertoval. Byl nanejvýš poslušný na jakékoli znamení nejen od představeného, ale také od sobě rovných i podřízených. Nelze však říci, že tato dětinská poslušnost byl otázkou jeho povahy. Spíše to bylo životní rozhodnutí. A jak dosvědčil P. Bonaventura z Monteroberta, uměl se i rázně vzepřít, když poznal, že návrhy druhých nejsou v souladu s Boží vůlí. Vypověděl: „Vzpomínám si na jednu epizodu, a sice že když se jednou slavila provinční kapitula v našem konventu Grotte a Mare a jistý člověk se snažil dosáhnout svého zvolení za provinciála, byl Boží služebník požádán jedním z přívrženců tohoto kandidáta, aby mu dal svůj hlas. Br. Pacifik však rázně odpověděl, že v žádném případě nemá v úmyslu dát mu svůj hlas, ale že ho dá jedině tomu, koho mu vnukne Duch svatý.“4 Na zmíněné kapitule byl pak zvolen člověk nejvýše hodný toho úřadu, P. Pietro z Urbina, který ještě před koncem tříletí byl odvolán do Říma jako generální sekretář a posléze generální definitor.
Jeho horlivost pro mši svatou byla v každém případě podivuhodná. Velmi úzkostlivě dbal na čistotu liturgických rouch a oltářů a liturgických nádob. A kdykoli slyšel, že lidé v kostele klábosí o věcech ze života, šel je napomenout, že toto je „dům modlitby a ne dům konverzace“. Lidé ho kvůli tomu měli ve velké vážnosti a kdykoli vešli do kostela, dobře se rozhlédli, a jestliže spatřili, že je přítomen, ihned napomenuli jeden druhého: „Chovejte se tiše, P. Pacifik je v kostele“.6
„Z plné vydanosti P. Pacifika do vůle Boží se také rodila jeho mimořádná zbožná úcta k Nejsvětější svátosti, k tajemstvím utrpení Páně, k Panně Marii a sv. Josefu a k andělu strážnému. Z těchto důvodů jej bylo možné často najít v noci v chóru nebo v kostele před svatostánkem, jak klečí na holé zemi, vzpřímeně a bez opory (navzdory svým zdravotním handicapům) a natolik ponořen do Boha, že necítil ani bodání dotěrného hmyzu, který mu v létě sedal na obličej a na hlavu.“7