Cremaschi, Chiara Giovanna OSC

Klára vidí v Ježíši Kristu Boha, který se stal člověkem, a když o něm mluví, má vždy na mysli obě strany tajemství, které kontempluje jako sestoupení Zcela Jiného do našeho křehkého těla. Její spisy jsou proniknuty velkým úžasem před tajemstvím Vtělení. Toho, kterého nemohla pojmout nebesa, a přece (jeho nejsladší Matka) ho nosila ve svém útlém životě a ukryla do svého panenského klína (3LAn – FP 2890).

Syn Marie

Obdivná kontemplace takové vysokosti, která se stává nízkostí, vede sazeničku ke zkoumání, jak se Syn Nejvyššího stal tělem v lůně Marie. Latinská slova, jimiž se vyjadřuje vstup Boha do našich lidských podmínek, jsou přesná, nejsou zakryta jistým studem, který je pozdějšího data. Říká výslovně, že Panna ho přijala do svého lůna. Proto pozoruje, jak se postupně vyvíjí tato lidská bytost, kterou matka nosí ve vlastním těle po devět měsíců.

Svou ženskou citlivostí proniká Klára do tajemství mateřství zcela podobného tomu, které prožívá každá žena očekávající dítě, avšak pod znameními běžné normálnosti objevuje nevyslovitelnou skutečnost Boha skrytého v klíně té, která ho zrodí jako malé dítě. Její kontemplace ji vede, aby přijala v sobě pocity Marie v oné jedinečné době jejího života, které tehdy navždy poznamenaly její lidskou cestu, její jedinečný vztah s Bohem.

Matka Krista

Sazenička tak roste ve vědomí, že má podobné poslání jako Matka jejího Pána: Jako totiž slavná Panna Panen nosila ho tělesně, tak i ty, když v chudobě a pokoře kráčíš v jeho šlépějích, vždy můžeš čistým a panenským tělem duchovně nosit téhož Pána a chovat v sobě toho, který objímá tebe a všechny věci, a budeš mít to, co ve srovnání s jinými pomíjejícími statky tohoto světa budeš mít jistěji (3LAn – FP 2893).

Povolání dívky z Nazareta je jedinečné, nezůstane však osamoceno: po ní „každý, kdo plní vůli Otce, je (Ježíšův) bratr i sestra i matka (Mt 12,50).

Tento výrok evangelia, který František hluboce zvnitřnil, pak pochopíme z překrásného vyjádření Listu věřícím (9 – FP 200-201), Klára přijala za svůj, když jej použila pro Anežku Pražskou, na niž se obrací, jako by v druhém označení, které vyznačuje její povolání i ve smyslu mateřství ve vztahu ke Snoubenci Ježíši Kristu.

Sazenička jde dál a vstupuje ještě důvěrněji do smyslu křestního povolání, které nás činí schopnými nosit Krista v našem těle duchovně, to znamená silou Ducha svatého, a tedy reálným způsobem, ovšem jen v jeho tajemnosti. Tato podivuhodná skutečnost se může uskutečnit právě mocí Vtělení, které tím, že nás s ním činí stejnými, dává tomu, kdo kráčí v jeho šlépějích, v sobě prosvítat jeho přítomnost, jako Marii. To, co je řečeno, platí pro každého křesťana, avšak pro Chudou sestru nabývá podoby zvláštního povolání, zpřítomňovat ochotu ke svatému působení v Duchu svatém (Řehole 10 – FP 104; ŘehKl 10,7 – FP2811), které činí z nazaretské panny snoubenku Ducha svatého (ŘehKl 6,2 – FP 2788). Když to aplikuje na Kláru a její družky, František tvrdí, že tyto ženy se připodobnily Matce Boží (ŘehKl 6,3 – FP 2790).

Tak nacházejí odvážná slova sazeničky svůj první zdroj v trvalé aktualizaci Způsobu života (FP 139), živené stálou kontemplací typickou pro Chudé sestry u sv. Damiána. To potvrzuje také sestra Anežka, dcera pána Oportula, v procesu svatořečení Kláry. Svědkyně tvrdí, že viděla zář, která jako oheň obklopila světici a  pokryla celou její hlavu, a slyšela uvnitř tato slova: Duch svatý sestoupí na tebe (Proces 10,8 – FP 3076), kterými se anděl obrátil na Marii, aby ji uvědomil, co se v ní bude dít (Lk 1,35). Nacházíme se tedy před zvykem zvažovat tajemství od jeho prvního objevení se v dějinách, s vědomím, že se každé týká v první osobě: Duch svatý, jenž Pannu panen učinil matkou, působí stejným způsobem v těchto ženách, které se zcela odevzdávají jeho svatému působení.

Sláva Ducha

Vnitřně proniknuta myšlenkou na Pannu, která v sobě nosí Syna Nejvyššího, Klára je  zasažena neuvěřitelným jednáním Boha, jenž se vtěluje: Když tento tak mocný Pán sestoupil v lůno Panny, chtěl na svět přijít opovržený, nuzný a chudý (1LAn– FP 2865).

údiv, kterým je naplněna, přechází v nepřetržitou radost, která proniká všechny její spisy a kterou nic nedokáže zkrotit: Radujte se a jásejte, buďte plná nesmírné radosti  a duchovního veselí (1LAn– FP 2865).

Jde o hlubokou a nepotlačitelnou radost, protože byla darována Duchem svatým, jak je řečeno výslovněji ve 4. listu: Raduji se a jásám v radosti Ducha (FP 2900). Tuto radost si musíme uvědomit, když stojíme před drsnými výrazy, které mluví o utrpení Ženicha: ty jsou viděny ve velikonoční dynamice, jež přivádí k naplnění tajemství sestoupení Božího Syna.

Podoba služebníka

Klára, která si osvojila liturgický jazyk, mluví o nevýslovně velikém příchodu Boha, který se uskutečnil tím, že se snížil až k nám přijetím našeho omezení tvorů. To však ještě nestačí: on se  chce zviditelnit ve světě přijetím podmínek těch posledních. Odtud pochází čtení Vtělení v okolnosti, která vyznačuje sazeničku, totiž situaci chudoby, jež je klíčem k pochopení její spirituality: Blažená chudobo, tebe si tolik oblíbil Pán Ježíš Kristus, v jehož moci bylo a je nebe i země, neboť stačilo pouze jeho slovo a všechno bylo stvořeno, objal tě přede vším ostatním (1LAn – FP 2864).

Mít stále před očima v jediném obraze tvůrčí Slovo, Moudrost předsedající harmonii vesmíru, a člověka Ježíše Krista, jenž přijal podobu služebníka, nebrání Kláře v hlubokém realismu při uvažování, jak se stal ve všem podobný nám. Neboť chudoba je znamením slabosti, nedostatku, potřeby pomoci od  druhých.

Nejmilejší Dítě

Její něžnost k Dítěti nemá nic nasládlého: je mateřská, když se obrací jako žena k tomu, jehož nebesa nemohou obsáhnout, a jenž se stal slabým, chudým, potřebující citlivou péči Matky: …viz (v tomto zrcadle) nejprve chudobu toho, jenž byl položen do jeslí a zavinut v chudé plenky. Podivuhodná pokoro! úžasu hodná chudobo! Král andělů a Pán nebe i země leží v jeslích (4LAn – FP 2904).

Klára se dívá na novonarozeného, syna člověka narozeného mezi posledními své doby, a když se v něm odzrcadluje, zahlédne Nejvyššího.

Nicméně její pozvednutí se k Všemocnému, zatímco má před sebou nekonečně malého, nevede k abstraktní spiritualitě, která už nevidí skutečnost. Naopak, tento lidsky nemyslitelný kontrast ji vede k tomu, že zvažuje dosah rozhodnutí Božího Syna, a proto vnitřně přijímá požadavek následování Krista dovedený do krajní radikálnosti.

Občas se v jejích spisech najdou zvláštní pohledy, které při prvním čtení se mohou jevit malicherné: Pro lásku nejsvětějšího a milování nejhodnějšího Dítěte, které leželo v jeslích zavinuto do chudičkých plenek, i pro chudobu jeho nejsvětější Matky, vroucně prosím, napomínám a povzbuzuji své sestry, aby vždy nosily laciný oděv (ŘehKl II,18 – FP 2765).

Rozhodnutí oblékat se jako ti nejchudší – laciný oděv je totiž ten, který nosí ti poslední ve společnosti – je tedy hluboce motivováno láskou k tomu, jenž se stal malým. Proto používaný oděv, který při každodenním nošení vytváří nedílnou součást osoby, se stává stálou připomínkou, znamením přilnutí k zvláštnímu volání Pána, konkrétním způsobem, jak se v něm stále odzrcadlovat. 

