Mlčoch, Lubomír OFS

Letošní volby do krajských zastupitelstev a do Senátu Parlamentu následují bezprostředně po „Dušičkách“, po Všech svatých a Vzpomínce na všechny věrné zemřelé. Téměř přesně rok po výjimečné události, jíž byl seminář „Křesťanské hodnoty v české politice“, organizovaný senátorským klubem KDU-ČSL v Rytířském sále Valdštejnského paláce. Organizátorkou semináře byla senátorka MUDr. Zuzana Roithová, na jejíž pozvání se sešla společnost známých i méně známých osobností, z kruhů katolických i evangelických, s Lidovou stranou spojených i zcela „nezávislých“. Příspěvky vyvolaly takový zájem, že kromě xeroxované podoby sborníku pro účastníky semináře zavdaly podnět dokonce k obnovení „Obzorů“ -časopisu pro křesťanskou a konzervativní kulturu a politiku, jehož 1. číslo tvoří.

   Petr Pithart ve „Slovu úvodem“ říká: „Obzory jsou tam, kam až dohlédneme. Přesahují svět každodenních starostí, dávají jim hlubší smysl, anebo je naopak zpochybňují tím, že ukazují na jejich pomíjivost, zbytečnost, marnost“. „Dušičky“ přesahují obzory kam až dohlédneme a politice poskytují perspektivu věčnosti. Tedy dávají jen příležitost... Ale může si politika tuto perspektivu „dovolit“? Není už samotný boj o politickou moc a vládu nad tímto světem neslučitelný se „zásvětnictvím“? 

   Náš otec sv. František v této věci neměl žádné pochybnosti. Ve svém krátkém dopise – krátce před svou vlastní smrtí - píše „List vládcům lidu“ a připomíná jim, že „den smrti se blíží“. Perspektivu věčnosti považuje František za tak absolutně zásadní, že mu dodává odvahu k oslovení „bláznovskému“ v očích světa: on, „nepatrný služebník hodný opovržení“ – k tomu prakticky slepý - diktuje dopis „všem starostům a radním, soudcům a vládcům na celém světě“! Pro starosti a péči o „tento svět“  nemají zapomínat na Pána, tak je František důtklivě nabádá, se zjevnou a dojemnou starostí o spásu jejich duší. A nejen oni sami mají „odložit všechny starosti a neklidnou činnost“ – vladařům a pánům nad lidem ukládá, aby večer co večer dávali ohlašovat, že všechen lid má vzdávat chválu a dík Bohu všemohoucímu.      

     Můj pocit jako účastníka semináře o křesťanských hodnotách v naší politice - i jako čtenáře Obzorů je takový, že perspektiva sestřičky smrti a věčnosti – rozumí se v politice - zde chybí. To se mi zdá překvapující: vždyť kolik světců v našich dějinách i v dějinách jiných národů dospělo ke svatosti cestou mučednické smrti právě proto, že díky svému původu a povolání reprezentovali politickou moc a právě proto, že své politice rozuměli pod zorným úhlem věčnosti, ocitli se v soukolí nemilosrdného boje o moc. Cožpak už v dnešní politice je „staromódní“ připomínat sv.Václava? Cožpak nebyl za patrona politiků a představitelů vlád dán Svatým otcem Janem Pavlem II. Tomáš More, který dokázal svědčit až k mučenické smrti o nezcizitelné důstojnosti svědomí? A cožpak dnešní svět politiky už nevystavuje miliony lidí na celém světě, kteří se snaží „nezapomínat na Pána“,  rizikům „stínu smrti“?    

    Když si připomínáme „Všech svatých“, těch známých, méně známých i zcela neznámých „vojínů“, muklů, koncentráčníků a obětí úkladných vražd, nemůžeme zapomenout, že mnozí z nich se stali oběťmi a mučedníky politiky, politiky těch, kdo vládli „tomuto světu“ a na Pána přitom zcela zapomněli - jako na sestřičku smrt. Politika má jistě i své „zákony“ a každý, kdo chce v politice uspět, se jimi musí řídit. Ale jen do toho momentu, kdy by jej tyto „zákony moci“ nutily k zapření Pána. Hagiografie uvádí řadu vládců a panovníků, kterým bylo dáno, že během svého panování dospěli ke svatosti, aniž by se museli stát mučedníky. Sv. Ludvík, král francouzský, je dokonce patronem nás františkánů žijících ve světě. Ale i on se setkal se sestřičkou smrtí na válečném tažení, jímž byla křížová výprava za osvobození Svaté země. Kdo ví, zda ho Pán neušetřil soukolí politiky války, v níž bylo nesnadné obstát před soudem věčnosti.

