Polczyk, Waldemar OFM

Cokoli jste udělali pro jednoho z nejposlednějších bratří...

 Zvonek u dveří odtrhl Claudia od lámání si hlavy nad tím, jak se poslední dobou zamíchalo pořadí v italské fotbalové první lize. S úsměvem přivítal hosta, který poslední dobou přicházel častěji, štíhlé tváře, vousatého a s nezvyklými brýlemi v drátěné obrubě. Padre kupoval celá náručí deníků i týdeníků: „l\'Osservatore Romano“, „Messaggero di san Antonio“, „Civiltá Cattolica“, ale i světských: „Corriere della Sera“, „Settegiorni“, „La Repubblica“. Štíhlý řeholník se stále zamyšlenou a přitom milou tváří pečlivě spočítal mince a vyšel, předtím se však nezapomněl s Claudiem rozloučit upřímným Buona giornata, dobrý den!

 S novinami složenými pod paží vyšel na cestu vedoucí trochu níže do baziliky sv. Františka a do kláštera Menších bratří konventuálů. Tady trávil letní prázdninové měsíce na Gregorianě, kde si prohluboval studium dogmatické teologie. Před odjezdem na studia, při poslední rozmluvě v Krakově ho provinciál upozornil, že provincie mu nemůže každý rok platit náklady cesty do Polska. Souhlasil, třebaže litoval mámu, která určitě bude tesknit v skromném domku v rodných Pabianicích.

 Uložil noviny do cely a šel do baziliky, aby usedl do zpovědnice. Dopolední hodiny ubíhaly rychle. Včera večer přijela do Assisi početná skupina bavorských poutníků. Jeho zpovědnice označená třemi tabulkami: Italiano, Po polsku, Deutsch oznamujícími, které jazyky zpovědník ovládá, byla obležená. Nakonec se rozloučil s posledním kajícníkem upřímným: Grüss Gott! a připojil se k spolubratřím, kteří se sešli k polední pokloně Nejsvětější svátosti. Po závěrečném Klaníme se ti s rukama složenýma v rukávech hábitu přešli mlčky do refektáře a zaujali místa. Obecně bratři neseděli společně s kněžími, on však na to nedbal. Byl to jen zvyk a ne předpis. Ostatní jen potřásali hlavou nad jeho podivínstvím.

 Gianni, bratr zahradník plný energie, věčně někam spěchající a upovídaný, jenž pocházel z malé vesničky u Neapole, jej oslovil: Už jsi přečetl všechny noviny?

 - Ještě jsem nestihl, odvětil s úsměvem. Měl rád malého frátera, třebaže jeho živelnost někdy byla na obtíž. Odedávna nabyl přesvědčení, že je nutné vrátit bratřím v řádu jejich hodnotu. Přinejmenším nebyl toho názoru, že by klerikalizace řádu odpovídala původním plánům či ideálům sv. Františka. Měl před očima prvotní františkánské společenství. Ostatně, kněží v něm představovali menšinu, naproti tomu bratři bývali představenými, dokonce provinciály. Sám svatý patriarcha nazýval své společenství bratrstvem - společenstvím bratří. Opět se mu před očima zjevil jeho sen: konvent obývaný téměř výhradně bratry, zcela oddanými oslavě Ježíše a Neposkvrněné. Usmál se svým myšlenkám. Splní se někdy jeho přání?

 - Proč ale tak stále koukáš do těch a těch novin? - ozval se Gianni, jenž si nepovšiml jeho zamyšlení, a upíral na něj tázavý pohled. Zamyslel se a pomalu přežvykoval spaghetti. Cítil, že skutečná moc bude patřit, a do značné míry už patří, hromadným sdělovacím prostředkům: tisku, rozhlasu. Zneklidňovalo ho to, čeho si povšiml v Římě. Dráždily ho nápisy na zdech: Viva il proletariato! Znal to slovo, slyšel je už jako dítě. Pamatoval se na dny, kdy v rodných Pabianicích umlkl hluk textilních strojů a rychle poznal význam podivného slova: stávka. A údiv malého ministranta, že jsou lidé, kteří nechtějí, aby kněz k nim přišel s koledou. A chápavá poznámka kostelníka k faráři: To je socialista. I smutný výraz faráře pokyvujícího hlavou, jako by najednou všechno bylo jasné. Myšlenka na velikost zla, jaké by mohly způsobit hromadné sdělovací prostředky zapojené do boje s dobrem, působila mu téměř fyzické utrpení.

 Obrátil se k malému bratrovi:

 -Víš, Gianni, začal, myslím si, že naše doba se velice podobá časům svatého Františka. Všimni si, že v jeho době lidé nemysleli na Boha ani na spásu. Chtěli za každou cenu zbohatnout, nenáviděli se mezi sebou a válčili. Pamatuješ si, které války se zúčastnil mladý František?

