Kafel, Salezy OFMCap.

František z Assisi je první člověk, který 17. září 1224 obdržel stigmata – pět ran na rukou, nohou a boku – jako analogii ran Kristových. Františkova stigmata byla církví uznaná za nadpřirozený jev. Ve vědomí věřících jsou často považovaná za mimořádnou milost, odměnu za autentický život podle Kristových rad, a představují výraz „autentického střetnutí s Bohem“.

Sv. František žil ve středověku, proto je namístě otázka, zda má co říci člověku našeho století, zda je možno ho následovat při zaujímání správného postoje vůči Bohu.

Mnoho autorů již porovnávalo období, ve kterém žil František, s tím, které nám připadlo za úděl. Ve svých závěrech shodně zdůrazňují, že obě epochy jsou obdobím velkých přeměn. S ohledem na to se jeví  zajímavé a důležité uvědomit si, jak je možné prožívat vztah „Bůh a já“ v duchu sv. Františka. Pokusme se vyslechnout Františkovu odpověď s plnou důvěrou a úsilím o autentičnost.

Je příznačné, že František se nedistancoval od proudů utvářejících jeho dobu. Právě naopak – stal se jedním z nejaktivnějších a nejdynamičtějších lidí, kteří určovali směr přicházejícím změnám. Jeho život, duchovnost a působení mohou představovat i pro nás vzor postojů, vždyť to, co uskutečnil, nebylo jednoduché a běžné – „zrestaurování“ křesťanstva spějícího k úpadku. Bylo to aktuální a živé zasazení evangelia do reality 13. století. Uskutečňoval to v linii akceptace v duchu Pavlova: „Všechno zkoumejte a co je dobré, toho se držte! Chraňte se zla v jakékoliv podobě“ (1Sol 5,21-22). A dělal to s tak velkou věrností vůči evangeliu a církvi a s tak velkou citlivostí k tehdejší skutečnosti, že dokázal strhnout za sebou tisíce těch, kterým zaimponoval skvělým „spojením i oddělením toho, co je Boží a co císařovo“. To ho staví do řady těch jedinců, kteří si zachovávají svou hodnotu nejen v minulosti, ale i do budoucnosti, ovšem pod jednou podmínkou, že to nebude stereotypní návrat k pramenům podle vzoru běžného kopírování názorů a činností, ale tvořivá inspirace vyplývající z jeho osobnosti. Kopírování, i když je možné, nepřinese žádaný výsledek. Jsou tu totiž příliš odlišné podmíněnosti subjektivní i objektivní, například: Františkova doba nepoznala tak velkou desakralizaci světa, radikální subjektivismus, téměř všeobecný důraz jen na hodnoty výlučně lidské, a to často na úrovni výlučného horizontalismu, který zásadně odstraňuje všechny známky a odstíny vertikalismu.

Kdybychom připisovali Františkovi nějaké prorocké charisma, díky níž by měl hotové odpovědi na problémy naší doby, určitě bychom se dopustili omylu. Ale přes toto omezení a odlišným podmínkám každé doby František zůstává nadále „modelem“ v problému, který nás zajímá. Aby však tento „model“ byl pro nás účinný, je nezbytné učinit jeho rozvážnou „transpozici“ do naší doby. Je třeba vědomě vybrat vlastnosti trvalé a nelitovat, že se musíme zříci vlastností dočasných a situačních. Byl člověk středověku, dítětem svého věku, byl ponořený do tehdejšího vidění světa s jeho relativní naukou, mentalitou, postoji apod., avšak  zvedal se a povznášel nad ně a nad svou doby. To je příčinou, že je oprávněné řadit ho mezi lidi „nadčasové“. Proto se vyplatí pokusit se, opíraje se především o Františkovy spisy, které nám dávají podstatné prvky evangelního františkánství, „převést“ Františka do dnešní doby.

