Říský, Bernard OFM

34. „Návrat k původnímu poslání“ – Hejnice

13. dubna v 23 hodin mě probudil neodbytný zvonek u dveří klauzury. Když jsem otevřel, všude bylo plno temných mužských postav – některé šly hned do klauzury. Pochopil jsem, že ten agresivní zvonek ohlašoval konec našeho dosavadního života – a nástup nového. Co to bude?

Ptali se po představeném – byl pryč. Jeden to komentoval: „No, Hladký, zase se nám vysmekl!“ V klauzuře jsme byli jen dva – bratr Masseo Stančík a já. Když ho navštívili v jeho cele a viděli ho vstávat z rakve, kterou si sám zhotovil, byli trochu šokováni. Vzali ho s sebou do mé cely a přesvědčovali nás, že nás přišli ochránit před hněvem lidu, vyvolaným monstrprocesem s řeholníky ve svatém týdnu, a že nás chtějí jen vrátit našemu původnímu povolání. Bratr Masseo namítl, že nás stejně zavřou do kriminálu, což páni od StB odmítli a řekli, že si máme vzít všechny své věci, kromě knih, výpisků a korespondence. Měl jsem z naší knihovny vypůjčený foliant spisů sv. Augustina – totiž o. Kapistrán zakoupil celou patrologii Migne – přes dvacet foliantů, vázanou v zeleném plátně s černým koženým hřbetem. Měl jsem strach, že se tato kniha ztratí v nadcházejících zmatcích kolem naší likvidace, ale nesměl jsem ji vrátit. Tak jsem si vzal jen civilní šaty z depozitáře a ty šněrovací boty z 1. 11. 1948 – odměnu za můj průšvih – breviář a něco málo prádla, co jsem měl. Páni nás ujišťovali, že se nám nic neztratí, což dokázali zmizením plechovky mleté kávy, co jsem dostal od strýce z Ameriky a nevěděl jsem, co s ní. Tak nám páni pomáhali k „původnímu poslání“. Všechno se mi vešlo do aktovky.

Asi o půl jedné jsme vyrazili k přistavenému autobusu a nesměli jsme se s nikým rozloučit. Vzali s námi i dva školské bratry. O sestrách neměli směrnice, tak je zatím ponechali na koleji. Autobus – byl to linkový ze Zlína – nás zavezl do města před náš klášter a za chvilku přistoupili bratři – o. Vít Husek a br. Teofil Maňák. Představeného zatím nechali - pro Želiv.

V autobusu jsme měli dost místa – vzadu byl „žakek“ – záchodová nádoba, vpředu lehký kulomet a policejní pes a sedm příslušníků SNB v uniformě. Nás šest bylo také v řádové „uniformě“. Když jsme po dlouhých hodinách jízdy žádali o zastavení na malou potřebu, bylo nám vyhověno: nejprve vystoupil kulometčík s kulometem a psovod s vlčákem a zaujali místo proti dveřím autobusu. Potom jsme mohli vystoupit my, postavili nás podél autobusu na krajnici silnice a mohli jsme močit směrem na kulomet a psa. Bylo to pro nás něco naprosto nového, proto jsme neuspěli. Sice tento manévr se několikrát opakoval – příslušníci měli pochopení – což však ke kýženému výsledku nevedlo. Jednou jsme takto stáli před závorami. Když projížděl vlak, cestující otevřeli okénka a mávali nám – protože ještě neviděli takovou scénku: šest mužů v řeholní uniformě stojí v řadě nad příkopem – a proti nim stojí jiných šest mužů v zelené uniformě s kulometem namířeným proti nim.

Jeli jsme přes Kosmonosy a v prudkém kopci se projevil nedostatek nafty v nádrži, a tak jsme zacouvali dolů k benzinové pumpě, a když se našel pumpař, který nám doplnil zásoby, pokračovali jsme do Liberce. Zastavili jsme na náměstí a vedoucí šli něco vyřizovat. Autobus měl tak špinavá okna, že nebylo vidět ani dovnitř, ale ani ven. Později nás vozili na státní útraty autobusy se stejně špinavými skly, ale s cedulí: Zájezd.

Po chvíli jsme se znovu rozjeli a dorazili kolem 16 hodiny před náš klášter v Hejnicích. Už tam bylo hodně bratří, kteří nás radostně vítali – a my jsme měli největší radost z možnosti uvolnit měchýři bez kulometu a bez psa. Dostali jsme sáček se suchou stravou – oběd i večeři – a byli jsme ubytováni na celách, kde bylo na zemi pět slamníků pro osm bratří. Postele nám dodali až příští den – na některých byla cedulka: Kolej o. redemptoristů, Stará Boleslav. Hned jsme se  cítili jako doma.

