Plenární rada Řádu menších bratří kapucínů

rozvíjející téma:

Náš bratrský život v minoritě

(Assisi 1. – 27. března 2004)

 

 

 

ZÁKLADY

1.„Ty jsi pokora!“

   Nejsvětější Trojice je jedinou skutečností, protože žádná z Božích osob není nikdy        

   nadřazená některé z ostatních. Jakkoli je tato radikální rovnost nedokonalá ve vztazích mezi  

   tvory, přece je vzorem, který nás poučuje, co to znamená být učiněni k obrazu a podobě

   Boží (srov. Gn 1,26) a dává smysl nejhlubším tužbám člověka.

a)Pokora otvírá lidská srdce a proniká do tajemství božského vztahu. František ve Chválách      

   Boha nejvyššího prohlašuje: „Ty jsi pokora.“  Skutečně, náš trojjediný Bůh je přirozeně     

   vztahovou realitou, tj. svobodným společenstvím osob, kde nikdo druhého neovládá ani mu

   není podřízen. Motivováni svou podobností s Bohem lidé postupně dosahují pravé pokory

   tím, že uskutečňují svobodné společenství osob, kde nikdo druhého neovládá ani mu není

   podřízen. Prostřednictvím aktu stvoření a křtem získáváme podíl na rodinném vztahu

   s Bohem, tj. stáváme se Božími dětmi (srov. Jan 1,10-13). Sv. Bonaventura nám říká, že

   ve vtělení „se Bůh pokorně sklonil, aby pozvedl prach naší přirozenosti až k jednotě se

   svou vlastní osobou“ (II. kázání o Narození Páně).

b)Trojice je základní vztah, který utváří církev: „Tak se celá církev ukazuje jako lid

   sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého (LG-Lumen Gentium 4).

   „Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme           k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23). Horlivost pro zachovávání Ježíšova slova inspirovala Františka  k tomu, že považoval  evangelium za základ bratrského života (srov. NepŘeh 1,1-2 – FF 4; Řeh. 1,2 – FF 75). Jestliže tedy zakládáme svůj bratrský život na     evangeliu, vede nás k důvěrně blízkému vztahu k Trojici.

c)František plně přijal za svůj Boží záměr s jeho tvory jako rodinou sester a bratří: bratr

    slunce, sestra luna atd. (srov. PísSlun – FF 263). Nikdy nenazýval sám sebe pouze

    „František“, ale vždy hovořil o sobě jako o „bratru Františkovi“. Jeho bytí bratrem

    prozrazuje, že se cítil být ve vztahu s každým tvorem, ke kterému ho Bůh volal, a také

    je z toho patrné jeho poslání uzdravovat vztahy učenlivou pokorou (srov. PísSlun  10-11

   v kontextu následujících slok – FF 263; Leg3dr XIV,58 – FF 1469).

 

 

2. František jako menší a podřízen všem, ve stopách Krista

    Minorita se ve Františkovi z Assisi rodila jako úžas nad láskou Boha, který když nás

    chtěl osvobodit od zla a uvést do božského života, neváhal darovat svého Syna, který

    se stal člověkem a byl poslušný až po smrt na kříži (srov. Flp 2,6-8; ListVěř 1 – FF 181-

   185), a tak se stal menší a podřízen všem. Ve službě Otcově vůli, aby se celé tvorstvo

    navrátilo k němu, (vtělené) Slovo si nezakládalo na své rovnosti s Bohem, ale zaujalo

    postoj jednoty s lidstvem, aby uzdravilo, smířilo a osvobodilo celé tvorstvo (srov. Mt 9,13;

   12,7; 2Kor 8,9; Gal 1,4; Ef 2,6-9; Žid 10,10). Právě toto slavné ponížení (kenoze) Božího

    Syna, které zůstává trvale přítomno ve svátostech církve a zvláště v eucharistii (srov.

