Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Na pultech knihkupectví se nedávno objevila objemná kniha Jacquese Le Goffa Zrození očistce. Její autor je uznávaným historikem a představitelem tak zvané školy análů. Když jsem četl to, co napsali o tomto díle někteří čeští autoři v Katolickém týdeníku, vyvedlo mne to upřímně řečeno z míry. Jako katolický teolog jsem nevěřil svým očím, když kdosi tuto knihu chválil a přijímal mínění, že očistec vznikl až ve dvanáctém století. To je ale holý nesmysl. Nyní se pokusím velmi stručně vyložit, v čem je Le Goffovo stanovisko nepřijatelné a jak se na očistec dívá dnešní teologie.

Podle mého názoru není metodologicky tak docela jasné, zda můžeme očistec a jeho „vznik“, jak tvrdí Le Goff, tak úzce vázat na používání slova „purgatorium“ (srov. s. 15, 155). Katolický teolog velmi dobře rozlišuje dobové představy očistce a podstatu celé záležitosti. Slovo a to, co se tímto výrazem označuje, jsou přece dvě věci.

V první řadě je třeba si uvědomit, že modlitba za zemřelé není křesťanským „vynálezem“. Za zemřelé se modlili již vyznavači judaismu dobře sto let před Kristem. Jestliže by všichni zemřelí byli po smrti buď hned přivedeni do slávy, nebo hned zavrženi, jaký smysl by mělo, abychom se za ně modlili? Ještě starší záležitostí než modlitba za zemřelé je prastarý zvyk vybavovat zemřelé určitými předměty, jako kdyby je čekala nějaká cesta nebo zápas. Jak říká  kardinál Ratzinger, očistec je domyšlení odvěkého lidského přesvědčení, že zemřelí podstupují nějaké očišťování nebo určitou cestu k dosažení pokoje a míru. Nezapomínejme, že náš otec František nás v Potvrzené řeholi vážně nabádá, abychom se za zemřelé modlili.

Za druhé, přesvědčení o nutnosti očistce vyplývá také ze zkušenosti, že lidé nejsou ani docela zkažení ani docela dobří. Hospodin chce opravdu zachránit všechny (srov. 1 Tim 2,3-4), tedy i nás, kteří zdaleka nejsme dokonalí. To ale neznamená, že do nebe by mohli vstoupit nedokonalí. Jaké by to asi bylo nebe? Pokud by Hospodin spasil jenom ty opravdu dokonalé, byl by sice navýsost spravedlivý, mohli bychom pak ale hovořit o jeho milosrdenství? Spravedlnost vyžaduje, aby do nebe vstoupili jenom ti dokonalí. Milosrdenství vyžaduje, aby ti ne docela zkažení měli šanci v jistém slova smyslu dozrát a duchovně dospět. Konkretizací souběhu mezi Božím milosrdenstvím a mezi jeho spravedlností je právě očistec.

Jedna věc je skutečnost očistce, druhou věcí jsou dobové představy o tom, jak to v očistci vypadá. Dnes bychom asi těžko nalezli někoho, kdo by přijímal středověké představy o očistcových trestech. Teologie často umí říci, že něco existuje, neumí však popisovat, jak daná věc probíhá a jak vypadá, protože to je vyhrazeno konkrétní zkušenosti, kterou prozatím bohužel (nebo bohudík)  nemáme.

V současné době se objevuje nové pojetí očistce. Jan Pavel II. hovořívá poměrně často o tom, že očistec není tolik trestem, nýbrž spíše procesem, díky němuž člověk dospívá a dozrává pro nebe. Bůh přece není v první řadě trestající spravedlností, on je především dobrotivým Otcem, který chce, aby jeho děti dospěly a dozrály. Jak si očistec představit? Zdá se, že hodně o očistci vypovídá zkušenost mystiků, kteří procházejí něčím jako temnou nocí ducha. Touž cestou ale musí projít všichni lidé, kteří mají dojít dokonalého připodobnění Ježíši Kristu. Jestliže tedy nejsme mystiky, jestliže nedozrajeme tady na zemi, čeká nás jakési duchovní doškolování po smrti. Zdá se dokonce, že duše v očistci jsou si vědomy nutnosti dozrát a dospět, a proto setrvávají v tomto stavu naprosto dobrovolně.