Tato známka malosti při pohledu na Vtělení a na chudičké plenky, do kterých novonarozený ležel zavinutý v jeslích, obsahuje v sobě ozvěnu pozorného naslouchání slovu evangelia: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3), a také: Nechte děti přicházet ke mně (Mt 10,14). Nacházíme je výrazně přítomné ve vyprávění svědkyň v procesu svatořečení Kláry. Sestry odhalují ovzduší, které dýchá u sv. Damiána.

Zvláště příznačné  je vyprávění již zmíněné sestry Anežky, dcery pána Oportula, která vidí, aniž zjistíme jak, chlapečka asi tříletého vedle Kláry po velkou část kázání bratra Filipa, Františkova velmi významného druha v provázení Chudých paní. Svědkyně dosvědčuje, jak vnitřně pochopila, že  chlapeček byl Ježíš Kristus, a připojuje, že v srdci slyšela evangelní výrok: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20), který nalezl své potvrzení mezi sestrami (Proces 10,8 – FP 3076).

Stejným způsobem odvolání se na Vtělení projevuje se v péči o malé – o několik chlapečků postižených nějakou nemocí nebo nehodou, nad nimiž Klára dělá znamení kříže a vkládá se s důvěrou do rukou Toho, který všechno může, s důvěrou v moc Ježíše Krista, jenž ve své nevýslovné lásce dal život za nás. A Bůh uzdravuje tyto děti pro neodolatelnou sílu neochvějné víry, jakou je víra maličkých.

Stal se nám cestou

Klářin pohled na lidství Krista podle spirituality, jež se v její době prosazuje, pohybuje se mezi dvěma krajnostmi Dítěte a Ukřižovaného. Její pokračující důvěrnost s evangeliem, v němž ji Mistr neustále oslovuje, nevede ji k výslovným odkazům na jeho veřejný život. Přesto nacházíme jasné zdůraznění, právě když nám ukazuje, jak se v něm odzrcadluje: Ve středu zrcadla viz pokoru a blahoslavenou chudobu, nesčetné námahy a těžkosti, jež nesl, aby vykoupil lidstvo (4LAn – FP 2904). Nemá na mysli zázraky, kázání, dívá se na člověka, jenž přijímá podmínky vydědění a chudoby a snáší, to znamená nese na sobě námahy stálého pěšího putování po cestách Galileje, a nesčetné těžkosti nejen tělesné, ale i duševní. To, co se jí hluboce dotýká, je konečný důvod toho všeho: je to motivace, která poznamenala celý život a poslání Ježíše Krista – vykoupení lidstva. Boží Syn nakonec při svém pozemském putování nepatří sobě: je zcela obrácen k splnění vůle Otce.

Potom pochopíme smysl vyjádření její Závěti: Syn Boží se nám stal cestou (ZávKl 2 – FP 2824). Stálým zvnitřňováním (Jan 14,6), základním ve Františkově a její zkušenosti, se Klára soustřeďuje na cestu, celou Ježíšovu pozemskou cestu, prožitou pro nás, pro naši spásu , ale také, abychom i my šli toutéž cestou, jak zřetelně čteme v její Závěti. Tak stálé obracení se k lidství Ženicha, aby se mu mohla nějakým způsobem připodobnit, činí sazeničku stále více ženskou v jejím každodenním jednání. Její postoj k dětem  znamená i starost o sestry a bratry.

Můžeme vyslovit závěr, že Klára ve svých spisech nenaráží výslovně na Ježíšova gesta, ale vypráví o něm neustále ve všední konkrétnosti, v níž krajní nedostatek nijak není na překážku, naopak zdůrazňuje její něžnost vůči slabosti sestry a bratra: je to křehkost, kterou Boží Syn, když přišel na svět, vyvolil si pro sebe, miloval ji a osvobodil v každém chudákovi a hříšníkovi, s nimiž se setkal. Sazenička tak kráčí v jeho šlépějích ve všedním životě, bez toho, že by čekala na velké příležitosti, s vědomím, že sv. Damián je betlémská jeskyně, zaprášená cesta Galileje, ba co víc, vrch Kalvárie, na němž Vtělení Syna Nejvyššího dosahuje vrcholné hodiny bolesti a slávy.

Chiara Giovanna Cremaschi OSC

VITA MINORUM 6/2002

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

redakčně zkráceno