Ještě přiváželi další bratry a vzájemné vítání nebralo konce. Dovezli i o. Filipa, který měl u sebe peníze na zakoupení bramborové škrabky v Praze. Z koupi sešlo, a tak o. Filip ze strachu „uložil“ peníze v septiku, protože sv. František říkal, že peníze nemají být pro nás víc než lejno. Tak jsme byli vráceni „k původnímu poslání“.

V následujících dnech přišel ještě o. Remig Janča zeptat se, má-li se nechat s námi zavřít. V tu kritickou noc byl kdesi u sester na duchovních cvičeních. Přišel i můj otec, který před necelými dvěma roky dělal okresního velitele SNB v Liberci. Jeho bývalí podřízení ho však rychle poslali domů.

Přišli i naši tři novici z Kadaně. StB je poslalo domů, ale oni si vynutili, aby mohli být s námi zavření. Byl to bratr Berard Hasil, který byl nakonec vysvěcený v r. 1974 v Litoměřicích. Pak to byl bratr Beno Kusý, který v roce 1967 byl v Litoměřicích na svěcení našeho o. Hipolyta Tobolíka, a tak dostal souhlas od o. Metoděje Řezníčka k odchodu z republiky, aby mohl v bavorské provincii se stát františkánem. Po noviciátě a po studiích byl vysvěcen a poslán do misií v Jižní Americe. Působil v několika státech, udržoval s námi písemný styk, ale pak tam zemřel. Bližší okolnosti jeho smrti jsme nezjistili. Třetí novic, Emil Baštýř, se časem vrátil k ČSD, kde před noviciátem dělal výpravčího.

První večer – 14. 4. – jsme měli velkou rekreaci v refektáři a naše překypující radost se projevila zpěvem národních písní. O. Inocenc si sedl k pianu a naučil nás dvojhlasně „Nechoď, Janku, cez Polanku…“ Všichni jsme se radovali z toho, že můžeme být všichni spolu a radost nás mladých nakazila i dříve narozené. O. Inocenc nás napočítal 114 bratří, i s hájeckými studenty – terciáři.

Ráno jsme měli mši sv. v bazilice, celebrovali ji místní bratři, o. Ludvík Spurný a o. Peregrin Kubáň. O. Ludvík byl v koncentráku a říkal, že „my koncentráčníci jsme všichni trochu rudí“. Tito dva bratři fungovali jako dříve a objížděli okolní farnosti, kde nebyli kněží.

Do kostela jsme byli pouštěni našimi „zmocněnci“ přede mší. Chodili jsme sakristií – kostel byl zavřený. Hodinky jsme se společně nemodlili, po obědě jsme měli adoraci na chodbě u okna kostela. V této době nejistoty mě velice oslovovaly texty Písma o Zmrtvýchvstání Páně. Sál jsem z nich přímo sílu Kristova vítězství nad smrtí.

Když jsme se trochu rozhlédli, našli jsme s o. Bedřichem v postranním chóru oltář. Ostatní potřebné věci jsme si přinesli ze sakristie, protože když se tam motala stovka bratří, neměl nikdo přehled. Domluvili jsme se s Bedřichem, že tam budeme mít střídavě svou mši sv. Ovšem hned druhý den – na sv. Marka 25. 4. – jsme byli převezeni do Bohosudova.

Měli jsme osmihodinovou pracovní dobu. Jedna parta ryla zahradu, i když v noci ještě padal sníh, a druhá parta vyklízela půdy kláštera. Bratři byli také zaměstnáni v kuchyni jako kuchaři a jejich pomocníci.

Mládí je zvídavé, a tak jsme prováděli průzkum všech dostupných prostor. V depozitáři jsem našel krásný křížek s korpusem ze slonové kosti. Vzal jsem si ho do aktovky – aby ho nikdo neukradl – a cestoval se mnou až do Komárna, odkud jsem ho poslal rodičům se svými civilními svršky. Pár let jsem se z něho těšil, a pak jsem ho předal o. Michalovi jako pražskému kvardiánovi.

Sv. Marek nás naučil všechno opouštět a žít jenom v zajištění víry – že Pán o nás ví, vede si nás, protože mu na nás záleží! Aleluja!