   Na zmíněném semináři se kromě nedostatku perspektivy věčnosti vyskytly i názory, které mne dodnes zneklidňují, protože kladou otazník nad samou možností udržení této perspektivy v politice, ba snad dokonce vyvolávají otázky, zda taková snaha o „svatost v politice“ není přímo nebezpečná. Nechť mi autoři prominou, pokud si mylně vykládám jejich argumentaci. P. František J. Holeček O.M. se v přednášce „Machialismus a Machiavelli - mýtus a skutečnost“ zamýšlí nad klíčovou a kontroverzní otázkou ctností, morálky a úspěchu v politice. Fundovaná studie opřená o studium původních historických pramenů je pokusem ne snad o rehabilitaci Machiavelliho vladaře, ale o jakési pochopení pro jeho argumentaci. A skutečně: pokud postavíme na vrchol politikova snažení praktický úspěch a „zájem celku“- alespoň jak mu svět rozumí - pak jej „nezbytnost“ (necessita) vede k tomu, že nesmí zaváhat ani před lstí a zločinem - když to jinak nejde. Petr Příhoda ve svém příspěvku „Jak vést poctivý ústupový boj“ říká jasně: „Politická strana tu není od toho, aby šířila víru nebo vychovávala k mravnosti. Víru má šířit církev (církve) a k mravnosti má vychovávat rodina. Pokud se jim to nedaří, politická strana to nezachrání.“ V této logice je potom klesající členská a voličská základna politické strany, která má křesťanství v názvu, argumentem pro to, aby  buď vedla ústupový boj, anebo „v tichosti vypustila křesťanství ze svého programu“.  

   Svůj příspěvek píšu právě v době, kdy tým sněmovní komise „Poslání a život laiků“ dokončil pracovní verzi svého dokumentu o angažovanosti nás křesťanů-laiků v církvi a ve světě. Připomínáme si úmysly modlitby za Plenární sněm - aby se stal živým nástrojem evangelizace a obnovy, světlem světa, kvasem a solí země, aby vedl k obnovení a růstu Království našeho Pána. Současně vychází tiskem sborník k blížícímu se 70. výročí setkání politika JUDr. Františka Noska se sestřičkou smrtí a jeho titulem či podtitulem je „Politika jako evangelizace“. František Nosek byl v praktické politice relativně úspěšný jako poslanec, ministr, poměrně dlouho jako druhý muž ve straně hlásící se ke křesťanství. Přitom šířil víru, evangelizoval a vychovával k mravnosti. Ejhle - zázrak! Ovoce svatosti v politice. Jak zavazující - a jak nesnadné! Na semináři o křesťanských hodnotách v české politice zůstal František Nosek opominut: historiky meziválečného období, členy a představiteli své vlastní strany. Jakoby se naplňovala prorocká slova Jana Evangelisty Urbana, že je údělem jeho penitenta být doma zapomenut, i přesto, že jeho život politika - laického apoštola byl skutečně a trvale nadpřirozený. A tak se odvažuji vyslovit myšlenku: dokud bude František Nosek v zemi, již miloval a pro niž  tak obětavě pracoval, zapomenut, povedeme jen „ústupový boj“. A kdoví, zda bude aspoň poctivý. Teprve až se na politika Františka Noska náš národ rozpomene, otevře se u nás šance k nové evangelizaci. Politika se v našich dějinách „podepsala“ velkým dílem na tom, že jsme jako národ od Boha odpadli. Tak křesťanská politika zase může pomoci národ k Bohu přivést. Ale musí to být politika pamatující na věčnost a na sestřičku smrt. Machiavelismus nám nepomůže.

Lubomír Mlčoch OFS