Františkánska rodina

Pro úplnost musím ještě dodat, že  ve 34 letech jsem se zasnoubila s těžce nemocným umělcem, který měl zranění po pádu ze stromu. Jeho manželka i dcera ho opustily a on zoufale hledal, kam by v životě patřil. Po devět let jsem se stala jeho ošetřovatelkou. On první z naší rodiny odešel na věčnost.

V následujících osmi letech zemřeli všichni moji příbuzní a přátelé. Zůstala jsem sama. Z Národního výboru a sociálního oddělení mi přidělili ošetřovatelku, kterou jsem si zčásti musela platit sama. Můj důchod byl malý, ale během 47 let, co jsem žila se svými nevlastními rodiči, jsem dostávala na každé výročí nebo svátek šperk. Byla to moje ženská slabost. Teď jsem začala svůj „poklad“ rozprodávat. Když přišla něžná revoluce, moje ošetřovatelka prohlásila, že se o Vánocích 1989/90 o mne nechce starat, tak jsem se dostala, opět prostřednictvím pana doktora Pappa, na stanici opatrovatelské služby v Marótyho ulici. Prvního ledna za mnou přišla moje opatrovatelka a kategoricky prohlásila:  „Už tě nechci opatrovat. Mám toho dost. Postarej se o sebe sama.“ Každý si dovede představit mé zoufalství. Co teď? Zítra mám jít domů, a nemohu! Šest měsíců jsem zůstala na stanici, mezitím jsem si musela podat žádost do Domova důchodců, kam mě 13. března 1990 zavezli. Tady bych chtěla poprosit všechny lidi, kteří mají ve své blízkosti nemocného a postiženého člověka: prosím jménem těchto lidí, aby věnovali svůj čas péči o tohoto člověka. Můžete ho nechat i na dvě hodiny samotného, on se určitě něčím zabaví, ale když je to jen trochu možné, nikdy ho neposílejte do Domova důchodců!

Můj příchod do Domova důchodců byl začátkem toho nejkrutějšího, co si kromě koncentráku dovedu představit. Musela jsem vyklidit třípokojový byt – všechno jsem dala své opatrovnici. Nevěděla jsem však, že tato žena bude tak chamtivá, že i když jsem jí všechno darovala, nebude ochotná mi dát z mé skříně ani mé šaty. Zůstala jsem s dvojími tepláky, modlitební knížkou a růžencem.

V Domově důchodců je zvykem dvakrát týdně se koupat. Sestřička, která mě koupala, pokaždé tak nahlas, aby to každý slyšel, křičela: „Koupu tu největší žebračku, jako kdy svět nosil!“  Nevím, zda si někdo dovede představit mé zoufalství, mé slzy a výkřiky: „Pane, vezmi mě pryč! Všichni mí nejbližší jsou u tebe! Můj život nemá smysl!“ Mé ponížení bylo hrozné. Sestřičky říkaly ostatním – byly  jsem čtyři na pokoji: „Nestýkejte se s ní, vždyť nic nemá!“ Když se něco v Domově důchodců ztratilo, paní vedoucí automaticky dala prohledat mou skříňku. Když se v přízemí rozbila sklenička, sestřička přišla rozzlobeně ke mně: „Zaplaťte ji! Vždyť stál peníze!“ Marně jsem vysvětlovala, že jsem na poschodí a nevím, co se v přízemí rozbilo. Byla jsem sama, nikdo se mě nezastal. Jedině poslední žijící přítel, doktor Brelloš, chodil za mnou každou sobotu s malým balíčkem a přinášel mi z města nejnovější zprávy. Ven jsem nemohla chodit, nebyl kdo by mi tlačil vozík.

Potom však přišla změna. Paní, která chodila za svou 96letou kmotřenkou, se mě všimla a zeptala se mě: „Proč jste tak smutná? Stále jste sama, ještě nikdy jsem u vás neviděla návštěvu.“ Řekla jsem jí, že invalidní vozík sice mám, ale nemám nikoho, kdo mi ho tlačil. Paní rázně řekla: „Zajdu do františkánského kostela a na nástěnku dám vzkaz.“ Napsala lístek, že když se najde někdo ochotný vézt mě na procházky, mohu ho za to učit německy nebo anglicky. Přešly tři týdny a nic se nedělo. Pak přišlo usměvavé děvče, které řeklo, že se mnou jde na procházku.

Tak jsme s Alenkou šest týdnů každý druhý den chodily na procházky. Jednoho dne prohlásila: „Jdu na rande. Půjdete se mnou?“ Namítla jsem: „Půjdete na rande s nějakým chlapcem, například do kina, a já tam budu jako páté kolo u vozu. To se přece nesluší.“ Ona však upřesnila: „Jdu na rande s Pánem Ježíšem. Chcete jít se mnou?“ „A kam jdeme?“ „Do refektáře františkánského kláštera. Na velké shromáždění světských františkánů.“

Ve chvíli, kdy jsme přišly do kláštera, vybavily se mi školské časy. P. Holoubek, který nás učil náboženství, byl také františkán. Chodila jsem tedy na tato shromáždění půl roku každý měsíc. Po této době se mě zeptala sestra představená: „Nechceš mezi nás?“ Zaváhala jsem: Mám – nemám – mohu - nemohu? Pak ke mně přišel bohoslovec ze Společnosti Božího slova a zavedl mě k P. Bubákovi a já jsem mu řekla všechny své pochybnosti. Byla to má první slovenská zpověď. Pater byl nejdřív vážný, pak se usmál a ujistil mě: „Samozřejmě jděte mezi terciáře.“ Tak se zrodila má přihláška.

