Vetrali, Tecle OFM
Snažil jsem se pochopit tuto skutečnost a začal jsem přemýšlet, k čemu využíváme hodinky. Hodinkami rozkouskováváme čas a zaměřujeme jej podle našeho dobře vymezeného programu. Tím se hodinky automaticky stávají nástrojem, jímž vylučujeme věci a osoby, které nejsou v programu, a bráníme se proti novým věcem a překvapením. Co si myslíme, když se člověk, s nímž mluvíme, dívá na hodinky? Pozorujeme, že mu leží v hlavě něco důležitějšího než my nebo náš rozhovor. A co my, když se vytrvale začneme dívat na hodinky? Když nás tísní někdo či něco, co teď pokládáme za důležitější než to, co děláme?
Hodinky pitvají a zhospodárňují čas tím, že ukládají našemu životu předem určený, někdy umělý rytmus. Zkusil jsem na krátkou dobu zapomenout na hodinky a sledovat rytmus slunce a měsíce, denních a nočních živočichů, svých tělesných, psychologických a duchovních potřeb, a objevil jsem přirozený rytmus svého života; končil jsem den kontemplováním hvězd a složil jsem své vlastní žalmy, podobné Davidovým (znovu jsem prožil tuto krásnou zkušenost s několika spolubratry, když jednoho rána plného světla každý z nás vyjádřil svou modlitbu básní, která mu spontánně tryskala ze srdce v extatické kontemplaci Božího stvoření). Vzpomínám si, jak často hodinky dusí „moje“ žalmy a nutí mě vyslovovat žalmy druhých, které mě vedou do dob a míst, v nichž s námahou mohu jen předstírat, že kontempluji krásy Boha a jeho světa.
Programování dané hodinkami lze někdy uniknout pauzami, které se v hudbě stávají mezihrami: když však pomyslím na kouzlo, které ve mně vyvolávají, když naslouchám intermezzům Chopinovým, Straussovým, Mendelsohnovým, Sibeliovým, Bizetovým,... či jiných velkých mistrů, mohu jen pociťovat radost z těchto vznešených improvizací.
Pochopil jsem, že věci mají „svůj“ čas, který není časem mých hodinek, protože čas, spolu s prostorem, je velkou nádrží, do které Bůh umístil své tvory. Je-li prostor Boží zahradou, pak čas je Božím rytmem; čas a prostor obsahují věci jako v lůně života. Když každé věci a osobě přiznávám „jejich“ čas, vracím jim jejich důstojnost. Každá moje činnost znovu nabývá důstojnosti, když jí přiznávám a dopřávám „její“ čas.
Uvědomujeme si hloupost, kterou jsme udělali v Boží zahradě, ne však v tom, co jsme učinili převrácením Božího rytmu, který je věcem přirozený. Rytmus našeho konání je natolik vystupňovaný, že jej často nedokážeme sledovat ani ve své mysli a v naší pozornosti, a tím méně s naší citovou účastí. Zničili jsme stvoření tím, že jsme si je přisvojili a vykořisťujeme je pro své sobectví, převrátili jsme rytmus přírody a života rozkouskováním času k výlučné službě svých zájmů. Místo abychom se ponořili do harmonie a rytmu stvoření, stali jsme se jeho tyrany a tím ničiteli. Mýtus o bohu Chronovi, jenž požírá své děti, je promítnutím každodenní reality, která nabývá stále mohutnější rozměry: osten hodin obětuje vyrovnanost, pokoj, kontemplaci, uměleckou jemnost a výraz: už není čas pro nás a pro krásné věci našeho života. Anebo snad - vytváříme prostory a časy pro sebe, ale ne pro druhé; abychom dělali a dávali, ne však abychom očekávali a přijímali dar.
Dokážeme si představit svatého Františka s očima stále se upírajícíma na hodinky, protože musí udělat mnoho věcí? Kde by pak měl čas pro své bratry, živé a nepředvídatelné, pro chudé, aby vychutnal krásu v každém skrytém koutku a objevil tam Boží přítomnost?
Jak rád bych ztratil hodinky, abych znovu nabyl čas věcí, který je časem Božím!
(Kéž by aspoň jeden člověk vzal vážně tyto úvahy: především sám jejich autor.)
Tecle Vetrali OFM
Ho perso l\'orologio ho ritrovato il tempo
šéfredaktor VITA MINORUM 1/2004
z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM