Beneš, Petr Regalát OFM

Vyšehrad, Praha, 2004.[1]

Klára z Assisi je ženou, jejíž význam je stále jaksi „na pochodu“. Na jedné straně alespoň františkánům je – nebo měl by být - zřejmý její přínos pro počátky i celé dějiny františkánství. Na druhé straně její postava byla dlouhou dobu až donedávna v literatuře jakoby opomíjená. Je to vidět i na především starší, ale i novější české literatuře, která by důstojně a odborně na výši představila tuto velkou osobnost. Kromě článků a cyklů v časopisu Poutník a kromě Textů františkánské spirituality, které se však nedostanou do rukou širší veřejnosti, najdeme v češtině spíše populární, ale přitom nepříliš rozšířené a nepříliš rozsáhlé tituly: Zářící život, Brno 1991; Klára Assiská, Serafín, Bratislava 1992; Svatá Klára z Assisi, Alverna, Praha 1993; pro děti Klára z Assisi, Paulínky, Praha 1996. Z pramenů: Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy sv. Kláry, Praha 1934 (J. K. Vyskočil); Františkánské prameny II, Český Těšín 1994 (mimochodem stále bohaté jsou její zásoby v Praze u Panny Marie Sněžné, za pouhých 50 Kč, obsahuje řadu dosud u nás nevydaných textů); Spisy sv. Františka a sv. Kláry, Velehrad 2001.

I proběhlý jubilejní rok svaté Kláry, slavený u příležitosti 750. výročí jejího úmrtí (11. srpna 1253) částečně ukázal toto vakuum v naší zemi, alespoň osobně jsem mnoho akcí s ním spojených nezaznamenal (světlou výjimkou bylo nedávné putování Klářiných ostatků). Překlad této knihy chtěl být příspěvkem k zaplňování této mezery.

Autor knihy, Marco Bartoli, vyučuje středověké dějiny na univerzitě LUMSA v Římě. Poznal jsem ho osobně nejprve díky jeho zapojení v Centru studií o sv. Janu Kapistránovi, později jsem navštěvoval na Papežském ateneu Antonianum v Římě jeho seminář o výkladu Františkovy řehole od Petra Jana Oliviho (†1298). Myslím, že je na něm znát formování osobnostmi, jako byl velikán františkánského bádání Raoul Manselli; k Bartoliho přátelům patří i významná Manselliho „žákyně“, odbornice na „františkánskou otázku“ (a také na Jana Kapistrána) profesorka Edith Pásztor. Brzy jsem si všiml jeho schopnosti přiblížit zajímavě a s láskou historickou postavu, které se věnuje (z dalších např. sv. Bernardin Sienský, sv. Kateřina Vigri aj.).

To platí tím více o jeho snad „první lásce“, svaté Kláře, o níž vydal první knihu již v roce 1989.[2] I když je to text velmi kvalitní, po nedlouhé době se k stejnému tématu vrátil. Důvodů je více a autor je vysvětluje v úvodu knihy. V posledních letech totiž jednak zaznamenáváme nárůst odborného zájmu o problematiku života a spirituality středověkých žen, obyčejných i významných. Konkrétním dokladem je současný velmi kvetoucí zájem o další velkou osobnost františkánství, bl. Angelu z Foligna, o níž se konají mezinárodní konference jen v Itálii snad každý druhý rok. U Kláry samotné zájem souvisí se dvěma velkými výročími, která se v těchto letech slavila: kromě již zmíněného výročí úmrtí je to 800 let  od jejího narození, slavené v letech 1993-94. Díky tomu se objevilo větší množství odborných příspěvků o osobnosti a přínosu Kláry z Assisi. Svůj význam má i „prosperita“ studií týkajících se širokého pole dějin a spirituality františkánství. Je obdivuhodné, kolik odborné literatury každým rokem vychází jen v Itálii.

Jiným důvodem, proč se autor vrátil k tématu ženy z Assisi, je metodická snaha o poněkud jiný pohled: četba hagiografického textu Legendy svaté panny Kláry „v protisvětle“ svědeckých výpovědí jejího procesu svatořečení. Dvě jeho sezení se konala jen tři měsíce po Klářině smrti (nebývalá rychlost!) a zúčastnilo se jich dvacet osob, které ji dobře znaly: spolusestry ze San Damiana i světští lidé z Assisi. Tento důležitý text byl nalezen až v roce 1920, a přestože prošel „filtrem“ dvojího překladu, jeho svěžest je markantní a nepominutelná.[3]

Bartoliho kniha má podtitul Žena mezi mlčením a pamětí (památkou). Je nadmíru výstižný, neboť jedna z vůdčích myšlenek knihy představuje Kláru jako sice v pramenech nenápadnou a opomíjenou (i samotným Františkem!), ale na druhé straně mimořádně důležitou strážkyni původní františkánské paměti/památky historie.

Kniha může být užitečná podle mého soudu jak pro ty, kdo toho o svaté Kláře a středověkých ženách mnoho neví, tak pro náročnější čtenáře, neboť si uchovává čtivost i odbornou kvalitu. Na základě pozorného rozboru termínů – a díky onomu „čtení v protisvětle“ - se dovídáme nové (a důležité) věci a podrobnosti z počátků františkánství. To platí zvláště o kapitolách Urozenost, Obrácení a Pokání, kde nám tyto pojmy ožívají před očima v nových souvislostech. Jedním příkladem za ostatní je otázka postavení Kláry po jejím útěku z domu: Jaký význam vlastně mělo její ostříhání v Porciunkule? Proč rodina tak těžko nesla její pobyt u řeholnic v San Paolo delle Abadesse? Zdánlivé detaily vypovídají něco naprosto zásadního o Klářině volbě a budoucí cestě.

Některé otázky jsou tu shrnuty v poměrně hotové formě (vztah Kláry a Františka v kapitole Nerovnoměrná symetrie), jiné v současném stavu bádání (problém „Privilegia chudoby“ v kapitole „Damianitky“, „chudé sestry“ nebo „chudé uzavřené paní“?). Velmi zajímavá je poslední kapitola s názvem Co legenda neříká, kde autor ukazuje, co Tomáš z Celana do Legendy nezařadil, a zamýšlí se nad možnými a někdy dosti zajímavými důvody.

Papežská bula ke Klářině svatořečení začíná dnes už proslulými slovy Clara claris praeclara, která jsou slovní hrou s významem Klářina jména i osobnosti („jasná“, „zářivá“). Věříme, že tato záře může být zřetelnější pro české čtenáře i díky této nové knize. Sám autor hodnotil české vydání u nakladatelství Vyšehrad jako velmi působivé, ba „prestižní“.

Petr Regalát Beneš OFM