Františkánska rodina

Vezmi svůj kříž a následuj mě. Tak zůstanu stále s tebou.

Narodila jsem se v Bratislavě 9. února 1934 jako nechtěné dítě. Otec měl představu, že bude živitel rodiny s větším počtem dětí a matka bude vést domácnost, jenže matka neměla smysl pro rodinu. Toto si však tito dva lidé nevysvětlili před svatbou. Matka v prvém roce manželství otěhotněla a bez vědomí manžela šla na potrat. To byl první otřes jejich manželství. Když po čtyřech letech znovu otěhotněla, otec jí pohrozil, že se s ní dá rozvést, jestliže půjde na interrupci. Matka však zkoušela všechny lidové metody, aby potratila přirozeně, ale já jsem se nedala odbýt a narodila jsem se v šestém měsíci. Byla jsem nezralé děťátko, které nemělo ani vlasy, ani nehty, ani hlas. Doktor otci poradil, aby rychle našel kněze, který by dítě pokřtil, protože neví, zda přežije tři dny.

Matka se vrátila se mnou z nemocnice, ale odmítla se o mne starat. Naštěstí její nejstarší sestra, která byla svobodná, byla ochotná se o mne pečovat. Když mi byl jeden rok, lékař zjistil, že váha a řeč je v pořádku, ale nechodila jsem. Po důkladné prohlídce odborník ve Vídni řekl, že chodit nikdy nebudu. V prvních týdnech života jsem totiž překonala obrnu, ale její následky zůstaly. Teta se po tomto šoku rychle rozhodla: jediný, kdo může pomoci, je Panna Maria. Tak za poslední úspory na Hluboké cestě v kapličce se objevila tabulka s maďarským textem: „Maria, pomoz!“ s podpisem „Gabika.“ Před několika týdny jsem se přesvědčila, že tato tabulka je tam nepoškozená dodnes.

Otec pod vlivem těchto událostí udělal to nejhorší, co člověk v takové situaci může udělat: oddal se alkoholu. Pro mne byly chvíle hrůzy, když přicházel domů. Aby mě neviděl, lezla jsem po čtyřech pod postel rodičů a tam čekala, až si konečně lehne. Když mě ale přistihl lézt po čtyřech, bil mě řemenem po zádech. Denně jsem se bála večera a návratu opilého otce domů. Teta mě však nabádala: „Modli se! Matka Boží nás neopustí!“ Tak jsem se už jako malá naučila modlit a dokonce večer posílat střelné modlitby Panně Marii.

Když mi bylo šest let, bylo třeba rozhodnout, do jaké školy půjdu. Protože otec nebyl ochotný se se mnou učit, dala mě teta do maďarské školy, aby mi mohla pomáhat při úlohách. Ale můj slabý organismus nevydržel denní nápor strachu před opilým otcem. Teta mě vzala k našemu lékaři Dr. Michalu Wurmovi, který po pečlivém vyšetření řekl tetě: „Jestli chcete toto děvčátko zachránit, nesmí být v blízkosti otce. Musíte se s ním od něho odstěhovat.“ Tak jsme se s tetou odstěhovaly z našeho pěkného bytu na Palisádách do jednoduchého, skromného bytu v Konventní 7. Dům dodnes stojí a je památkově chráněn.

Teta se živila jako šikovná krejčová. Když chtěla vydělat peníze na nájem a živobytí, musela být velmi pilná. Mně to přineslo nové problémy. Na stoličce jsem sedět nemohla, protože bych z ní spadla, seděla jsem tedy u tety na zemi na dece, aby mě měla na očích. Když jsem chtěla jít na potřebu, jednoduše jsem se přetočila na kolena a lezla do koupelny. Ono se to lehce říká, ale ještě dnes si pomatuji, kolikrát jsem měla kolena od krve, protože se mi do nich zabodl špendlík. Všechno se dalo překonat, protože teta mě měla velmi ráda a každý večer mě donesla do postele se slovy: „Modli se a pros, aby nás Ježíš opatroval.“

