Urban, Jan Ev. OFM

Toto další promýšlení adventu, které jsme začali minule, vtělení a dávání se spočívá v touze a prosbě, abych tě, Bože, nalézal všude tam, kde mne potkáš svou milostí, abych nalézal vztah a odpověď oddanosti upřímné a ochotné, protože vím, jaký hluboký vztah má ta moje někdy nepatrná oddanost k tomu, co je v jejím počátku – v tvé oddanosti, věčný Bože, Slovo a Duchu svatý, k věčnému Otci. V oddanosti tvé lásky, Spasiteli ukřižovaný, Spasiteli ve svátosti, kde se mi stále dáváš celý na milost a nemilost.

Při vzpomínce na takovou oddanost, která má kořeny ve věčnosti, v absolutní lásce a dávání se, kéž mi je, a doufám, že bude, oddanost vždy milá a snadná, že mě překoná tam, kde bych se nechtěl dát, kde bych chtěl podržet nějakou svou výhradu, nějaké své právo. Ale vím, jak snadno zapomenu, a proto prosím, až bude docházet k takovým srážkám, k takovým krizím, abys mě věčným světlem osvítil, aby tato milost, která ke mně v tomto adventu přichází, také stále ke mně přicházela právě v těchto okamžicích, kdy to dání budu muset provádět velmi těžce. Kéž si vzpomenu na tyto věčné kořeny oddanosti, a kéž pokaždé takové dání sebe bude vždy zdokonalováním toho, co nyní začínám. Že to bude od tohoto adventu parusie.

Ano, že nyní v adventu je začátek a v tom dalším dávání to bude už stálá parusie, stálé přicházení a souvislosti s tímto prvním tvým příchodem ke mně tvou milostí.

Čím víc se blíží památka tvého narození, můj Spasiteli, tím jakoby se v mé duši rozrůstalo a upevňovalo to, co je v ní nejvlastnější – tvé dání se. A v tom je ovšem také z mé strany vlastnost nebo stav mého vztahu k tobě, který se mi soustředil ve slově oddanost.

Dání se tobě a tvé dání se mně - vidím stále jasněji, jak v té oddanosti je shrnuto a obsaženo mnoho, co se má rozvinout v mém budoucím životě. Cítím se tu v pozici těch duší, které prožívají svůj advent v milosti svého povolání. A tu mi připadá, že i tato oddanost má jednak různé hloubky, jednak různé příchutě. Má hloubku podle milosti dané každému osobně, také podle vzdělání a různých dalších komponentů, jak pochopí nebo chce tuto oddanost přijmout a žít.

Kromě hloubky však také vidím v oddanosti i to, co jsem nazval jakoby různými příchutěmi. A je jisté, že oddanost, kterou já mám mít, ke které jsem povolán, kterou já mám dát svému Spasiteli, je oddanost serafická. Serafická oddanost není pouze střízlivě a suše povinná nebo suše přijatá. Serafická oddanost má v sobě vřelost, kterou dýchá vše, co se nazývá serafické, a je to hlavně počátek toho serafického –  náš svatý Otec František.

Tato oddanost je tedy mým údělem. Je to blaživý úděl. Nebudu jej srovnávat s druhými, ale pro sebe budu vděčný, že mohu, že mám být oddán Bohu seraficky. To je mnoho, neboť seraficky znamená připomenutí andělů serafů, kteří jsou podle našeho zdání a mínění nejvyššími sbory duchů, kteří Boha nejvíce milují (seraf je ohnivý) a kteří jsou mu také nejblíže. V pozemském životě a Řádu je máme následovat, máme jim být podobni, vždyť jsme serafickými učedníky.

A tak stojím před tím krásným zakončením adventu, adventu celého svého života, který má ráz serafické oddanosti mému Spasiteli. A zamýšlím se ještě dále.

Je někdy podivné, že jsou v duchovním společenství lidé velmi horliví, pracovití, vydávající se – a přece někdy skončí nečekaně, opustí své společenství.  A tu se divíme, jak je to možné. Co je toho příčinou. Zdá se mi, můj Bože, že první a nejvlastnější příčina je v tom, že jim schází oddanost.  Snad byli oddáni své pracovitosti, své horlivosti, svým úmyslům a cílům, třeba i v duchu toho Řádu, ale jistě jim jedno scházelo – oni dělali, ale nesloužili, oni dělali, ale nedali se.

A právě v tom je rozdíl mezi oddaností a neoddaností. Oddaný slouží, dal se té milosti, k níž byl povolán. Slouží jí cele, s přesvědčením, s celou svou snahou, neboť už přímo splývá se svou službou jako ty, můj Pane, když tě vidím v duchu bezmocného v jesličkách. A když tě vidím bezmocného na kříži. A když tě vidím v božské Eucharistii jakoby bezmocného, kde spíš sloužíš tím, že jsi dáván. A právě v těchto třech životních momentech – v narození, na kříži a v Eucharistii – právě tam jsi nám, serafickým lidem, nejbližší a přímo charakterem naší zbožnosti. Vždyť to je právě evangelijní zbožnost, neboť narození, kříž a eucharistie jsou ústředními body celého evangelia. A protože evangelium je naší vlastní duchovností, pak právě v těchto svých středových bodech je i pro nás jeho vrchol.