Časy, ve kterých žil František, byly poznamenané hlubokými přeměnami. Byly kromě jiného důsledkem k úpadku směřující feudální soustavy. To přinášelo krizi vztahu: vztahu Bůh – člověk,  který by chápaný podle vzoru této soustavy. Rodil se nový svět, ostatně podobně jako se rodí dnes a bude se rodit zítra, pozítří… František především v období své mladosti pociťoval nepřekonatelné kouzlo spojení s umírajícím feudálním světem. Víme, že chtěl být rytířem a feudálním pánem.  Tato touha naplňovala celou jeho osobnost, plány a usilování.

Přichází však chvíle jeho osobní přeměny a tím i chvíle rozchodu s touto soustavou, způsobem jejího myšlení a konání.

„Přeměna – rozchod – obrácení“ ho hodně stálo. Musel se zříci života na vysoké úrovni syna bohatého měšťana, hmotného zabezpečení budoucnosti, mnohých dober, které mu toto zabezpečovalo, domu, rodiny, tehdejších přátel. Takovým způsobem se ocitl „mimo existující soustavu“. Možno říci, že hodně ztratil, je však třeba přiznat, že také hodně získal, neboť získal možnost zapojit se aktivně do nového, rodícího se světa. Scéna vysvlečení se při soudním jednání před assiským biskupem je jednou, která nejen „zkřížila“ jeho dosavadní život, ale – dá se říci – že ho „ukřižovala“, a to kategoricky, ale která mu také názorně ukázala nový, neobyčejně plodný a správný směr.  Samozřejmě na čas byl František ponořený do temnot nejistoty, pochybností a hrozby z „neznámého“. Muselo to hluboko zapadnout do jeho vědomí, když ještě po více než dvaceti letech ve své Závěti, téměř před smrtí, se k tomu vrací: „Nikdo mi neradil co mám dělat…“ Vybředl však z těchto těžkostí šťastně a přešel z temnoty do světla za cenu úspěšné a postupné přeměny sebe, autokonverze.  Budoucnost nemohla nic jiného než uznat a potvrdit vyvolenou cestu jako správnou.

 Přeměna – rozchod – obrácení ho odizoluje ze starého, vnějšího světa a postaví ho do nového vztahu k němu.  Tak vznikl jeho nový vnitřní svět, nový proud náboženskosti a nový styl života s Bohem. Ten nespočíval v „odtržení se od tohoto světa“, v útěku od lidí a jejich věcí, jak to někteří v minulosti nebo mnoho staletí po něm dělali. Právě naopak – „ponořil se“ do tohoto světa a dokázal se svým novým pojetím světa ho spojit. Tento postoj i dnes budí zájem a obdiv. Jeho Sluneční píseň  - Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil – nám ukazuje člověka, který žije v tomto reálném světě slunce, měsíce, hvězd, země, ohně, lidí, zla, hříchu, nenávisti, lásky, smrti jako „skutečných skutečností“. Slunce je sluncem, láska láskou… To nejsou symboly!

Nezachovala se žádná zmínka hovořící o tom, že by František měl nějaké pochybnosti či těžkosti s přesvědčením o existenci Boha. Byl si vždy jistý, bezpečný, zbavený jakéhokoliv váhání. Je to do jisté míry pochopitelné s ohledem na tehdejší víru. Poctivě však je třeba přiznat, že i pro něho, navzdory velké důvěrnosti a extatické intimnosti, Bůh byl „Bohem skrytým a často nepřítomným“. Nemluvil o tom, ale stačí připomenout jeho utrpení nejen tělesné při „ukřižování“ na La Verně – hoře stigmat, ale i duševní, například v době pobytu u sv. Damiána ztrácí zrak, všechno ho bolí, je vysmívaný, opuštěný. To všechno pro něho představuje tajemnou skutečnost, „tajemství Krále“, jak se vyjadřuje.  Je možné, že  v této situaci napsal: „Blahoslavený služebník, který si dobra, která mu Pán udělil, shromažďuje v nebi (Mt 6,20) a netouží v naději na odměnu vyjevit je lidem, neboť sám Nejvyšší ukáže jeho skutky, komu on bude chtít. Blahoslavený je služebník, který tajemství svého Pána uchovává ve svém srdci“ (Napomenutí 28).