V roce 1941 druhá světová válka zasáhla dvakrát do našeho života. Teta se přátelila s jedněmi židovskými manžely. V situaci, jaká tehdy byla, se teta rychle rozhodla: v našem dvoupokojovém bytě ukryla tyto dva lidi alespoň do doby, dokud si neobstarají falešné pasy a doklady pro přechod hranic. Teta dobře věděla, že přes svoji chorobu jsem měla otevřené oči i uši, ale dovedla mi vysvětlit, že teta Schwarzová s manželem musí přežít a nesmí přijít do komor, kde je plyn, proto musím o tom mlčet. Tři čtvrtě roku trvalo toto dobrodružství, než se tetě Lině a strýci Josefovi podařilo dostat se do Švýcarska.

Druhá změna byla, že teta dostala nabídku na práci ve velkém německém módním salonu. Nabídka to byla lákavá, ale v práci musela být od osmi hodin ráno do sedmi večer. Co ale se mnou? Dodnes mám dojem, že tu poprvé zasáhla do mého života Panna Maria. Teta šla ke své přítelkyni, která byla sluchově postižená a měla z doby první světové války slepého manžela. Kromě toho opatrovala své staré rodiče. Teta Mimi, jak jsem jí říkala, se ochotně uvolila mě přes celý týden u nich opatrovat. Dostala jsem se do pěkného prostředí malého rodinného domku na Zvolenské 11. S manželem tety Mimi jsme chodili na nákupy i do parku. Seděla jsem ve svém – už prodlouženém – kočárku a naučila jsem se vysvětlovat slepému strýci Karlovi, kde je přechod přes silnici nebo kde je kámen. Když se strýc ptal, jaké je počasí, vyprávěla jsem mu, že je obloha zatažená nebo jasná. Tam jsem tehdy prožila nejveselejší chvíle svého života.

Pomalu se blížil konec vojny. Sovětská armáda stála na našich hranicích, velký módní salon se odstěhoval zpět do Vídně a my všichni jsme se evakuovali do Šaštína, kde jsme přežili celý frontový zmatek. Pak jsme se všichni samozřejmě po všelijakých těžkostech vrátili do Bratislavy.

Dva dny po našem návratu se u nás objevil můj otec a přikázal tetě: „Rychle zabalte nejnutnější věci a pojďme!“ Odvedl nás do Žilinské ulice, kam se s matkou přestěhoval. Má první otázka byla trpká a vážná: „A já a teta tady máme zůstat?“ „Ano,“ odpověděl otec. Chtěla jsem ještě vědět: „Otče, a máš mě rád? A budeš ještě pít? Budu se tě znova bát?“ Posadil mě do lehátka a řekl s úsměvem: „Nebudu. Jen mi musíš slíbit, že budeš hodná.“ Jako každé dítě, snažila jsem se otci věřit. Ze začátku se zdálo, že to myslí vážně. Matka však pokračovala ve starém způsobu života, přicházela pozdě domů a nestarala se o domácnost. Teta však byla starostlivá hospodyňka a zanedlouho se u nás všechno lesklo jako ještě nikdy. Jenže krásný sen trval jen několik týdnů. Pak znovu začaly bitky, rozbité nádobí, oplzlá slova, vypnutá elektrika a všechno, čeho je opilec schopný. Ve svém zoufalství jsem nebyla schopná ani růžencových modliteb, i když jsem se je v maďarské škole naučila. Vysílala jsem k Pánu Ježíši a jeho Matce jen střelné modlitby: „Pane, pomoz! Matičko, ochraňuj!“