Noviciát jsem prožila s týdenními návštěvami na onkologii, kde bývala mše sv. Z mých starých známých se z mého noviciátu těšili dva lidé: doktor Brelloš a doktor Papp.

Mým formátorem se stal bratr Jiří, který když viděl mou samotu, jednou v neděli řekl: „Zavedu tě domů k našim.“ Bylo to jako mávnutí čarovným proutkem. Od této chvíle jsem se už nebála svátků, které jsou v Domově tak strašně smutné. Devět roků, to znamená devět Vánoc, mě bratr Jiří bral domů. Nezapomněl na mne ani na Velikou noc. Můj život tak pomalu dostával novou formu.

Mezitím – a na tento čas ráda vzpomínám – se stal mým zpovědníkem P. Cyril. Jsem mu vděčná za ty zpovědi, za jeho laskavá slova.

Tak se přiblížil den mých slibů. Byla jsem velmi šťastná. Dokonce dvě sestřičky z Domova přišly na mé sliby. Po slibech jsem získala pokoj. Pomalu si i sestřičky z Domova zvykaly, že tam nejsem stále, že mám i nějaké oblečení a všechno, co patří k životu.

Rok po mých slibech vstoupil do noviciátu jeden bratr, který brzy změnil můj život: našla jsem u něho nový domov. Jsem šťastná.

Mým křížem byly neutišitelné bolesti kolena. Působil je zlatý klín, který při těžké operaci vložili mezi dvě kosti, abych mohla trochu chodit. Bolelo to 52 let.

Jednou na shromáždění padl návrh: „Pojedeme do Medjugorie a vezmeme s sebou také Gabiku.“ Nebylo to lehké – neměla jsem peníze. Ale bratr  Štefan řekl, abych se o peníze nestarala, hlavně jestli chci jet. Ráda a rychle jsem se rozhodla. Tak jsem se dostala na Deváté mezinárodní modlitební setkání mládeže do Medjugorie.  Ještě dnes, po letech, cítím ten zážitek. Mám pocit, že jsem se dostala blíže k Panně Marii a že se moje víra prohloubila.

Když jsme se vrátili domů, po několika týdnech jsem si uvědomila, že při vystupování z auta necítím bolest v koleni. Nejdřív jsem si toho nevšímala, myslela jsem, že bolest necítím proto, že jsem po návratu z opery na bolest zapomněla. Druhý den jsem ráno opatrně udělala první krok – ještě jsem tomu nevěřila, ale po několika hodinách jsem už věděla: bolest je pryč! Když jsem to řekla doktorovi, třikrát mě poslal na rentgen, kroutil hlavou a myslel si, že jsem se zbláznila.

Po dvou letech, v roce 2000, mě bratr Štefan opět vzal do Medjugorie a k moři. Prožila jsem tam krásných deset dní. Koupání v moři mně prospělo. Vrátila jsem se zdravá, opálená – a šťastná. Po tomto výletě náš lékař znovu prohlížel mé koleno a nechtěl věřit, že mě nebolí. Vysvětlila jsem mu, že mě Panna Marie odebrala kříž bolesti. Tak vyšla pravda najevo.

Na zakončení tohoto vyprávění chci říci jen toto: Děkuji všem bratrům a sestrám, kteří mě jakýmkoliv způsobem podporovali modlitbami, věcnými dary… Můj dík patří také bratru formátoru, který měl a dodnes má se mnou tolik trpělivosti. Naučil mě všemu, co mám jako světská františkánka vědět. Ale nejen jemu, ale všem, kteří byli kolem mne, zvláště bratru Štefanovi. Z celého srdce vám vyslovuji co nejhlubší vroucí dík.

Ze slovenštiny přeložila, mírně zkrátila a upravila Olga P. Šotolová

Poznámka na závěr: Když jsem před časem potkával občas slovenského národního ministra SFŘ Juraja Mrocka, jak tlačí invalidní křeslo/vozík se starou paní a vysvětloval mi, že ona se jen tak může dostat do společenství mezi ostatní, netušil jsem, jaký složitý a pohnutý životní osud se v této nevýrazné, stářím už unavené tváři skrývá. Ale – což nepotkáváme denně lidi, v jejichž osudech je skryto nekonečně víc než v „hrdinech“ fata morgany televisní obrazovky, a především – perly Boží milosti a té všední svatosti, k níž jsme všichni pozváni?

Radim Jáchym OFM