A tak i nyní, při pohledu na tvé narození, na tvé ukřižování a na tvou přítomnost v božské Eucharistii, i tam vidím, že se svatost neposuzuje podle toho, co a kolik kdo udělá, nýbrž co a kolik kdo vydrží. Kolik vydržím bez urážky, bez vnitřní vzpoury, bez dotčenosti, bez uraženosti, tolik jsem svatý, neboť tolik se dávám. 

Neboť dávat se v plném rozsahu a plném dosahu – co je to, můj Spasiteli, nežli žít Ježíše, žít tebe a ne žít sebe. Co je to žít? Žít je myslet tebou a ne sebou, nemít vůli, jednání, názory, postoje, úsudky a vše jako své a podle sebe, ale tak, že se vžívám, že jsem vžit do tebe. To by byla oddanost! A aby se stávala ve mně pravdou, musím se poctivě a věcně zeptat ve svém rozjímání, jak bych takové oddanosti dosahoval. Neboť pouze se jednou rozhodnout, to by možná dlouho netrvalo. Myslím, že si mohu vytvořit jakési předsevzetí o ní: aby toto poznání, můj Spasiteli, Světlo mé duše, bylo stále hlubší a zářivější. Dále je třeba a bylo by dobré, abych si ji také navykal, abych měl po ní touhu.  Když tě nyní prosím, Spasiteli, dej mi touhu po tom být tvým, nauč mě být oddaný, vždyť chci být bez výjimky, bez výhrady, bez vynechání, bez opomenutých koutů ve své duši, chci být tvým.

A dále bude dobře, abych oddanost často vzbuzoval ve své duši, když budu opět a opět tě prosit, Ježíši, který se mi dáváš, dej mi, ať se také já dávám. Dej, abych se ti aspoň poněkud tak dal, jako ty se dáváš mně.

Dalším upevněním oddanosti by bylo její provádění, neboť cvik je velmi dobrý způsob, jak si osvojuji nějakou vlastnost. A aby toto provádění bylo důsledné, měl bych se ne-li denně, tedy aspoň častěji zpytovat, zda můj vztah k tobě, můj Bože, je vztah oddanosti, a ne vztah výhradovosti. A připomínám si, že čím je oddanost k tobě úplnější, tím zasahuje víc a víc tvých příčin nebo tvých zájmů. A tak být oddán tobě je velmi často totožné s tím, být oddán svému Řádu, jeho podstatě, tedy jeho charismatu – oddán s celou důvěrou a celou vroucností, s přesvědčením, silou energií a vytrvalostí. To by byla oddanost. A možná i v dalších tvých nástrojích a v jednotlivých lidech by byla úplná oddanost tobě.

Když je takto stále pozorněji zabývám dáváním se tobě, tu stále jasněji vidím, že oddanost je vlastně láska a láska že je nejvyšší oddanost – nebo: nejvyšší láska že je konečně oddanost.

A tak nemohu jinak a nechci jinak uzavřít toto požehnané adventní rozjímání než prosbou k tobě, abych byl oddaný i té oddanosti. Abych tu oddanost vzbuzoval, vracel se k ní, aby dorůstala má láska k tobě a k tvým nástrojům, k tvým milostem, aby dorůstala k stále plnější oddanosti. Pak ovšem bude ta oddanost stále bližší mému životu, čím ji budu víc milovat, čili čím ona také bude výrazněji láskou k tobě a tvým milostem. A tak oddanost a láska se vzájemně spojují, propojují, splývají, sjednocují. A není nic vyššího ve  vztahu k tobě a k tvým obrazům v mých bližních, než je láska. A tak, můj Spasiteli, v duchu před tvými jeslemi, když jsi býval maličký, a ve skutečnosti v tvé přítomnosti svátostné, tě nyní prosím:

Vzbuď ve mně, prosím, tuto velikou lásku, tuto plnou lásku, neboť ty, můj Spasiteli, to, co chceš, to v nás předem vzbuzuješ. A co si od nás přeješ, k tomu dáváš chuť a touhu. Proto tě, s touto touhou a důvěrou, že mi dáváš poznání i náklonnost, prosím, abys mě učil, abys mě vedl Duchem svým svatým v našem serafickém duchu, abys mne vedl k takové oddanosti, která by rostla až do posledního okamžiku tohoto mého pozemského života a aby přešla, aby přeplynula do té oddanosti, kde bych tobě byl oddán v nazírání, v požívání a v dávání se tobě, jakož i v přijímání tebe ve věčné blaženosti. Amen.

Jan Ev.Urban OFM

Advent roku 1966

strojopis z pozůstalosti, redakčně zkráceno