Šváček, Augustin OFMCap.

Radostná kajícnost - 3

(duchovní zaměření SFŘ v roce 2004)

Zdroje františkánské radosti

Františkánská radost má kořeny ve velikosti a dobrotě Boží. Ta se projevuje v každém tvoru, zvláště ve vztahu k Bohu. Mysleme na Sluneční píseň. Mysleme na radost, kterou František čerpá ze všeho stvoření. Ale v posledku je to radost v Bohu, radost u Boha, radost z Boha.

Prvním zdrojem františkánské radosti je modlitba. Proto František doporučil bratrům:

„Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale pak se má rychle ponořit do modlitby a setrvat před nejvyšším Otcem tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy“ (2 Cel 125). To je velice konkrétní recept. František říká, když jsi zmatený a v nepořádku, rozrušený a rozčilený, musíš se okamžitě odebrat za Pánem a zůstat u něho tak dlouho, až mu odevzdáš všechno, co tě tíží, skličuje a bere ti radost. Zůstaň s Pánem tak dlouho, až se všeho toho zbavíš a zase se můžeš radovat ze své spásy.

Dalším zdrojem františkánské radosti je chudoba a pokora - minorita. František chtěl své bratry vidět radostné v největší chudobě. Chtěl, aby radostně pracovali pro denní chléb, radostně šli po žebrotě, radostně rozdávali Boží dary. Kdo chápe chudobu jako František, jako znamení milujícího spojení s Pánem, jako znamení dětinné důvěry v nebeského Otce, a tak následuje chudého Krista, ten nachází nevyčerpatelné bohatství duchovní radosti, spokojenosti duše, nadpřirozené radosti; ten dojde opravdové radosti. Nestačí říkat, že je někdo radostný přes svou chudobu; ne, chudoba je zdrojem radosti. František smí zakoušet stále znovu, že jeho dětská důvěra v milujícího Otce není zklamána, že Bůh se skutečně projevuje jako velkorysý. On je plnost a z této plnosti rozdává. To ho dělá stále znovu radostným.

Třetím pramenem františkánské radosti je utrpení, kříž. František byl radostný utrpením. Utrpení se mu stalo zdrojem radosti. Ale nebylo to chorobné. Bylo by omylem myslet si, že mu utrpení nevadilo. Naopak. Utrpení ho tížilo. Ale věděl, že tím je spojený s Kristem. Už brzy po jeho obrácení to líčí Legenda tří druhů: „Jeho srdce velice jásalo v Bohu, když jeho tělo, ač slabé a těžce zřízené, bylo posíleno, aby pro Pána snášel všechny strasti a hořkosti“ (Leg3dr 22).

Pro Františka je utrpení pramenem radosti. Svou roli tu vidí takto: Kráčí po cestě s Pánem a je rád, že Pán tam, kde začíná utrpení, neřekne - tady už tě nemohu vzít s sebou, tady už tě nemohu potřebovat a nechá ho stát, ale že si ho Pán cení, vezme ho, aby i tudy šel s ním. To je pro něho od Pána důkaz lásky a spojenectví. Vidí v tom do jisté míry potvrzení, že ho Pán miluje, že mu Pán věří a má k němu plnou důvěru. Je to kus předem prožívané budoucnosti: bytí s Pánem.

Dnešní svět sotva zná pravou radost. Dokonce i mezi křesťany ji musíme dlouho hledat. Ptáme se sami sebe, co si počít, jak spolupracovat s Boží milostí? Neměla by radost vyzařovat z celé naší existence? Jistě, my lidé dnes nacházíme své vlastní radosti. Mnozí zaměňují radost za smích. Smích může být projevem radosti, ale není radostí samotnou. Totéž platí o zářícím obličeji a očích. Jsme rádi, když se nám dobře vede, když jsme zdraví. Prožíváme radost při zdařilé slavnosti, při setkání s nedotčenou přírodou, když máme úspěch, když všechno běží podle našeho plánu a přání, když máme smysluplnou práci a když se práce daří. Radost nás naplňuje, když víme, že jsme přijímáni, když se setkáme s porozuměním a jsme v bezpečí, když umíme odpustit, když potkáme milého člověka.

Zakoušíme radost při všem, co pociťujeme jako příjemné, při setkání s dobrým, nás obohacujícím člověkem a s Bohem. Přesto mnozí lidé hledají radost v úniku, v zábavách, ve snech a v opojení. Mají za to, že jejich každodenní život probíhá bez nějakého zvláštního významu. Většinou pak vidí, jak jsou tříštěni na všechny možné strany, jak to s nimi smýká sem a tam a jen málokomu se podaří sjednotit různorodé roviny života a vřadit je do radosti. Základem radosti totiž je hluboká shoda s Boží vůlí a její naplnění ve skutečném životě.

Dávní mniši, velcí teologové a myslitelé středověku označují za důvod nedostatku radosti polovičaté křesťanství. Užívají slova „accedia“. Říkají, že trudnomyslnost spočívá v rozpolcenosti srdce, v tom, že jsme smýkáni sem a tam, že nejsme prostí, to znamená jednoznačně rozhodnutí pro Pána.

A. Grün mluví ve své příručce Der Umgang mit dem Bösen výslovně o „démonu accedie“. Je to omrzelost nebo úzkost srdce, vnitřní stísněnost. Vnitřní znechucení žene člověka buď k ospalosti, nebo k horečné činnosti. Podle Řehoře Velikého patří k následkům accedie zoufalství, malomyslnost, nevrlost, zahořklost, lhostejnost, ospalost, nuda, útěk před sebou samým, znechucenost, zvědavost, plané řečnění, neklid ducha a těla, nestálost, chvat a vrtkavost. Všechno je zpochybňováno; chybí jakákoli vnitřní dynamika.

Jen ten, kdo je prostý, se stává radostným. Protože jenom prostý člověk má jasný směr, jasný cíl. Jen on má také naprosto nepokořeného, jednoznačného Spasitele a Zachránce. Kdo chce Boha jenom trošku či jen v něčem, ten ho zakouší vždycky jen jako brzdu, jako překážku, jako bolest, jako rušivý faktor. Ale kdo ho chce cele, ten zakouší, jak mu dává impulsy, u něho dostává svobodu a rozlet, jeho následování je radostná záležitost, protože Bůh osvobozuje člověka od všeho toho, co je polovičaté, co láká, trýzní a trhá sem a tam.

Jednoznačné Františkovo zaměření na Pána je mimořádně zřetelné a přesvědčivé.

Tajemství radosti

Jak mohl František, při všech svých nemocích, protivenstvích a konfliktech, být tak radostný? Jak to můžeme my, tváří v tvář problémům naší doby? Spása, „ve kterou světec věří, je spíše předmětem naděje než přítomnost“ (J. Imbach). Boží panování už sice začalo, ale zdaleka ještě nedospělo k dokonalosti. Na druhé straně právě skutečnost, že Boží vláda už začala, opravňuje naději ve spásu. Křesťan je v napětí mezi spásou, v niž doufá, a současným utrpením. Věřícímu není slibována existence bez utrpení. Víra nepřeskakuje a nepřehlíží záporné stránky tohoto světa. „Křesťanská radost, která vyvěrá z víry, působí, že se všechno utrpení a smutky prožívají jiným způsobem.“ „Radost se nemusí vždycky projevovat jásotem. Často je tak skrytá, že dáme přednost jinému označení: jistota, důvěra nebo pokoj, který hluboko pod všemi pochybnostmi a vším utrpením života všechno nese a určuje. Správná poznámka: nejde tu o nezávazné konstatování, ale o protrpěnou zkušenost“ (J. Imbach). Zakoušet radost v zásadě znamená, že člověk zakouší znamení a skutečnosti, které souvisejí s touhou po definitivním, z něhož je mu předběžně kousek darován.

Pro věřícího člověka a pro Františka zakoušení radosti znamená: zakoušet blízkost Boha. On prožívá, že ho Bůh přitahuje k sobě; Bůh, který mu dává jistotu a důvěru, který ho určil k věčnému spojení se sebou. Proto je důvodem pravé Františkovy radosti to, že člověk v nouzi, temnotě a opuštěnosti poznává, jak může následovat Krista, který byl odmítnutý a vytrpěl hořké útrapy. Člověk prožívá své přijetí do osudového společenství s Kristem, jehož život a umučení nám darovaly vykoupení a jistotu věčné spásy.

Otázky k zamyšlení:

1. Znám radost ze stvoření? Vede mě zpátky k Tvůrci? 2. Stalo se už pro mne slovo Boží a tajemství spásy (jesle, kříž, eucharistie, svátost pokání...) pramenem radosti? 3. Znám vnitřní radost? Je to můj základní postoj? 4. Vede mě mé „polovičaté křesťanství" ke smutku? 5. Užívám svátosti pokání, abych znovu našel radost? (Ale nehledám náhodou místo oslavy Boha spíše svou radost?) 6. Zakusil jsem už, že modlitba, chudoba a utrpení se mohou stát prameny radosti? 7. Dělám lidi kolem sebe radostnými? 8. Dostal jsem už zprávy o tom, že moje rodina, moje společenství působí radostně?

Augustin Šváček OFMCap.

 formační seminář SFŘ, Olomouc 2004