 - S Perugií? zeptal se Gianni a podíval se s důvěrou na vousatého Poláka.

 - Bravo - ten se usmál. Gianni se radostí až začervenal. - Ale což to dnes není podobné? Podívej se, neuplynulo ani dvacet let od skončení války. A lidé zase nemyslí na Boha. Dnes tomu říkáme indiferentismus, lhostejnost. A kvete nejen mezi světskými lidmi, ale i v klášteřích.

 - A jak se před tím ubránit, před tím indi..., co s ním?

 Zamyslel se. Jeho zvyk dávat odpověď teprve po aspoň krátké chvilce zamyšlení mohl některé trochu prudší Italy přivést k zbláznění. Jiné ovšem bylo, že když už se ozval, poslouchali ho s velkou pozorností.

 - Je třeba být poslušný - odvětil s důrazem nezvyklým na jeho mírnou povahu. Podívej, Gianni, František zaslechl od Ježíše prosbu, aby šel a opravil jeho církev. A přece jde k papeži, aby dostal dovolení k novému způsobu života. Proč vlastně? Mohl by přece říci, že stačí, když mu to přikázal Ježíš. A přece to neudělá. A to mu nestačí, napíše, že vždy chce mít kvardiána, kterého by poslouchal. Protože je to asi tak, že poslušnost a jen ta nám ukazuje s absolutní jistotou Boží vůli.

 - No dobře, ujal se slova Gianni. Jenže představený se může mýlit, jako tenkrát, když kvardián zakázal sklízet hrozny, a v noci přišlo krupobití, anebo když mi nedal 300 skudů na...

 - Ovšem, Gianni, představený se může mýlit. Klidně pokračoval, přitom věděl, jak silně rozčiluje malého řeholníka vzpomínka na onu událost. Gianfranco požádal kvardiána o peníze na hřejivou mast, ten však odmítl a spustil dlouhou řeč o nutnosti umrtvování. Nemyslel si, že by pravda byla na straně představeného, nechal si však svoje názory pro sebe. Koupil Giannimu mast za honorář, který dostal od předsedy Assiského klubu Katolické akce za výklad o biblických základech úcty Matky Boží. Chtěl si sice koupit nové kalhoty, když to však zvážil, uznal, že staré jsou ještě celkem dobré, a že bude lépe uchránit bratra zahradníka před obtížemi s páteří.  - Pamatuj si ale, že ten, kdo je poslušný, tak se nemýlí. Zvonek oznámil konec oběda. Na chodbě k němu Gianni přistoupil:

 - Málem bych byl zapomněl. Vždyť je to tvůj poslední den tady v Assisi. Zítra se vracíš do Říma na poslední rok studií, pravda? - zeptal se.

 - Ano, odpověděl. Žel, je třeba se vrátit, povzdychl si.

 - Tak přijď dnes večer k nám - řekl Gianni - uděláme malou slavnost na rozloučenou. Budou tam všichni: Mauro, Luca, Stefano, Günther, víš, ten Němec, co byl tak šťastný, že si s tebou mohl popovídat německy, Giorgio, Louis...

 - Děkuji - řekl upřímně dojatý. Určitě přijdu...

 *

 Říjen 1971 byl velmi teplý i na italské podmínky. Seminaristé Menších bratří konventuálů v Assisi se radovali z vyhlášení za blahoslaveného jejich slavného spolubratra, mučedníka z dob války, ale také z příležitosti cesty do Říma. V tu neděli 17. října měl Svatý otec  Pavel VI. povznést k úctě oltáře toho, jenž založil Niepokalanów a založil Milici šířící úctu k Ježíšovi a k jeho Matce a křesťanské zvyky. Po slavné mši svaté se šťastní bohoslovci vydali na zmrzlinu.

 - Fra Gianfranco, půjdete s námi? zeptal se jeden z mladých františkánů. Když nedostal odpověď, myslel si, že stařičký bratr neslyšel, a přistoupil k němu blíže, aby otázku opakoval, když tu k svému údivu spatřil na tvářích bratra stopy slz. Jistě byl dojatý, pomyslel si.

 - Bratře, vy jste znal blahoslaveného Maximiliána ještě z dob jeho studií v Římě, že? - zeptal se s úctou.

 - Si, odtušil Gianni. A víš, na co si nejvíc vzpomínám? - zeptal se náhle mladičkého bohoslovce.

 - Na co pak? odpověděl také otázkou s neskrývanou zvědavostí.

 - Na tu hřejivou mast, kterou mi kdysi blahoslavený Maximilián koupil, když jsem si postěžoval, že mě bolí záda.

 - Obyčejnou mast? Oči bohoslovce se rozšířily údivem.

 Gianni v duchu mávl rukou. Věděl, že ten to stejně nepochopí.

Waldemar Polczyk OFM

 Kolbe

 Glos sw. Franciszka 4/2004

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM