Říský, Bernard OFM
Rychle se blížil den našeho svěcení a našeho odjezdu domů – do kněžské služby, ale i do nejisté budoucnosti. Bylo třeba nejen se sbalit – moc věcí jsme neměli – ale i provést inventuru darů, které jsme tam dostali.
Exercicie před svěcením nám dával o. Martial Lekeux. Setkání s ním bylo pro mne darem. Oslovila mě jeho pokora, touha po pravdivosti života i jeho láska k Pánu. Vnímal jsem i jeho osamělost a trochu zatrpklosti z „průměrných spolubratří“, které nedokázal zapálit. Předával nám obraz horlivého osobního františkánství, prožívaného ve vnitřní svobodě za zachovávanými vnějšími předpisy. V Praze nám o. Jan Ev. zdůrazňoval, že františkánství je apoštolát – hlásání víry. Při exerciciích před věčnými sliby jsem na to reagoval a připomněl jsem mu, se sv. František napsal také pravidla pro bratry žijící v poustevnách – pročež i tento způsob života je autentickou formou františkánství. Byl jsem mile překvapen, když to v příští přednášce uvedl.
Velkým kladem bylo pro mne setkání s láskou, která jediná byla schopná radostně unést a proměnit extrémní chudobu klarisek v píseň chvály Pána.
Při exerciciích jsem objevil St. Exupériho Malého prince, který mě upozornil na důležitost i krásu vztahů.
Stejně silně mě oslovil Sören Kierkegaard svou filosofií a teologií lásky a o. Martial svou knížkou „Svatost a dobrá vůle“. Svatost je v lásce a ne ve vnějších skutcích.
Kanovník Vieujean, spirituál vysokoškolského studentstva, vydal knížku v témže duchu personalistického křesťanství. S jeho dovolením jsem ji přeložil, ale přišel jsem o svůj překlad dříve než jsem ji mohl připravit k vydání. Přesto mě velmi obohatila. (Stejný osud stihl Jiřího překlad „Kvas v těstě“ od spirituála JOD – Dělnické křesťanské mládeže, založené Cardeinem, pozdějším kardinálem.)
Nová doba, volající po pravdivosti, se ohlásila knížkou o. Josefa, misionáře vlámské provincie „Duch vane kam chce“ Podrobil kritice způsob dosavadní misijní práce, jež spojovala hlásání Krista s předáváním evropských forem filosofického myšlení a nezajímala se o kulturu domorodých kmenů. (O. Alfons, když byl jako misionář na dovolené v Belgii, řekl nám při jedné přednášce o své misijní práci, že jednou přišel do vesnice, kam ještě nevstoupila noha misionáře, a zeptal se jednoho starce: Kdo je to Bůh? – A ke svému úžasu uslyšel: „To je ten, který je!“)
Další knihou bořící nepravdivé představy o svatosti byla „Malá Terezička“ od Vander-meersche – životopis zpracovaný na základě kanonizačních protokolů, který ukazoval Terezičku ne jako sladkou sentimentální dívku, ale jako ženu, která se propracovala k hrdinské lásce překonáním nepřízně, škodolibosti, až nepřátelství spolusester.
Toto všechno byly Pánovy dary, kterými v nás rozněcoval a živil touhu po pravdivosti v prožívání našeho svěcení, našeho františkánství.
Po exerciciích jsme měli několik dní na přípravu k návratu. P. magistr Firmin si mě zavolal, ukázal mi klasifikaci našich studijních výsledků a žádal, abychom v Praze doporučili našim představeným, aby si vzali domů bratra Efréma a Marcela, protože v Belgii nebudou připuštěni ke kněžskému svěcení. (Vrátili se krátce po nás.) Dále mi nabídl, že vyjedná s naším provinciálem mé studium na lovaňské univerzitě. Odmítl jsem s tím, že jsem byl povolán ke službě našim lidem – a po návratu domů už nebylo možno opustit republiku. Stejně tak a ze stejného důvodu jsme odmítli varování z nunciatury, abychom se nevraceli, že nás doma zavřou – což se brzy vyplnilo. (Po letech a svých zkušenostech jsem řekl jednou okresnímu církevnímu tajemníkovi na jeho: „Přece se nenechám kvůli vám zavřít!“ – že kriminály jsou přece pro lidi, dobytek tam nezavírají!)
S belgickými bratry jsme se velmi sblížili a o. magistr nám pak děkoval za dobrý příklad – žitého bratrství.
Konečně 3. 7. 1948 nás odvezl o. magistr do Marche-en-Ardenne, kde bratři valonské provincie měli v zámečku soukromé gymnázium. Byly prázdniny, chlapci byli už doma. V tamní komunitě žil i náš spolužák, jáhen Patrice, náš varhaník a regenschori, který se v Bruselu fyzicky zhroutil vyčerpáním a byl poslán sem, aby vyučoval řečtinu. V parku nás nejvíc zaujalo krásné jezírko s dvěma lodičkami. Byla to rozpůlená hliníková nádrž sloužící za války letadlům jako rezerva pro palivo. Byla to plavidla velmi vratká, což nás však neodradilo. Aleš spadl do vody – byla sice mělká, ale Aleš pak měl starosti, jak usušit hábit, v němž ráno měl přistoupit ke svěcení. Večer jsme si ještě vyzkoušeli ritus, ale ráno – v očekávání největší události našeho života – jsme byli jako v transu. Proto jsem si napsal na kousek papíru asi toto: Pane, jsem tu – zavolal jsi mě. Nejsem schopen žádné pořádné myšlenky, ale mám to tu napsané: Dávám ti všechno co jsem a co mám – drž si mě! Když jsme pak leželi na zemi před Kristem, který nás chtěl učinit svými přáteli, tiskl jsem v ruce tento papírek jako svou modlitbu.
Po mši sv. jsme obědvali se svým světitelem, namurským biskupem Msgre Charuem. Seděl jsem vedle spolubratra laika misionáře. Ve světě byl stavitelem, a protože cítil povolání do misií, vzdal se studia teologie, aby mohl odejít do Konga před svým třicátým rokem věku. Kdo tam přišel po třicítce, do půl roku dostal malárii. Vyprávěl nám mnoho zajímavého. Sám se také snažil o objevování původní černošské kultury.
Po obědě se s námi náš světitel rozloučil. Řekl, že je šťastný, že bude mít syny-kněze v dalekém Československu – a žádal nás o vzpomínku před Pánem – a do našeho nového života nám přál: „Vykonejte ve svém životě všechno dobro, které budete moci udělat!“ Tento jeho odkaz mě provází celým mým životem a jsem za něj moc vděčný.
Pak jsme se rozloučili, P. magistr nás doprovodil zpět do kláštera, kde jsme si vzali své věci, a jel s námi na nádraží, odkud jsme přesně v 18 hodin 4. 7. 1948 vyrazili rychlíkem – směr Praha. Spolubratřím a známým jsme nechali obrázky jako upomínku na svěcení se svými jmény: P. Vladimír Řechka OFM
P. Norbert Šamárek OFM
P. Alexius Zlámal OFM
P. Bienvenue Mitošinka OFM
P. Bernard Říský OFM