Dlouhá a „úzká“ cesta oběti a celkové důvěry „skrytému Bohu“ – Otci ho dovedla do jeho příbytku jasu, světla, jistoty, štěstí a „vidění tváří v tvář“. Stalo se to Kristovým prostřednictvím. Pro Františka Kristus je tím, kdo zmenšuje a zkracuje cestu a vzdálenost tajemství „skrytého Boha“. úloha, kterou hrál Kristus v jeho životě, je tak všestranná a mnohotvárná, že je třeba velké odvahy k  ukázání těch zlatých nití, které ho tak silně, hluboce a všestranně s ním poutaly. Toto zmenšení vzdálenosti od „skrytého Boha“ ukázal mimo jiné v Napomenutí 1: „Pán Ježíš řekl svým učedníkům: Já jsem pravda, cesta a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.  Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. … Kdo vidí mne, vidí Otce (Jan 14,6-9). Otec přebývá v nepřístupném  světle (1Tim 6,16) a Bůh je duch (Jan 4,63) a Boha nikdo neviděl (Jan 1,18).Protože Bůh je duch, je viditelný jen v duchu, neboť co dává život, je duch, tělo samo nic neznamená (Jan 6,63).    Nuže, lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce  (Žl 4,3)? Proč nechcete poznat pravdu a věřit v Syna Božího (Jan 9,35)? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu (Mdr 18,15) do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám ukazuje ve svatém chlebě; a jako oni, když se na něho dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh (Jan 20,28), protože na něho hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že jeto jeho pravé a živé tělo a krev. A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: Hle, já jsem s vámi až do skončení světa (Mt 28,20).“ Může se zdát trochu divné, že František, kterému poměrně lehko připisujeme přístup ke „skrytému Bohu“, si zvolil takovouto cestu. Je třeba přiznat, že tato cesta vedoucí přes Vtělení a Eucharistii je jednou ze správných cest, která může dovést do cíle.

Touto cestou došel k tomu, že Bůh se pro něho stal vším. Známe jeho zvolání: „Můj Bůh, mé všecko!“ Vítězně přešel od teoretické těžkosti poznání k praktickému životu s Bohem.

Dokumenty potvrzují, že celá jeho osobnost, schopnosti, rozum a vůle, cit, duše i tělo naplňoval život s Bohem. Po tom ostatně toužil pro sebe i pro druhé, a proto napsal v Řeholi z roku 1221 (23): A všechny, kteří chtějí ve svaté a apoštolské církvi sloužit Pánu Bohu, … všechny lidi na celém světě, kteří žijí a budou žít, my menší bratři, nehodní služebníci, pokorně prosíme a zapřísaháme, aby všichni spolu s námi vytrvali v pravé víře a pokání, neboť jinak nikdo nemůže dojít spásy. Milujme všechny celým srdcem, celou duší, celou myslí, vší silou a mocí … Pána Boha, který nám všem dal a dává všechno, tělo i duši i život, který nás stvořil, vykoupil a jen pro své milosrdenství spasil, který nám … dal a neustále dává všechno dobro. … Všude, na každém místě, každou hodinu, v každém čase, každodenně a neustále mějme opravdovou a pokornou víru, uchovávejme si ji v srdci, milujme, uctívejme, klaňme se, služme, chvalme a dobrořečme, oslavujme a vyvyšujme, velebme a děkujme nejvyššímu věčnému Bohu, Trojjedinému, Otci, Synu i Duchu svatému, Stvořiteli všeho, Spasiteli těch, kteří v něho věří, doufají a milují ho…“

Tento text ukazuje, že František nebudoval teorii, ale odevzdával „zkušenost Boha“, kterou prožíval. Na základě téměř každé jeho věty by bylo možné napsat obsáhlé teoretické pojednání.  Vyplatilo by se tak učinit. Především však se vyplatí pokusit se osobně zamyslet se nad ním a „zkušeností prožít“ tajemství Boha-Otce.

Salezy Kafel OFMCap.

duchovní a pastýřské materiály o sv. Františku z Assisi

ATK Varšava 1982

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(redakčně zkráceno)