Polczyk, Waldemar OFM

 „Chci být řeholníkem, který se modlí“

 S úlevou uvítal, že končí cesta, a že je osvobozen od nutnosti sedět na dřevěné, nepohodlné lavici oddílu 3. třídy vlaku Foggia - Řím. Vyšel z budovy železniční stanice v Assisi a radostně spěchal směrem do kláštera. S úsměvem odpovídal na pozdravy kolemjdoucích. Měl radost z ovzduší přízně, které v lidech cítil. Aspoň tady zednářství ještě nezapustilo kořeny - pomyslel si se směsí uspokojení i smutku. Zneklidňovalo ho a bolelo ateistické zaměření, jaké nabývala Itálie po skončení světové války.

 Ani si nevšiml, že se už je na prostranství před bazilikou Matky Boží Andělské. Vstoupil do chodby přilehlého kláštera a zazvonil na zvonek u okénka fortny. Představil se staršímu již řeholníkovi, který beze spěchu otevřel knihu rezervovaných noclehů, a popojížděl prstem po jménech shora dolů. Konečně se prst zastavil.

 - Souhlasí, oznámil s úsměvem.

 - Otec zůstane u nás jen týden?

 - Nechtěl bych zabírat místo druhým - odtušil.

 - Otec bude mít celu číslo 14 v prvním poschodí. Tady je klauzurní klíč. Připomínám povinnost sloužit mše na intence kvardiána kláštera.

 Ujistil, že to bude mít na paměti. Osvěžený po cestě přešel vnitřní chodbou do baziliky Matky Boží Andělské. Po krátké modlitbě v kapli Porciunkule se odebral do řeholního chóru na nešpory. Po závěrečném Klaníme se ti vytvořili řeholníci mlčky dvojstup a s rukama v rukávech přešli do refektáře. Podle vůle svatého Františka bratři pobývající v Porciunkule měli být vzorem všech řeholních ctností.

 Po večeři se vydal do baziliky svatého Františka. Bratr sakristán bez údivu přijal prosbu mladého kapucína, aby mohl zůstat přes noc v bazilice. Po chvíli mu šramot klíče otáčeného v zámku dveří od sakristie ohlásil, že je sám. Poklekl před prostým hrobem serafického Patriarchy. Pod očními víčky pocítil známé palčivé slzy. Dar slz mu hodně překážel. Nechtěl, aby ho viděli plačícího. Bál se zlomyslných poznámek. Deprimovaly ho a zraňovaly, a působily, že bezděčně chtěl utéci. Tady však byl sám před Ježíšem.

 Zase ho obklopil známý pocit jistého duchovního bratrství se svatým Františkem, jakási jistota, že dobře rozumí jemu i jeho slovům o lásce, která není milována. Ve světě, který z odpovědi násilím na násilí učinil pravidlo jednání, lhostejno, zda to byl středověk nebo první polovina 20. století, bylo velice těžko pochopit, že agrese či nenávist mohou prostě zabolet, že mohou zranit. Ano, spřádal dále svoje úvahy, právě František to pochopil: že Boha hřích člověka nejen uráží či hněvá, ale že jej především raní.

 Cítil jistotu, že stigmata zakladatele tří řádů byla zvláštní odměnou právě za pochopení této pravdy. V duchu se usmál. Buď jak buď, ale právě tím si byl jistý, že stigmata mu nehrozila. Vrátil se k svým myšlenkám. František učil, že podstatou Radostné zvěsti je láska. A to i k těm, kdo jsou našimi nepřáteli, kteří nám ubližují. Před očima mu vyvstala pyšná vyhlašování současných vládců Itálie, že z jeho vlasti udělají světský stát. Věděl, že zednáři už téměř otevřeně válčí s církví a neskrývají, že jejich cílem je zničení křesťanství, pelechu temnoty a fanatismu. Vyzývavá vyhlášení tohoto typu probouzela mimoděk hněv a chuť k odvetě za rouhání a výsměch náboženství. Dokáže však násilí cokoli změnit?

 Tady, u hrobu sv. Františka, jenž pro Boží milost obracel i srdce tvrdá jako skála, pochopil, že nepřátelé církve nejvíce potřebují modlitbu. Neboť vcelku jsou to velice nešťastní lidé, možná dokonce nejnešťastnější na světě, protože nejvíce vzdálení od jediného zdroje Lásky a Dobra. Nemělo by se s nimi bojovat. Naopak je třeba a stojí za to modlit se za ně o dar prohlédnutí, aby zatoužili být tak milováni, jak může milovat jen Bůh.

 Myslel na Porciunkulu. Bylo to zvláštní místo. Tu se měli bratři jen modlit. Jen, nebo vůbec jen? Připomněl si, co říkal František o významu modlitby. Patriarcha tvrdil, že velcí kazatelé byli podněcováni pýchou, že právě jejich krasomluva obrací srdce lidí k Bohu. A zatím obrácení jejich posluchačů bylo zásluhou modliteb bratří laiků, kteří o tom nevěděli. Otec František objasňoval, že sám Bůh to skrýval před jejich očima, aby na krásu jejich pokory nepadl zlověstný stín pýchy.

 Vtírala se mu myšlenka, že církev nyní patrně nejvíce potřebuje společenství oddaná modlitbě. Takové skupiny modlitby. Škoda, že snad nikdy nedostane na starost zabývat se takovými skupinami. Konečně však, vždyť nejsi generálním ředitelem tohoto světa - pokáral se za mimovolnou pýchu. Pane, učiň ze mne, co máš v plánu. Odevzdávám se ti úplně navždy. Chci být po celý život jen řeholníkem, který se modlí - opakoval slova modlitby srdce.

 Řinčení otvíraného zámku mu připomenulo, že už je ráno. Sakristán, s tváří, na které byly ještě patrné stopy spánku, začal připravovat k bohoslužbě. Přistoupil k němu a poprosil ho, aby si mohl odsloužit mši sv. u hrobu svatého Otce. Po mši sv. a díkůčinění si připomněl slib bratru fortnýři a zapsal se do knihy celebrantů - hostů svatyně. Poděkoval bratru sakristánovi za laskavost a vydal se zpět do kláštera Matky Boží Andělské.

 Bratr Maurizio už dvanáct let konal službu sakristána v bazilice sv. Františka. Jeho sakristií prošly stovky kněží, diecézních i řeholních. Tenhle však nebyl jako ostatní. Ještě neviděl kněze, který by se tak dlouho připravoval na mši sv. a také tak dlouho konal díkůčinění. Cítil, že tentokrát podléhá pokušení zvědavosti. Nahlédl do knihy hostů, aby se dozvěděl, kdo byl ten neobyčejný kapucín. Trochu zklamaný přečetl jméno a název místa, které mu nic neříkaly: o. Pio, místo: San Giovanni Rotondo, diecéze: Foggia.

Waldemar Polczyk OFM

 Ojciec Pio

Glos sw. Franciszka 5/2004.

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM