Assisi – Fonte Colombo

Slotwiński, Tadeusz OFM

 15. „Dobrá novina“ evangelia

 Dobrá novina... Je Ježíšovo evangelium pro mne „novinou“? A bylo-li někdy, je novinou ještě dnes? Bylo vůbec někdy novinou? Co je „nové“, ukazuje se nám vždy v dvojím pohledu. Na jedné straně to „nové“ ukončuje „staré“. Každá novinka mění určitý stav věcí. Zaujímá místo situace, která přestala existovat. „Staré“ je odsunuto do minulosti, neaktuálnosti. Na druhé straně novinka, jak ukazuje sám název, něco začíná. Uvádí nás do něčeho, co je jiné než to, co bylo předtím.

 Každé učení evangelia je novinou. Musí být nové pro nás pokaždé, když je čteme. Je vždy vpadnutím něčeho zcela jiného, docela nového, do úzké oblasti toho, co jsme už viděli, co jsme četli, prožili. Je to brána otevřená do nepředstavitelné a podivuhodné nekonečnosti.

 Slova evangelia, která jsme už mnohokrát slyšeli, přestávají se dotýkat naší duše, být pro ni spásným otřesem. A znovu je slyšíme! Jakoby neteční či více méně necitliví. Stojíme před Ježíšovým učením se svým břemenem, s našimi hříchy, s naší osamělostí. Čekáme opravdu, že všechno se v nás, pro nás, změní? Bude tíže, kterou už léta nosím, sejmuta z mých ramen? Může snad každé náhodně uslyšené slovo evangelia - tak jako u Františka - proměnit a naplnit můj den? Může z každého dne udělat nový den?

 Ano: pokud ovšem toto slovo poslouchám a přijímám celým srdcem. Neboť Ježíšova Dobrá novina je novinou pro nás, pro mne. Když přijmu Dobrou novinu, potom nejen dnešní den se stane novým dnem. Jestliže dnes oddaným srdcem uslyším od Spasitele něco, co jsem dosud neznal - a všechno, co se ho týká, i co se týká mne, musím se dozvídat od něho, vytrvale, každý den - potom se já sám hned měním. Dobrá novina přináší uzdravení, odpuštění, jistotu, světlo. „Protože co dříve bylo, pominulo... Hle - všechno tvořím nové!“ (Zj 21,4-5).

 Ježíšova Dobrá novina je „dobrá“, neboť nám byla oznámena tím, jenž je lidským obrazem věčného Dobra, tím, v němž dobro stalo se tělem. Je dobrá, neboť její obsah, její podstata, je ohlášením a příslibem milosti. Je dobrá, neboť díky ní tryskají v nás prameny radosti, radosti opravdové, která převyšuje každou radost. Ježíšova Dobrá novina je radostnou zvěstí, zářivým zvěstováním.

 Pane Ježíši, probuď mou duši k novosti tvého jara! V tobě jsou všechna moje jara. Ty jsi mým jarem, které nekončí. Tys den bez soumraku, bez západu slunce. Ježíš působí, že všechno se stává novým. Všemu, co ho obklopuje, předává něco ze své neporušitelnosti. Neporušitelná novost vyznačuje věci, s nimiž se setkává, které se bezprostředně dotýkají jeho života. Oslík, kterého použil Ježíš, aby vjel do Jeruzaléma, je oslem, „na kterém ještě neseděl žádný člověk“ (Lk 19,30). Žena, která přinesla alabastrovou nádobku naplněnou drahocenným olejem z pravého nardu, ji neuchová, aby ji užívala i později. Mohla ji otevřít, ale „rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu“ (Mk 14, 3). Nikdy už tato nádobka nebude použita; byla určena jen pro Ježíše. Ježíšova tunika, o kterou vojáci losovali, „byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů“ (Jan 19,23). Hrob, do něhož Josef z Arimatie a Nikodém položili Ježíšovo tělo, byl nový hrob, „kde nebyl ještě nikdo pochován“ (Jan 19,41). Tyto čistě materiální detaily jsou odrazem podstatné známky Ježíšovy: absolutní neporušitelnosti. Není v něm žádné rozdělení. Je jiný, jedinečný.

 Tyto detaily jsou i pro nás důležitým ukazatelem. Nedovolit nikomu zaujmout místo, které si Ježíš vyhrazuje pro sebe. Nepomazávat nikoho mastmi, jaké patří jen na Ježíšovu hlavu. Být jednolitý, tak jako Ježíšův šat, bez švů a záplat. A věřit, že Ježíšovo položení do hrobu a jeho zmrtvýchvstání daly každému hrobu nový smysl.

 Evangelium osvětluje život sv. Františka. On uvěřil v evangelium. Bez přijetí evangelia a jeho hlásání se mnoho nepodaří. Uvěřit v evangelium, změnit svůj život, obrátit se, je důležitější než jeho hlásání. František se nechal uchvátit a přetvořit evangeliem takovým způsobem, že se všem jevil jako člověk evangelia v plném významu toho slova. Světec říká, že „sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia“ (Odkaz 4 - FP 116). Takové tvrzení v sobě zahrnuje neslýchané přesvědčení: František říká, že dostal evangelijní poslání bez lidského prostřednictví; bez vůdce, duchovního otce. Poslem je pro Františka sám Pán. On přináší evangelium. On mu zjevuje cestu, kterou se má ubírat. Toto „zjevení“ nelze chápat jako vnitřní inspiraci, vidění či hlas. Z toho, co víme, právě z naslouchání Božímu slovu František poznává zjevení, které ho osobně vyzývá a které uznává za Boží dar.

 Když se světec vyslovuje svobodně, jak to dělá ve svých spisech, zdá se být pohlcen Božím slovem. Jeho spisy jsou utkány z biblických citátů. Z toho plyne, že František chce přijmout a předložit ostatním celé Kristovo evangelium. Je to pohled na Boha, který je Láska, a jenž se zjevil v Ježíši Kristu skrze Ducha svatého; a je to i pohled na člověka plný protikladů, pohled na hříšníka a ubožáka, který je však přece Božím obrazem vyzvaným k vznešenému předurčení, k životu v Duchu svatém. Je to nezištné působení směřující od Boha Otce k člověku, „svatá láska“, která přináší spásu jen z jeho milosti a z jeho milosrdenství.

 Před obrácením a po všechna ta léta, kdy v temnotách hledal svou cestu, František nemohl mít bezprostřední styk s Písmem sv. Nemohl ho číst, neboť je neměl. Naslouchání slovu hlásanému církví stane se postupně a na celý život výsadním místem jeho poznávání Písma a důvěrnosti s ním. Proniká do Bible ne osobním „studiem“, ale prostřednictvím církve. Díky liturgii poznal žaltář a evangelium. Liturgie (eucharistie a modlitba hodinek) slavená v církvi a církví umožnila Františkovi dospět k pravému poznání evangelia v celé jeho plnosti.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Fontecolombo - Ewangelia rozswietla nasze žycie!

 Glos sw. Franciszka 11/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)