Matura, Thaddée OFM
Nelze poznat Františka ani mluvit o něm bez toho, aniž bychom se zmínili o Kláře. Z jedné strany je toto spojení mezi oběma výhodou, avšak zároveň nevýhodou. Klára se jeví jako odlesk svého duchovního bratra, jako dekorativní detail jeho historie a jeho duchovního proudu. Avšak bez toho, že bychom chtěli popírat anebo zmenšovat vztah jednoho ke druhému: Klára je osobností, která má svou vlastní specifiku a existuje sama v sobě. Je to žena s iniciativou a odvahou, svobodná a duchovně originální.
Narozená v době katedrál a křižáckých výprav – kdy na rozdíl od rozšířeného názoru ženy hrály důležitou úlohu a dokázaly se prosadit – vyrostla v téměř výlučně žensky raženém prostředí, kde jako by chyběl otec. Její matka je velká dáma, která si může dovolit nákladné a obtížné cesty a pouti, například do Svaté země. Protože Klára patří do aristokratické vrstvy, dostává se jí lepší výchovy a vzdělání než Františkovi. Sociální a politické poměry v Assisi jí vtiskují od dětství vlastní ráz: ve vyhnanství a na cestách.
Pod Františkovým vlivem volí se svými sestrami odvážnou cestu evangelní dokonalosti a zůstává na ní po celý život svobodnou ženou. Svobodná vůči své rodině, vůči plánům, které se pro ni osnují, vůči nátlaku a násilí ze strany hlavy rodiny, strýce Monaldo. Svobodná i vůči svému okolí. Jako příslušnice šlechtického stavu, v blahobytu, neřku-li v bohatství, v otevřeném konfliktu s novou obchodnicko-měšťanskou třídou, neváhá Klára vytvořit společenství, v kterém jsou šlechtičny vedle chudaček a volí si život radikální chudoby. Tato svoboda se ještě více projevuje ve způsobu, jak se chová vůči klasickým strukturám řeholního života své doby, které se včlenily do sociálně.hospodářského rámce feudální soustavy. Řeholnice žily z příjmů z rozsáhlého pozemkového majetku, v závislosti na abatyši, která často byla velkou dámou na okraji života sesterského společenství. Třebaže se ho zdánlivě ani nedotkne, Klára tento pořádek převrátí. Její společenství nebude mít žádné vlastnictví a bude žít z malých prací a z přijatých vyžebraných darů. Protože její hnutí po léta mělo jako právnický základ řeholi sv. Benedikta, ponechává sice titul abatyše, považuje však tento úřad za službu a sobe označuje vždy za služku svých sester. Jako dcera své doby zavede kromě toho do svého společenství demokratické hledisko: spolurozhodování všech sester a jejich účast na volbě. Z různých ustanovení, které jí až do schválení jejího vlastního pravidla života byly uloženy (řehole sv. Benedikta, stanovy kardinála Hugolina a Inocence IV.), podrží ten či onen předpis, který se jí zdá užitečný, vždy však v otevřeném smyslu schopném přizpůsobení. I když zavede do své řehole přísné nařízení týkající se oddělení od vnějšího světa ((klauzury), jak k tomu doba směřovala, přece v tom zůstává svobodná. Jistě, její sestry žijí v odloučenosti, kterou si zvolily, mohou však vycházet, když je k tomu užitečný a rozumný důvod. I v jejím vztahu k Františkovi hraje Klářina svoboda svou úlohu. I když za základ své řehole bere text Františkovy řehole, přece se Klára dokáže od ní vzdálit, dokonce v otázkách, které on považoval za podstatné, jako je užívání peněz či chudoba odívání. Její dobrý ženský smysl se vystříhá každé strnulosti. Ani její duchovní cesta není pouhým opakováním Františkovy vize. Objevují se tam jiná témata, jiná zdůraznění, světlejší přístup, lehké a radostné ovzduší.
Je třeba zdůraznit i mimořádnou Klářinu odvahu a vytrvalost. Odolá každému nátlaku a tělesnému násilí rodiny a pustí se s vytrvalostí do nezajištěného a tvrdého života. A především, aby zůstala věrná dokonalé chudobě, která odlišuje její způsob života od všech ostatních, podaří se jí přes všechny překážky dostat mimořádné „privilegium“ a držet ho: „nebýt nucena přijímat vlastnictví“. Tato vytrvalost ji nechá čekat čtyřicet let na schválení její řehole, které nakonec dostane na úmrtním lůžku, a to přes zákaz IV. lateránského koncilu (1215) vytvářet nové řehole! Po celá tato léta žádné vzbouření, žádná hořkost, ale dlouhé, mírné a trpělivé čekání.
V porovnání s jinými ženskými postavami středověku nese Klára originální rysy. Historicky viděno, je to první žena v církvi, která napsala řeholi pro ženy. Předtím všechny řehole pro ženy byly dílem mužů. K tomu byl třeba podnikavý duch, odvaha, ba i tvrdošíjnost a přirozeně zkušenost a smysl pro správnou míru. Spisy, které zanechala, nejsou početné: řehole, závěť, čtyři listy adresované královské dceři Anežce Pražské, požehnání Anežce Pražské, list Ermentrudě z Brügge. A přece je možno v těchto listech vytušit bohatou zkušenost lidského života a vedení lidí (řehole), velmi hluboká chápání vlastního povolání, vášnivá láska k chudobě, k Františkovi, k jeho bratřím (závěť), a v korespondenci s Anežkou zcela původní duchovní pohled. Vlastním způsobem rozšiřuje Klára to, co se nazývá snoubeneckou mystikou, totiž zkušenost a vyjádření spojení s Bohem pojmy a obrazy mezi mužem a ženou. Tato spiritualita snoubeneckého spojení s Kristem se spojuje s mystikou chudoby a opírá se o ni: Aby bylo možno vstoupit do spojené lásky, je třeba sjednotit se s milovaným v jeho chudobě, v jeho utrpení, v jeho ponížení. Současně s popisem duchovní cesty opěvují stránky těchto listů lyricky velké přátelství těchto dvou žen, Anežky a Kláry, které se nikdy nesetkaly a které přesto spojuje stejné lidské a duchovní dobrodružství. Klára tedy není prostě ženskou kopií mužského Františkova charismatu; není to „ženské františkánství“, jak někdo napsal. Spíše poskytuje originální a nepostradatelný příspěvek, jakýsi ženský pól tohoto charismatu. Dlouho byla jakoby ponořena do Františkova světla, ale zaslouží si být zvažována sama o sobě. I když psala méně, a méně vizionářskými tahy než jiné ženy středověku, jako například Hildegard z Bingen (12. stol.), její současnice Hedvika, Gertruda či Angela z Foligna, přece je ji třeba právem počítat k velkým duchovním postavám. Neboť kromě spisů, které odhalují její hlubokou duši, vyvolala nadšení, dynamiku a zanechala stále ještě živé potomstvo.
Thaddée Matura OFM
úvodní článek ze sborníku německých klarisek
Klara von Assisi – eine Botschaft des Lichtes
z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM