Matějka, Pacifik OFMCap.

V tomto dalším pokračování pohledů do života sv. Pacifika si všimneme jeho mlčenlivosti a schopnosti nikdy nezahálet.  

Otcové pouště užívali pojmu »xeniteia« a měli tím na mysli dobrovolné vyhnanství. Říkali: „Pravou pouští (xeniteia) je ovládnutí vlastních rtů.“ V tomto smyslu nelze přehlédnout, že spolubratři dávali Pacifikovi přezdívky jako »mlčivec« či »málomluvný řeholník« a jistě to nemysleli ironicky. Tato vlastnost k němu totiž patřila již od dětství a byla natolik výmluvná, že když byl ve společnosti svých vrstevníků, nikdo si nedovolil mluvit jinak než počestně. Když se stal kvardiánem, nechtěl v jídelně sedávat na místě určeném pro představeného. Bratři ho tam museli posadit takřka násilím.  

Jeho mlčenlivost měla výrazně aktivní rozměr. Byla mj. obranou proti reptání na nemoci a vážná postižení, která musel dlouhodobě nést. Například jednou se ho spolubratři během poslední vážné nemoci zeptali: „Jak se vám vede, otče Pacifiku?“ A on odpověděl: „Daří se mi určitě lépe, než si zasloužím." A pak se opět utekl do svého útočiště, kterým bylo mlčení a vnitřní modlitba.¹ 

Podobně postiženým lidem říkával: „Je třeba mít trpělivost a naději,“ „chce-li tak Pán, ať se děje jeho svatá vůle“ a obracel jejich zraky k nebi, přičemž sám jim v tom dával příklad, že i v bolestech a příkořích zůstával radostný a až žoviální. Jednou se vracel do kláštera spolu s P. Bernardinem z Maceraty, který mu z rozmaru chrstl do tváře notnou dávku červeného vína z láhve, kterou předtím dostali na cestu od šlechtické rodiny D’Orazio, a komentoval to slovy: „Ty jsi tak opilý, že ti až teče krev…“ P. Pacifik však zachoval klid, neřekl na to ani slovo, dokonce si ani neotřel tvář od toho vína a trpělivě čekal, až se jeho rozdováděný společník občerství dopitím načaté láhve.Ze své strany se br. Pacifik nikdy nekompromitoval tím, že by, byť jen žertem, vyslovil nepravdivá nebo dvojsmyslná slova. Mluvil prostě tak, jak myslel, a také jeho jednání bylo vždy upřímné. Když se stal předmětem urážky, přičítal vinu sobě, že popudil bratra a jeho pomstou byla prosba o omluvu.²  

Lidé horliví byli jistě nadšeni ze setkání s tímto světcem, ale celá řada jeho spolubratří mu nemohla přijít na jméno, protože v jeho přítomnosti nemohli tvrdit, že ten či onen požadavek evangelia není uskutečnitelný. A odtud se rodily nejrůznější formy posměšků, pomluv a přímých i nepřímých křivd vůči světci. Jednou mu tak například vyčítali, že je pokrytec. A on odpověděl: „Mějte se mnou soucit, protože jsem nejvýš podlý a mrzký tvor.“ Stávalo se také, že bratr, který měl na starosti přinést mu na celu jídlo, měl pocit, že má příliš mnoho práce a dlouho mu nenesl jídlo. Jakýsi bratr si toho všiml, a snažil se ho těšit. On však odvětil: „Je třeba mít trpělivost, dříve nebo později to jídlo přinese.“³ 

Obzvláště obdivuhodná byla mlčenlivost br. Pacifika při uvážení toho, že při nahlížení na tajemství Boží poznával o bratrech mnohdy osobní chyby, které ani oni sami si neuvědomovali. Přesto však dovedl mlčet a mluvit o druhých jen dobře. Když už se schylovalo k pomlouvání, říkával: „Kdo může vědět, jaký měl úmysl, můj úmysl je však čistý.“ Ukázkově františkánské bylo i to, jak pamatoval na chudé. Nabádal bratry sběrače almužen, aby nebrali od lidí více, než komunita potřebuje. Říkával: „To, co nevezmeme navíc, dobrodinci dají tomu, kdo je ve větší nouzi než my.“⁴ 

Světcovo mlčení bylo současně i nasloucháním a odezíráním skutečností, které se děly na rovině Boží. I když mlčel, nemohl zůstávat němý k příkazům poslušnosti. Známý je například příběh, který dosvědčil P. Bernardino z Scappezzana. Kvardián stál tehdy u okna, které vedlo na zahradu, a hovořil s jiným bratrem o podivuhodné poslušnosti a dobrotě bratra Pacifika, který v té chvíli pracoval na zahradě, ovšem značně daleko od nich. P. kvardián se zeptal svého společníka: „Chcete důkaz o tom, co říkám?“ a polohlasně řekl: „P. Pacifiku přijďte hned sem.“ A nahluchlý Pacifik ihned zvedl ruce, zamával k oknu a zavolal: „Hned jsem tam, otče kvardiáne.“ A když přišel, ptal se, co poroučí, kvardián mu odvětil: „Více už není třeba…,“ a s požehnáním ho propustil.⁵  

Mlčet v modlitbě navenek i uvnitř, to je kontemplace, pokud to ovšem není spánek! Mnohdy se stávalo, že když byl br. Pacifik vytržen ze svého vnitřního světa, volal: „Ráj, ráj; brzy pominou věci tohoto světa. Kdybyste jen věděli, co je to ráj!“ – sotva to řekl, znovu se odmlčel a pozvedl své myšlenky k nazírání na slávu nebeského ráje.  

Mlčet o Božích tajemstvích je jistě dobrá věc, když to není projev nevděčnosti. O svém vnitřním životě proto spíše nemluvil, ale když měl vyprávět o tajemstvích víry, to byl plný horlivosti Božího ducha a nadšeně vyprávěl. Ukazoval tak navenek jak pevná a živá je uvnitř jeho víra. Zvláště rád děkoval za to, že se směl narodit v lůně svaté římské církve.  

A na čem mu zvláště záleželo, byla svornost. Jak už víme, mnoho toho nenamluvil, ale když už se do něčeho začal vměšovat, prakticky vždy šlo o pokus být prostředníkem smíření. Jeho přítomnost v konventu byla z toho důvodu velmi cenná, protože mu bratři rádi svěřovali svá malá tajemství nebo se svěřovali s různými obavami, ve kterých on je uměl povzbudit a potěšit. Tak například P. Jeroným z Ostry vzpomínal, že když byl ještě mladičkým knězem, byl určen jako postní kazatel v provincii Ascoli Piceno. Protože byl ještě nezkušený, byl plný obav, že jeho kázání skončí fiaskem a měl také obavy ze špatných cest. Požádal proto P. Gabriele z Magliolati, aby se zeptal otce Pacifika, jak skončí jeho cestování a apoštolské snažení. On mu odpověděl, ať jen jde, že se vrátí v pořádku a spokojený a že jeho kázání přinesou velké plody. Ta odpověď P. Jeronýma velmi povzbudila, a jistě i zásluhou modliteb br. Pacifika cítil po celou dobu kázání vnitřní klid, který jistě přispěl k tomu, že kázání přinesla potřebný duchovní užitek.⁶ 

Také po vnější stránce však Pacifik nikdy nezahálel. Například Marino Antonio D’Orazio dosvědčil, že kdykoli navštívil klášter ve Foranu, „nikdy neviděl P. Pacifika procházet se po chodbách kláštera ani po zahradě. Vždy jej našel v jeho cele, kde obvykle četl nějakou zbožnou knihu“. Častěji se však stávalo, že bratři zakoušeli, jak projevuje vůči nim svou pozornou bdělost, i když byl skoro slepý. Tak se jednou v zimě v San Severinu stalo, že br. Eustach z Nicola Mattia da Stigliano s ostatními bratry pracoval na dvoře kláštera a skládal polínka dříví do hranice. „Během práce se obloha zatáhla a začalo hustě sněžit. Br. Eustach se svými společníky byl již rozhodnut ukončit práci, aby se nepromočili padajícím sněhem. Právě v tu chvíli se ale vyklonil z okna dormitáře br. Pacifik a začal nás povzbuzovat, abychom pokračovali v práci, že nás sníh nepromočí. A skutečně v tu chvíli na tom místě zcela přestal padat sníh, i když všude okolo sněžilo velmi hustě. A sotva jsme pak odešli, celá hranička zapadala slušnou vrstvou sněhu.“⁷ 

Lidé z okolí kláštera dobře věděli, že když je nejvyšší nouze, mohou vždy počítat s modlitbou P. Pacifika. Tak se jednou stalo, že paní Marie Gregoretti musela nést velké soudní výlohy spojené se soudní pří s bankéřem Marky Ankonské o pohledávky po jejím zesnulém manželovi. Spor se vlekl, byl spojen s mnohým rozruchem a vše se neuvěřitelně prodražovalo. Paní se tedy obrátila na kvardiána P. Bonaventuru z Monterobero, aby poručil br. Pacifikovi celý případ svěřit Panně Marii a aby jí pak  sdělil, co se dozvěděl. P. Pacifik jí nechal vzkázat, že má zůstat při dobré mysli, protože Panna Maria jí sjedná útěchu. Hned druhého dne však dostala dopis od kardinála Picy, biskupa v Senigaglie, že urovnání sporu není možné. Paní tedy hned v hrůze znovu utíkala ke klášteru a znovu nechala naléhat na P. Pacifika. Ten jí nechal odpovědět: Řekněte paní Marii, že v den svátku Očišťování Panny Marie se jí dostane plného zadostiučinění. A skutečně, o pět dní později v určenou dobu přišel za paní M. Gregorettiovou signor Baldini a sdělil jí, že již tři dny a tři noci nemůže spát ani jíst a že má eminentní zájem na urovnání celého sporu. Vydal tedy za tím cílem veřejné prohlášení a dokonce ještě přispěl částkou tři tisíce tolarů na pokrytí dosavadních soudních výloh.⁸ 

 Pacifik Matějka OFMCap.  

¹ Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico raccontato dai suoi contemporanei, tip. Bellarba, San Severino Marche 1989, s. 98-9.  

² Srov. tamtéž; s. 99. 

³ Srov. tamtéž; s. 100.  

⁴ Srov. tamtéž, s. 101.  

⁵ Srov. tamtéž, s. 102.  

⁶ Srov. tamtéž, s. 104.  

⁷ Srov. tamtéž, s. 105.  

⁸ Srov. tamtéž, s. 107.