Má tedy smysl modlit se, aby byl duším očistec ukrácen? Jistě ano, ale nikoli za cenu toho, že duše by nedošla pravé duchovní zralosti. Té zralosti ale může duše dosahovat rychleji nebo pomaleji. Právě v tom můžeme duším pomáhat modlitbou, oběťmi, skutky lásky. Je to zároveň něco nesmírně krásného, protože tak zakoušíme, že láska je silnější než smrt. Můžeme si projevovat lásku a pomáhat si vzájemně navzdory tomu, že mezi námi zeje strašlivá propast smrti.

Můžeme tedy uzavřít, že očistec je v povědomí křesťanů od počátku. Svědčí o tom především nepamětná praxe modlitby za zemřelé. Pavel nás dokonce zpravuje, že křesťané v Korintě přijímali zástupně křest za zesnulé. Chtěli jim tak pomoci ke spáse. Očistec je vyjádřením toho, že bereme vážně Boží spravedlnost a nesmírnou důstojnost nebeské slávy. Zároveň ale také bereme vážně, že Hospodin je nevýslovně milosrdný. Kdo popírá očistec, buď nebere vážně vznešenost nebe, devalvuje spásu, nebo bere většině lidí naději na dosažení nebeské slávy. Obojí je zrůdné, obojí vytváří nepřijatelný obraz Boha. Jestliže Písmo svaté nepoužívá slova „očistec“, rozhodně to neznamená, že bychom mohli nauku o očistci brát na lehkou váhu. Očistec je totiž jaksi zavinutě obsažen v obrazu Boha, který nám především Nový zákon nabízí. Je to dobrotivý Pán, který chce spásu všech lidí, který je svrchovaně spravedlivý, ale také nesmírně milosrdný.

            Někdo by ale mohl ještě namítnout, že Písmo nehovoří o životě duše po smrti a že se zaměřuje pouze na vzkříšení těla. To lze vysvětlit velmi jednoduše. Za prvé, i svatý Pavel ví o životě po smrti před vzkříšením těla (srov. Flp 1,23-24). Ježíš tvrdí, že Hospodin není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých (srov. Mt 22,32 par.). Jestliže Pavel ve svých listech klade důraz na vzkříšení těla, je to odůvodněno skutečností, že Řekové přijímali nauku o vzkříšení jen s velkými obtížemi (srov. 1 Kor 15). Byli totiž navyklí na nauku o životě duše po smrti těla, které považovali za něco nízkého jako celý materiální svět. Pro nás je ale celý svět Božím dílem, všechno stvořené je dobré, protože to pochází od dobrého Stvořitele. Proto je také celý člověk určen ke spáse a oslavení. Proč by tedy Pavel psal svým adresátům o něčem, s čím neměli problémy? Spíše musel hovořit o tom, v čem tápali a s čím si nevěděli rady.

            Další námitkou by mohlo být, že po smrti není čas a že očistec je určitý proces, který vyžaduje trvání a časovost. I zde se dá odpovědět velmi snadno. Jedině Bůh je dokonale nesložený, a proto jen jemu přísluší věčnost jako tajemné ustavičně trvající „Teď“. Každý tvor je nějak složený, a proto i jeho prožívání podílu na tomto ustavičném „Teď“ musí mít složenou, tedy časovou povahu. I duše po smrti prožívají nějakou formu časovosti. My si ji ale neumíme konkrétně představit. Očistec tedy existuje a patří k důležitým článkům naší víry.

            úplně na závěr bych si dovolil upozornit na to, že podle Le Goffa očistec vymyslela církev, aby měla nad lidmi větší moc. Podobné nesmysly mi silně připomínají českou „vědu“ před rokem 1989. Takováto tvrzení jsou naprosto svévolná a zavádějící. Nelze zastřít, že došlo ke zneužívání nauky o očistci, to ale rozhodně nebyla základní pohnutka, která vedla církev k formulování této nauky.

                                                                       Ctirad Václav Pospíšil OFM