Mazgaj, Stanislav OFM

úloha Marie v našem vykoupení

Pouto spojující Marii s Ježíšem je základním motivem mariánské zbožnosti sv. Františka. Na tento motiv upozornil jak Tomáš z Celana (hlas historie), tak i sv. Bonaventura (hlas teologie). Tomáš z Celana píše: „Ježíšovu Matku zahrnoval velikou láskou, protože se skrze ni Pán vší velebnosti stal naším bratrem“ (2Cel 198). Naproti tomu sv. Bonaventura konstatuje: „K Matce našeho Pána Ježíše Krista lnul nevýslovnou láskou, protože učinila Pána velebnosti naším bratrem a my jsme skrze ni došli milosrdenství“ (LegMai 9).

Ježíš se stal naším bratrem. Skrze ni jsme došli milosrdenství. Rozvažme krátce úlohu Marie v tajemství našeho vykoupení. V uvedených úryvcích můžeme spatřit jasné učení o duchovním mateřství Marie. Ta, která přivedla na svět Bratra, musí být i Matkou všech ostatních bratří. Marie má účast na tajemství Vykoupení jak z pozice Boha, protože je „Matkou Boží“, tak i z pozice člověka, protože „Ježíše učinila naším bratrem“ tím, že mu dala „opravdové tělo našeho lidství a naší křehkosti“  (List věř.).

Odhaluje se nám tu zprostředkující úloha Marie: prostřednice mezi Bohem a člověkem s Kristem a skrze Krista. Sv. František ve svých spisech mnohokrát vzývá Marii, aby se za nás přimlouvala, aby

-         byla prostřednicí odpuštění: „Vyznávám se Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, blahoslavené Marii vždy Panně … ze všech svých hříchů“ (List gen. kap.); „a odpusť nám naše viny: pro své nevýslovné milosrdenství … a na přímluvu a pro zásluhy nejsvětější Panny Marie“ (Výklad na Otče náš). Na doplnění  připomínám vyprávění Kvítků o vidění dvou žebříků, které měl bratr Lev, červeného představujícího Ježíše a bílého Marii, po kterých jedině mohli bratři na soudu vejít do nebe;

-         zprostředkovala při díkůčinění: „A pro tvou lásku pokorně prosíme přeslavnou, nejblahoslavenější, vždy panenskou Matku Marii, … aby podle tvé vůle za všechno vzdávali díky tobě, nejvyššímu a pravému Bohu…“ (Nep. řeh. 2);

-         zprostředkovala naši modlitbu: „Pros za nás … u svého nejsvětějšího milovaného Syna, našeho Pána a Mistra“ (Ant. z hodinek). Tato slova jsou ozvěnou slov ze „Zdrávas Maria, … pros za nás hříšné“.

Uvádějíce tyto výrazy ze spisů sv. Františka o účasti Marie v díle našeho Vykoupení, dotkli jsme se již jiného tématu, totiž podílu Marie na našem životě milosti, našem posvěcení a zdokonalení.

 

 

 

úloha Marie v našem duchovním životě

Podíl Marie a její přítomnost v našem asketickém životě jak křesťanském tak především řeholním a františkánském je dalším z témat, která se vícekrát objevují ve františkánských pramenech, když se mluví o Marii. Nemůžeme si proto dovolit úplně ho pominout. Je pravda, že tento problém byl široce zpracován a rozšířen už před Františkem výrazně mariánským Učitelem církve sv. Bernardem z Clairvaux, který ve shodě s tradicí církve učil, že první a základní formou úcty Panny Marie je její následování.

Mezi spisy sv. Františka je hymnus nazvaný Chvála ctností. Není bez významu, že některé kodexy obsahující spisy sv. Františka nazývají tento hymnus „Ctnosti, kterými byla ozdobena svatá Panna a kterými má být ozdobena svatá duše“. Není rovněž bez významu, že Pozdravení bl. Panny Marie končí slovy: „Zdrávas, jeho Matko, a buďte pozdraveny vy všechny svaté ctnosti, které milostí a osvícením Ducha svatého jste vlévány do srdcí věřících, abyste je z nevěřících udělaly věřícími Bohu.“ Ctnosti v Mariině duši jsou zásadní ozdobou, která činí duši svatou.

Myšlenka svatosti Marie, která vyplývá nejen z výsad a milostí vlitých Bohem, ale i z bohatství ctností, jež získala, se často vrací ve výrocích sv. Františka. Například panenskou čistotu Marie uvádí jako příklad a podnět čistoty duše kněze, který se dotýká Kristova těla, přijímá je a rozděluje jiným: „Poslyšte, moji bratři: je-li blahoslavená Panna Maria tak velice uctívána, jak se sluší, poněvadž ho nosila ve svém lůně, … jak svatý, spravedlivý a hodný musí být ten, kdo se rukama dotýká, srdcem a ústy přijímá a jiným k přijímání podává Pána, který už nepřichází jako kdysi, aby zemřel, ale bude žít na věky a je oslaven, a na kterého touží patřit andělé“ (List gen. kap.).

V jiném textu se však poslání Marie porovnává s vnitřním i vnějším životem ctnostného křesťana. Když komentuje text evangelia „Kdo plní vůli mého Otce v nebi, ten je mým bratrem, sestrou i matkou“(Mt 12,50), František objasňuje: „Jeho matkami jsme, nosíme-li ho s láskou a čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit  ostatním jako vzor“ (List věř. 9).

 

 

Maria ve františkánském životě

Mariin život, který sv. František kontempluje vedle života Ježíšova, a to Ježíše evangelia, stává se zvláštním modelem františkánského života především v tom, co představuje charakteristický a základní prvek: svatá chudoba. Tak František interpretuje, co nám evangelista mluví o Ježíšovi, Slově Otce, „které bylo bohaté nade všecko, a přece chtělo pro sebe a svou Matku, nejsvětější Pannu, vyvolit chudobu“ (List věř.1). Chudoba se pro Františka stává královnou ctností, protože „na Králi a Královně tak nádherně zářila“ (2Cel 200).

Chudí pro sv. Františka – který ve svém srdci nosil nahého Ježíše, tak jako Maria ho nahého nosila na rukou (srov. 2Cel 83) – stávají se zrcadlem Pána a jeho chudé Matky (srov. 2Cel 85). Při pouhé připomínce chudoby Marie a Ježíše se rozplýval v slzách: „Jednou seděl světec u stolu a jeden bratr vzpomněl chudobu blahoslavené Panny a strádání jejího Syna Ježíše. František ihned vstal od stolu a s pláčem dojedl zbytek chleba na holé zemi“ (2Cel 200).

Předsevzetí následovat chudobu Ježíše a jeho Matky bylo pro sv. Františka neodvolatelným a trvalým rozhodnutím. Sv. Kláře píše: „Já, docela malý bratr František, chci následovat život a chudobu našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista a jeho nejsvětější Matky a setrvat v ní až do konce (Odkaz sv. Kláře). Jak on tak i jeho bratři musí být chudí, dokonce jít žebrat, když se nejdříve vzdali všeho svého majetku, a nestydět se za to, majíce na paměti především, že Ježíš byl chudý, přijal nezajištěný život a žil z almužny on sám i blahoslavená Panna (srov. Nep.řeh. 9).

 

 

 

Osobní zbožnost sv. Františka k Marii

Přejdeme nyní od teoretických předpokladů mariánské spirituality sv. Františka k jeho osobní zkušenosti úcty k Marii, k citům, které vůči ní měl, a k praktickým projevům.

Tomáš z Celana při popisování formy a rozsahu mariánské zbožnosti sv. Františka píše: „Věnoval jí zvláštní chvály, na ni se obracel prosbami, jeho srdce ji pozdravovalo tak často a vroucně, že se to ani vypsat nedá“ (2Cel 198).

Na prvém místě se zbožnost sv. Františka jevila v modlitbě. A to v modlitbě, která se vyjadřovala konkrétním způsobem ve zvláštních chválách a výrazech plných nevyslovitelného citu. Zvláštními chválami rozumíme tu především  Pozdravení bl. Panny Marie. Můžeme tu také připojit antifonu Svatá Panno Maria. I tyto modlitby patří do prostředí specifické formy modlitby sv. Františka. Modlitby, při které zcela zapomíná na sebe sama, aby se plně ponořil do chvály, obdivu a díků Bohu s takovou citovostí, že nedovoluje dotvářet myšlenky, a proto se vyjadřuje výkřiky, opakováním přívlastků, žalmovým rytmem modliteb atd.

Konal také určitá jiná zbožná cvičení ke cti Panny Marie. Z poznámky před Chválami recitovanými při všech hodinkách v nejstarších rukopisech možno vyvodit závěr, že každý den se kromě oficia toho dne modlil i hodinky bl. Panny Marie.

Kromě toho konal zvláštní pobožnosti k Matce Boží při některých tajemstvích jejího života, zvláště Nanebevzetí. K uctění tohoto tajemství právě v den Nanebevzetí začínal svůj půst před slavností sv. Michaela Archanděla. Nemůžeme také nepřipomenout jeho prostodušný návrh, aby na příkaz císaře bylo sypáno zrní ptákům v den Božího Narození, kdy Panna Maria uložila svého Syna mezi volem a oslem (srov. 2Cel 200). Rovněž chudým klariskám doporučoval, aby se méně postily na všechny mariánské svátky.

Ve jménu svaté Panny konal nejdůležitější kroky ve svém životě. Tak u Matky Boží Andělské rozhoduje o své životní cestě, o založení řádu Menších bratří i řádu Chudých paní. Když posílá své bratry do světa, nechce být horší než oni v utrpeních a strastech, proto si také vybere jednu oblast, kam by zanesl Kristovo evangelium a své nové poslání: „Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, přeslavné Panny Marie a všech svatých volím si Francii“ (Zrc.dok. 65).

 

 

Matka Boží Andělská

Ještě jedním projevem úcty sv. Františka k Matce Boží, který je třeba vzpomenout, je jeho péče o kostely zasvěcené Panně Marii. A především jeho starost o kostelík Matky Boží Andělské zvaný Porciunkula, o kterém říká sv. Bonaventura: „Když muž Boží viděl, že je zpustlý, ze své vroucí úcty k Paní světa se tam usadil, aby jej opravil“ (LegMai 2).

Skutečným motivem, který podněcoval sv. Františka k obnově kostelů, byla láska ke katolickému náboženství a ve vztahu ke kostelíku sv. Damiána zvláštní příkaz Ukřižovaného: „Jdi a oprav můj dům!“ Ve vztahu ke kostelíku Matky Boží Andělské můžeme říci, že skutečnost, že byl zasvěcen Matce Boží, velmi živě podnítil Chudičkého k obnově a ještě více ho přitáhl k tomuto místu.

Toto zvláštní přilnutí k místu zasvěcenému Matce Boží můžeme spojit s mariánským titulem kostela, s tradicí i s lidovou zbožností mariánskou a konečně s úctou sv. Františka k Matce Boží. Tomáš z Celana  píše, že „toto místo bylo světci nad jiná místa milé, bratřím přikázal, aby je vždy měli ve zvláštní úctě, chtěl, aby toto místo bylo jakoby zrcadlem Řádu, vždy spravováno v pokoře a největší chudobě“ (2Cel 18).

Všechny nejkrásnější události rozvoje prvotního františkánského života jsou spojeny s Matkou Boží Andělskou – Porciunkulou. Pokorný františkánský básník prvotního společenství vyzpíval tyto přednosti v prostých latinských dvojverších, které nacházíme v Zrcadle dokonalosti, hlava 84:

„Toto místo je nad ostatní chrámy velmi svaté a hodné veliké úcty a chvály…

Sbory andělské tam rozlévaly světlo, za tiché noci zněly do kraje jejich hymny…

On byl jedním ze tří kostelů, které opravil.