Dům, ve kterém jsme bydleli, byl německým majetkem. Majitel už dávno odešel za hranice a podle tehdejších zákonů dům vzatý do státní správy potřeboval správce. Stal se jím doktor Ladislav Ziman s manželkou, který se nastěhoval do prvního poschodí a začal zjišťovat válečné škody v bytech a seznamovat se s nájemníky. Tak přišel pro mne osudový den. Pan doktor v našem bytě zjistil všechny škody, pak si sedl do křesla hned vedle deky na zemi, na které jsem seděla, pohladil mě po vlasech a s úsměvem se mě německy zeptal: „Maličká, co bys chtěla? Já bych ti to rád zítra přinesl.“ Dodnes si myslím, že v této chvíli se stal zázrak. Nikdo mi neradil, co mám odpovědět, vždyť nikdo nevěděl, že mě pan doktor osloví. Vyhrkla jsem: „Chtěla byl maminku, která by se o mne starala, a tatínka, který by mě měl rád,“ a slzy se mi hrnuly z očí. Doktor mě zase pohladil a řekl: „Teď běž spinkat a zítra se uvidí.“ Pod tím „zítra se uvidí“ jsem si nic nepředstavovala. Nevěděla jsem, že jeho žena po útrapách v koncentračním táboře není schopná rodit. Jejich sen, stát se rodiči, že nikdy neměl splnit.

Druhý den přišel otec střízlivý. Věděl, co přijde, protože doktor ho ráno volal do práce. Také matka přišla včas domů. V podvečer přišel pan doktor s manželkou a jeho řeč byla stručná: „Pane sousede, znám vaše rodinné poměry. Vím, že se rád napijete. Ale to je vaše soukromá věc. Ale máte dcerku, které se vůbec nevěnujete. Jste ochotný nám svou dcerku přepustit?“ Odpověď byla také stručná: „Vezměte si toho kripla, kdo by ho chtěl!“ Doktor na to neřekl nic, jen mu předložil papír: „Podepište tuto smlouvu a věc bude právnicky vybavená. Já hodlám vaši dcerku adoptovat.“ Ale otec ostře protestoval: „Můžete si ji vzít, ale nesmíte ji adoptovat, abychom my nadále dostávali na ni rodinné přídavky. Potřebujeme peníze.“ Doktor ukončil toto jednání: „Dobře, pane sousede, podepište smlouvu, já tedy děvčátko neadoptuji, ale vezmu si je k sobě.“ Otec podepsal a tím byla jeho úloha skončená.

Tak začal můj nový život. Dostala jsem se do krásného bytu, měla jsem laskavou maminku, která sice byla těžce nemocná, měla cukrovku a rakovinu, ale o mne se láskyplně starala. Naše rodina se denně rozrůstala, doktorovi přátelé se vraceli v koncentráku a on jako správce domu jim přiděloval prázdné byty.

Za několik měsíců byly uzákoněné Benešovy dekrety. Postihly i moji tetu, protože byla maďarské národnosti. Přišla o zaměstnání, neměla zákazníky. Blížila se zima a ona denně chodila za mnou na návštěvu. Jednou se jí doktor zeptal: „Teto, jak si představujete další život?“ „Nevím. Nemám peníze, nemám zaměstnání, nevím, jestli v noci nepřijde ke mně policie a neodveze mě do Petržalky.“ Doktor se zamyslel a pak povídá: „A co kdybych vám řekl, že si vás vezmu sem. Naše rodina se denně rozrůstá, přijdou sem i moji rodiče ze Senice a má žena, jak je nemocná, nebude na všechno stačit. Chcete?“ Teta se na doktora chvíli dívala, jako by jí spadl do klína nečekaný dar. Samozřejmě že chtěla.

Na druhý den doktor zlikvidoval byl v Konventné a my dvě jsme byly zase spolu. Takto můj život plynul dalších 47 let. Byla jsem zhýčkanou princeznou, kterou má každý rád. Do mého života vstupovali všichni přátelé pana doktora. Byli jsme jedna velká rodina, která všechno dělala dohromady. Samozřejmě i večerní modlitby. Doktor s manželkou poslední dva roky po útěku z koncentráku přežil v Německu u jednoho velmi zbožného lesníka, který ho naučil katolické modlitby, dokonce takové, které jsme dosud neznali. Ten lesník mu při loučení řekl: „Pane doktore, slibte mi, že vždy na Vánoce si postavíte vánoční stromek, o sedmé hodině večer na něm zapálíte svíčky a budeme na sebe vzpomínat.“