   Nap. 1,16-22 – FF 144-145), probudilo ve Františkovi trýznivou touhu opustit všechno a jít

    po stopách Krista. On byl niterně dojat Božím soucitem s námi a byl přesvědčen, že pouze

    v něm je naše spása, a proto se stal menší mezi menšími a putující poutník a cizinec na

    tomto světě (srov. Řeh VI,1 – FF 90; Záv 24 – FF 122). Až nakonec všem svědčil o Kristu

    zmrtvýchvstalém (srov. ListŘád 10 – FF 216). Usilujme tedy, podle Františkova příkladu,

    vytrvale rozjímat o tajemství našeho vykoupení rostouce ve víře, naději a lásce, abychom

    každý den nacházeli autentické kořeny našeho života a našeho snažení v církvi a ve

    společnosti.

a) U kořene Františkova rozhodnutí být „menší a podřízen všem“ není strach, psychologické

     poddanství nebo zřeknutí se vlastní svobodné odpovědnosti, ale přitažlivost Boží krásy

     a slávy, která se projevila v Ježíši. František tím, že se odhodlal následovat Krista cestou

     minority a poutnictví, ukázal osvobozující sílu Boží lásky, která vykupuje, uzdravuje rány,

     utěšuje srdce a volá po svobodě. Také my tedy znovu potvrďme minoritu a poutnictví jako

     svobodné rozhodnutí, a tak přijměme Ježíšovu výzvu: „Kdo chce být první, ať je ze všech

     poslední a služebníkem všech (Mk 9,35). Ztotožněme se s Františkovou zkušeností a jděme

     vstříc „malomocným“ naší doby snažíce se prokázat jim „milosrdenství“.

     Tak jako Kristus chudý pokračuje na své spojivé cestě mezi tvory v pokorných způsobách

      eucharistického chleba a vína (srov. Nap 1,17 – FF 144), tak i my se prostřednictvím vody

      křtu stáváme Kristem (srov. 1Kor 12,12-13.27) a kráčíme zemí s božským posláním

      uzdravovat, usmiřovat, osvobozovat a vykupovat.

b)„Jak obdivuhodná pokora, jak úžasná chudoba!“ (4 ListAn 20 – FF 2904), tak zvolala sv. Klára nad tajemstvím Vtělení. Podporujme duchovní dialog mezi všemi františkánskými sestrami a zvláště se sestrami II. řádu, abychom za pomoci této vzájemnosti mohli růst v integrálnější a vyváženější vizi minority a poutnictví.

c)Při rozjímání o Marii si František uvědomuje, že Bůh shlíží na pokoru svých služebníků, povyšuje ponížené a mocné sesazuje z trůnu (srov. LegMai 6,6 – FF 1111). Obracejme tedy svůj pohled na „Pannu, která se stala církví“ PozBPM – FF 259) a učme se od ní duchu pokory, abychom žili věrně a vytrvale naše povolání a poslání v církvi pro svět.

3. Menší jako František

My menší bratři kapucíni žijeme  v mnohotvárném světě, v němž jsou činné síly, které uvádějí do dějin nespravedlnosti a nesmírná lidská utrpení. Mezi těmito silami rozlišujeme sílu ekonomickou, vojenskou a technologickou.

Žádná z oněch společností, v nichž žijí kapucíni, není zcela prostá hříchu a hříšných struktur produkovaných a udržovaných těmito silami. Ba co více, hříchy a hříšné struktury jsou rozsety po celé planetě a vstupují do našeho životního stylu a podmiňují naše bratrské vztahy.

Na své cestě obrácení se František setkal se základem minority bohočlověka v ukřižovaném Kristu u sv. Damiána, když procházel kolem malomocného. Setkání s tím člověkem, opuštěným a vyloučeným ze společnosti a systému své doby, způsobilo, že opustil světský život a změnil své sociální postavení i místo pobytu a přestěhoval se z centra až na periferii do Rivo Torta a k Panně Marii Královně Andělů, a tak se stal „menším“, tj. níže postaveným = minor (srov. Záv – FF 110).

Podle Františkova příkladu tužme po tom, abychom žili náš evangelní život jako menší bratři, cizinci a poutníci na tomto světě. Tím se ovšem nestavíme zády a nepohrdáme velikostí výzvy, kterou je pro nás složité předivo vztahů současné historické situace. Naopak, důvěřujeme v Boží milost a prozřetelnost Boha, který vždy projevoval milosrdenství ke svému lidu, a dejme si předsevzetí, že budeme rozhlašovat celému tvorstvu radostnou zvěst o tomto Bohu, který není osamocenost, ale Láska, a který jako takový vychází ze sebe a povolává všechny, aby vešli do společenství s ním.

