Iriarte, Lázaro OFMCap.

 Jedním z problémů františkánské historiografie je mlčení nejstarších pramenů o porciunkulovém odpustku. Bezděčně se tu klade klasický argument: tak důležitá věc, která podle diplomu biskupa Teobalda byla zavedena s takovou slávou - pokud existovala, měla být známá životopiscům sv. Františka a prvním kronikářům; jestliže ji zamlčeli, muselo to být na nějaký tichý příkaz, zdůvodněný snad jejím podceněním, jež mohlo být důsledkem plnomocných odpustků spojených s náborem na křížovou výpravu a návštěvou římských bazilik a velkých svatyň.

 Nechybějí údaje o určitém výsadním postavení kostela Svaté Marie Andělské, který byl předmětem Františkovy zvláštní obliby. Ten se velmi rychle proměnil v poutní místo. V Perugijské legendě čteme:

 „Obyvatelé Assisi a celého toho kraje chovali vždy zvláštní úctu k tomuto kostelu, která potom rostla až po naše dny. ... Když jej bratři opravili, muži a ženy začali říkat: Pojďme k Svaté Marii Andělské“ (8; srov. též Zrcadlo dokonalosti 55).

 Bylo to v roce 1246, když bratr Lev a jeho druhové sestavili v Greccio svůj „výběr“ svědectví a vzpomínek. Odtud se dostala do druhého Životopisu Tomáše z Celana zpráva, jež připojila jiný údaj velmi důležitý, totiž vidění „jednoho zbožného bratra před jeho obrácením“:

 „Spatřil nespočet lidí raněných politováníhodnou slepotou. Klečeli okolo tohoto kostelíka s tvářemi obrácenými k nebi. Všichni vztahovali ruce vzhůru, v slzách volali k Bohu a prosili o slitování a světlo. A hle, z nebe sestoupila ohromná zář, rozlila se na všecky, všechny osvítila a přinesla vytouženou spásu“ (2 Cel 20).

 Symbolismus zprávy je zřejmý; zvláštní je, že ani Celano, ani později sv. Bonaventura (Legenda Maior 2, 8), ani Legenda tří druhů (56), neuvádějí žádnou narážku na odpustek. Totéž platí o Zrcadle dokonalosti, sepsaném na počátku 14. stol., kde se objevuje potvrzení velké úcty lidu k Svaté Marii z Porciunkuly: „obyvatelé Assisi i okolí velmi ten kostel ctili, a ctí jej dodnes a denně četněji přicházejí“ (55).

 Není však pochyb, že odpustek existoval a byl pokládán za platný odedávna, přestože jej někteří vyvraceli. V roce 1279 Petr Jan Olivi, vážený teolog z řad spirituálů, pokládal za svou povinnost napsat obšírnou obranu výsady kostela-matky řádu. Jeho zdůvodnění je výrazně deduktivní, čistá scholastická dialektika, nasáklá profetismem Joachima da Fiore.

 Olivi se táže: „Je vhodné věřit, že byl udělen plnomocný odpustek kostelu Svaté Marie Andělské?“ Odpovídá kladně: „Je to velmi vhodné udělat, a pro nás věřit to.“ A to „pro hodnost toho, kdo si jej vyprosil, užitek věřících, vznešenost evangelního stavu spojeného s Porciunkulí, zřejmou důvěryhodnost svědků, nejvyšší důstojnost toho, kdo jej udělil, neboť jím byl římský velekněz...“

 Zeširoka vykládá každý z těchto důvodů, a neopomíjí zmíněné vidění slepých, kteří se sbíhají a hledají světlo. Mezi svědky uvádí blahoslaveného Jiljí z Assisi, jenž prý opakoval, aniž by se však zmínil o odpustku: „Kdyby svět znal bohatství milostí připravených na tomto místě, sbíhali by se sem nejen ze sousedních krajin, ale až z konce světa, a nejen věřící, ale i nevěřící.“ Nakonec uvádí nespornou skutečnost množství poutníků, kteří přicházejí ze všech stran světa.

 Přesto pokračovaly pochybnosti o historické pravosti udělení odpustku, a tím o jeho právní platnosti. Proto 1310 biskup Assisi Teobald, františkán, cítil se nucen uveřejnit úřední dokument jako odpověď „na pomluvy některých nactiutrhačů“. V tomto diplomu poprvé nacházíme podrobnou zprávu o způsobu, jak sv. František obdržel odpustek od papeže Honoria III., když se zdržoval v Perugii. Zajímavá je námitka, vložená do úst kardinálů, aby odradili papeže: „Hleď, jestliže udělíš takový odpustek, necháš zaniknout (odpustek) Svaté země, a (odpustek) apoštolů Petra a Pavla ponecháš bez ceny.“

 Ve zprávě se implicitně podává důvod, proč chybí papežský diplom, jenž by stačil umlčet protivníky. František jej nepokládal za nutný. Řekl prý papeži: „Panna Maria bude listinou, notářem bude Kristus a andělé budou svědky.“

 Třeba uznat, že celý dokument dělá dojem pozdní montáže, kriticky nesourodé, jež má za základ svědectví bratra Massea, které se zachovalo prostřednictvím jeho synovce jménem Marina, zemřelého 1307, obdařeného věkem a zásluhami. Diplom biskupa končí, tak jako apologie Oliviho, tím, že trvá na nepopiratelné skutečnosti přílivu poutníků, kteří přicházejí „z Itálie, z Francie, ze Španělska a z dalších zemí“; a to vše s vědomím a svědomím celé Římské kurie; ba co víc, „sám Bonifác VIII. v našich dnech poslal k tomuto odpustku několik úředních představitelů, aby slavnostně kázali jeho jménem v den Odpustku“. (Originál dokumentu se nachází ve státním archivu v Perugii.)

  Nové apologie potřeboval ještě v průběhu 14. století, jako byl Tractatus Františka di Bartolo a kniha De conformitate Bartoloměje z Pisy.

 Assiský odpustek, jak byl lidově označován, nadále přitahoval každého roku tisíce poutníků  nejen s tichým, ale s výslovným souhlasem Apoštolského stolce. Počínaje 14. stol. papežské indulty postupně rozšířily tuto výsadu na kostely Prvního, Druhého a Třetího řádu. (Tak např. 16. dubna 1401 udělil papež Bonifác IX. minoritskému kostelu sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci výsadu plnomocných porciunkulových odpustků, které zde bylo možno získat po splnění určených podmínek v den slavnosti Seslání Ducha sv. a po celou oktávu; v tuto dobu kvardián s osmi kněžími zpovídali kajícníky „auctoritate apostolica“, tj. směli rozhřešovat i hříchy vyhrazené jen papeži. - Pozn. překl.)

 Mocí breve Pia X. z 11. dubna 1909 a dalšího breve Benedikta XV. z 16. dubna 1921 plnomocný odpustek kaple Porciunkule v Assisi, omezený do té doby na slavnost posvěcení 2. srpna, byl rozšířen na každý den v roce. Poslední papežské dokumenty o odpustku Porciunkule jsou breve Pavla VI. z roku 1966 a dekret Apoštolské penitenciárie z 15. července 1988, které aplikují na odpustek Assisi současnou disciplínu o odpustcích.

Lázaro Iriarte OFMCap.

 „Vamos a nuestra Madre la Iglesia Romana“

selecciones de FRANCISCANISMO 80/1998

ze španělštiny přeložil Radim Jáchym OFM