Rok 1952 však znova vnesl do mého života bouřku s trpkými následky. V noci zazvonila tajná policie a jeden tajný řekl: „Soudruhu doktore, zatýkáme vás ve jménu zákona!“ Doktor se mlčky oblékl, políbil mne a manželku a odešel s nimi. Zůstaly jsme v šoku. Po dvou dnech přišla domovní prohlídka. Kdo to nezažil, neví, co to znamená. Každý kousek papíru, každý kapesník byl vyhozený ze skříně. Tajná policie hledala nějaké papíry, o kterých doktor neměl ani ponětí. Po půl roce jsme dostaly povolení k návštěvě. Hlídali nás čtyři policisté, mezi námi a doktorem byla síť. Po naší návštěvě byl doktor souzený a odsouzený na doživotí pod záminkou, že měl kontakty se sionistickou organizací v Izraeli.

Tak přešlo třicet šest měsíců. Denně jsme se modlily a prosily Pána Ježíše, abychom dostaly alespoň zprávu nebo znamení, zda žije, nebo zemřel. Po třech letech – bylo to v pondělí v době oběda – někdo slabě zazvonil. Teta Věrka mi očima naznačila, abych šla otevřít. Byla tehdy velmi zdeptaná a nemocná, že případnému policajtovi se bála podívat do tváře. Šla jsem tedy otevřít v domnění, že to bude zase policie. Ale přede dveřmi stál doktor. Z velkého vzrušení jsem omdlela.

Doktor se vrátil vyhublý, zarostlý, vyčerpaný, ale díky Bohu živý. Propustili ho s listem: „Promiňte, soudruhu doktore, šlo o justiční omyl.“ Pomalu si zvykal na civilní život. Po týdnu se hlásil do Průmstavu, kde dříve pracoval, a ptal se ředitele, jestli je ochotný ho přijmout na jakoukoliv práci. Ředitel ho přijal na jeho dřívější místo, protože věděl, že obvinění bylo lživé. Tak doktor nastoupil do práce. Myslely jsme, že konečně začíná normální život bez strachu a pláče. Avšak přišel další kříž. Šest týdnů po svém návratu domů doktor v práci upadl. Lékař v nemocnici konstatoval těžké onemocnění se ztrátou řeči a pohyblivosti. Nastaly znovu dva trpké roky. Doktor ztrácel chuť do života. Hodiny jsem proseděla u jeho lůžka. Jednou jsem mu řekla: „Pane doktore, přijal jste mě za dceru. Konečně mám otce. Prosím vás, dělejte všechno, co vám přikazuje lékař. Já nechci ztratit otce, kterého miluji.“ Doktor se přinutil k úsměvu a zašeptal: „Zkusím to.“ Tak po dvou letech námahy začal znovu chodit a mluvit a znovu nastoupil do práce.

Mezitím můj osobní život pokračoval. Jako pětadvacetiletá jsem překonala těžkou otravu z masa (botulismus). Při převozu do nemocnice jsem měla velmi nepříjemnou zkušenost s lékařem, který mě pro můj těžký stav nechtěl přijmout a poslal mě do jiné nemocnice – to už jsem měla kruté bolesti a přestala jsem vidět. V druhé nemocnici bylo střídání služeb a teprve po hodině, která se mi zdála dlouhá jako rok, se konečně objevil lékař, který přebíral noční službu. To už jsem ztratila i řeč. Lékař zařídil, že jsem dostala postel, a poskytl mi první lékařskou pomoc i další zákroky. Brzy se mi obnovilo pravidelné dýchání, vrátila řeč i zrak. Po celých šestnáct dní v nemocnici se o mne staral tento mladý, usměvavý a laskavý lékař. Když už mně bylo natolik dobře, že jsem mohla sedět, zeptala jsem se sestřičky, kdo je tento laskavý člověk? Prozradila mi: „To je pan doktor Papp, který je také operní pěvec.“ Tento lékař se stal průvodcem v mém dalším životě, dvaačtyřicet let ochraňoval mé zdraví a naučil mě milovat operu - tato láska mi zůstala dodnes.

Františkánska rodina 4 – 6/03

ze slovenštiny přeložila, mírně zkrátila a upravila Olga P. Šotolová

(příště dokončení)