To nás vede k tomu:

|-          znovu potvrdit naše rozhodnutí pro minoritu jako podstatný rys menších bratří

            kapucínů, a to nejen jako jednotlivci, ale i jako instituce;

-           přijmout s radostí a se všemi důsledky slabost, nejistotu a zranitelnost, v pokorné

             službě ve všech/všem našim institucím a strukturám;

-         uskutečňovat postupně (tj. po malých krocích) „významné“ přemístění na periferii naší současné společnosti, kde toužíme postavit své stany mezi menšími dnešní doby, jako to udělali ve své době Ježíš, sv. František a první kapucíni.

4. Františkánská svoboda

Chudoba, minorita a poutnictví kromě toho, že jsou vlastními prvky následování Krista, jsou také projevem františkánské svobody. Jsou to prostředky, které nás zaměřují k našemu cíli, kterým je budování Božího království nebo, řečené františkánským žargonem, budování bratrství všude tam, kde jsme, a vždycky. Chudoba, minorita a poutnictví, když jsou bratrsky strukturované vždy podle místní situace, pomáhají kapucínům osvobodit se od účinků strukturálního hříchu, od vnitřních protikladných sil, od manipulací zájmy mocných, od neschopnosti překonat (uzavřenost do) hranic a přežitých tradic, které nás zotročují, abychom v 21. století mohli budovat viditelné bratrské společenství.

5. Poutnictví nás činí účastníky běhu dějin spásy

Být lidmi na cestách, poutníky a cizinci v tomto světě nachází svou sílu ve víře v Krista, Pána dějin, který se plně zjeví na konci časů a bude všechny soudit podle zákona lásky (srov. Mt 25,31-46). Toto napjaté směřování ke konečnému naplnění nás nejen neodcizuje dějinám, ale konkrétně orientuje náš život, osvobozuje nás od modlářství bezprostřednímu vlastnění, od sebestředného pokušení usilovat o pěkný zevnějšek a o úspěch, a od přilnutí k dosaženému postavení; a naopak nás vede k tomu, abychom poznávali Krista v našich bratřích a pokorně mu sloužili, zvláště v těch nejpotřebnějších.

Napodobujme Františka, který nechtěl, aby se o některé věci na tomto světě říkalo, že je „jeho“, a rosťme v srdečné pohotovosti ke službě nepředvídatelným záměrům Boha, který je větší než všechny naše plány, a buďme přede všemi svědky o radosti, která klade svou naději do Něj, a tak nás činí pozornými k potřebám všech.

6. Naše rozhodnutí

Společnost Františkovy doby byla poznamenaná bojem o společenskou nadvládu, který rozpoutával velké násilí. Také František tím byl ovlivněn, ale po svém obrácení orientoval (svou pozornost) k periferiím assiské společnosti a rozhodl se žít mezi menšími (tj. níže postavenými) a vyhnanými na okraj. To vnuklo Františkovi hlubokou vizi, že lidské vztahy musí odrážet trojiční lásku svobodných osob bez výsad a předností. Proto František učinil odvážná rozhodnutí vyznačující se minoritou, která vykoupila a radikálně proměnila jeho vztahy k lidem:

-         autorita bez panovačné moci;

-         služba charakterizovaná pokorou;

-         bratrské vztahy s každým tvorem;

-         život na společenské periferii.

     Náš svět je charakterizován panovačností a násilím mnoha typů:

-         zločinné soustředění pouze na zisk, které mnohé lidi nutí ke stálé migraci;

-         arogance;

-         narcistická starost o seberealizaci;

-         prostředky užívané k sobeckému prospěchu, které vyřazují ze hry chudé a narušují životní prostředí;

-         vztahy poznamenané panovačností a závislostí na společenských vrstvách;

-         ohraničenost do zájmů etnika a náboženské netolerance;

-         kultura usilující o změny prostřednictvím násilí.

Františkánská minorita od nás dnes žádá odvážná rozhodnutí ve prospěch větší bratrskosti světa:

-         rozhodnutí pro bratrské hospodaření kdekoli žijeme nebo pracujeme;

-         vztahy zaměřené na ostatní;

-         kultura míru, která umí přijmout i zranitelnost;

-         vůdcovství a pastorace založené na službě a na spoluúčasti;

-         spravedlivá etika založená na skutečnosti, že my všichni jsme bratři a sestry;

-         nové úsilí o dialog ve Františkově duchu (Nep.Řeh 16, 6-10 – FF 43).

(pokračování)