Ten kostelík si Otec vyvolil, když oblékl kající roucho;

tam trýznil tělo a uváděl v poslušnost ducha.

Tam se narodil řád bratří Menších,

když za Otcovým příkladem

dala se na cestu hrstka mužů.

Klára, nevěsta Boží, byla tam ostříhána,

svlečena ze své světské slávy,

počala následovat Krista.

A tak učinila tam přesvatá Rodička

slavné zrození mužů a paní,

kterými po světě rozšířila Krista.

Tam byla zúžena široká cesta starého světa

a ctnost rozšířena v povolaném pokolení.

Tam byla sestavena řehole

a svatá chudoba obnovena.

Tam  byla potřena sláva

a kříž opět postaven na čestné místo.

Tam byl František zkoušen trpkým životem.

Avšak i potěšen a jeho mysl  se obrodila.

Tam byla dokázána pravdivost toho,

o čem se pochybovalo.

Tam bylo dáno všechno, zač Otec prosil.“

Bylo by třeba rovněž připomenout porciunkulový odpustek udělený na přímluvu a z vnuknutí Marie, který učinil Porciunkulu jednou z nejznámějších mariánských svatyň na celém světě.

 

 

Ochránkyně Řádu

Tomáš z Celana v hlavě věnované úctě sv. Františka k Matce Boží píše: „Ale naší největší radostí je, že ji stanovil za ochránkyni Řádu a že její ochraně svěřil své syny, které tu na světě zanechal, aby je opatrovala a chránila“ (2Cel 198), a sv. Bonaventura dodává: „Po Kristu důvěřoval nejvíce v ni, ustanovil je ochránkyní svou i svých bratří“ (LegMai 9).

Kritici zkoumají ve zvláštních vědeckých rozborech význam a zdroje tohoto nezvyklého titulu Ochránkyně Řádu. My ho můžeme objasnit prostším způsobem, když se myslí vrátíme k Matce Boží Andělské:

-volí si Marii za přímluvkyni Řádu od chvíle, kdy viděl rodící se a rozvíjející Řád ve stínu milovaného kostelíka;

-svěřuje pod křídla Marie „syny, které tu zanechává“, když slovy, jež snadno můžeme interpretovat jako duchovní odkaz, napomíná bratry: „Synáčkové, dbejte o to, abyste toto místo nikdy neopustili. Budete-li vyhozeni ven jedněmi dveřmi, vraťte se druhými, neboť toto místo je svatostánkem Krista a jeho panenské, svaté Matky. Zde, když nás bylo ještě málo, Nejvyšší nás rozmnožil. Zde osvítil světlem své moudrosti duše svých chudičkých, zde ohněm lásky roznítil naše vůle. Kdo se zde bude modlit zbožným srdcem, všechno si vyprosí, oč bude žádat. Kdo však zde bude hřešit, bude více potrestán. Proto, moji synové, mějte toto místo za nejdůstojnější a nejctihodnější stánek Boží. Je milován Bohem i jeho Matkou zvláštní láskou. Celým srdcem zde jásejte a zpívejte chvály Otci i jeho Synu, Pánu Ježíši Kristu, v jednotě Ducha svatého“ (Zrc.dok. 83).

Na závěr by bylo třeba uvést slova, s kterými se setkáváme v Kvítcích a která můžeme považovat za shrnutí toho, čím byla v životě sv. Františka zbožnost k Matce Boží a co zanechal jako dědictví svým žákům a synům: „Tak přikazuji všem svým bratřím, těm, kteří jsou i těm, kteří přijdou: že jsou povinni vždy uctívat a chválit na každém místě a způsobem, jaký bude možný, blahoslavenou Pannu, a ať ji mají v největší úctě; chci také, aby byli vždy jejími věrnými služebníky.“

Stanislav Mazgaj OFM

rukopis

  z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM