Novák, Antonín

Univerzita

Z útulného rodinného tuskula, z prostředí venkovského města ocitá se František Nosek v univerzitní národní metropoli, v Praze. Zapisuje se ke studiu na právnické fakultě, imatrikulován je 6. října 1905, a po čtyřech letech je promován doktorem práv. Doba, v níž Nosek na univerzitě studuje, je pro utváření křesťanské osobnosti značně nepříznivá. Veřejné mínění je ovládáno liberálním duchem. Učitelské sbory na středních i vysokých školách jsou pod vlivem pozitivismu a ateismu. Tehdy působí na univerzitě i dr. Tomáš Masaryk. Je to doba, kdy už každý kvartán je s náboženstvím hotov. Nosek se tomuto protináboženskému postoji, dík rodinné výchově, na střední škole vyhnul, ale ubrání se v univerzitním prostředí, které bylo tak protikatolické, protináboženské?

Nosek je ve věku, kdy se formuje osobnost mladého posluchače. Katolický student, který chtěl žít náboženským životem a uplatňovat křesťanského ducha i na veřejnosti, musel mít značnou duševní sílu. Studentské spolky byly většinou protikatolické, v literatuře vládne protikatolický Machar, v novinách pro inteligenci stejný žurnalista Herben. Nosek v této zkoušce duchů obstojí. Je zcela absorbován studiem a v zásadě je člověk apolitický. Chce být univerzitním profesorem. Z jeho univerzitních učitelů mu nejvíce imponuje národohospodář prof. Dr. Albín Bráf. Studuje dál a hospitalizuje u nejlepších národohospodářů, finančníku a sociologů v Německu, Francii a Švýcarsku.

V deníku si Nosek zachycuje pokrokářské prostředí na fakultě. Jednou se pokrokoví studenti usnesli, že si prodlouží prázdniny stávkou. Jeden z nich navrhl, aby demonstrativně opustili přednáškovou síň, a studenti ho poslechli. Nosek nikoliv, nešel se stávkujícími. Hned se ozvaly výkřiky: „Vyhoďte ho! Je to nějaký tmář!“ Nosek nereagoval. Za chvíli se probojovali davem ještě dva posluchači. Přišel profesor a přednášel, neboť „tres faciunt collegium“. To bylo v době, kdy rektorem univerzity byl teolog dr. Vřešťál, proti jehož zvolení a funkci byli pokrokoví vysokoškoláci a začali pořádat pusté štvanice. Když při instalaci nový rektor začal mluvit, hrnuli se na povel ze síně a křikem: „Hanba všem klerikálům a tmářům, budoucím policajtům!“

Nosek tenkrát píše jednomu známému: „Věřte mi, celkem se mi nynější doba a její řády protiví.“ Noskovi říkají od té doby stávkokaz a dívají se na něho úkosem. A přitom se ohánějí hesly: volnost, rovnost, bratrství. Pouliční demonstrace za všeobecné hlasovací právo, pitky a rvačky v hospodách Noska nesvedly.

Nosek není indiferentní k veřejným zájmům. Ve svém deníku uvádí, že když se přistěhoval do Prahy-Karlína, Havlíčkova 223, hned první dny ho zarazilo značné množství německého, resp. židovského  obyvatelstva v naší národní metropoli.

Nosek pilně studuje a s úspěchem promuje 19. února 1910 a vstupuje tak do života: Integer vitae scelerisque purus.

Česká liga akademická

zasahuje rozhodujícím způsobem do Noskova života. Byl to spolek katolických akademiků, založený v r. 1906, tedy v době, kdy bylo v Rakousku uzákoněno všeobecné volební právo a kdy se u nás začíná rozvíjet politický život. I katolíci se přihlásili o své právo, ovšem za situace velmi zlé. Byli politicky roztříštěni, církev trpěla následky josefinismu. V té době jsou kněží více kultovnímu úředníky než pastýři oveček. Podle matrik byl český národ z 90 % katolický, ale praktikujících katolíků bylo daleko méně. Náboženský život byl ochablý. Většina národa byla zachvácena liberalismem. Inteligence, a zejména učitelstvo, byla proti církvi, které se vytýkal velký majetek. Nejvyšší místa v církevní hierarchii byla obsazována podle vůle státních orgánů a některá jmenování měl konkordátem vyhrazen císař. Arcibiskupství pražské a olomoucké bylo po léta obsazováno šlechtici, z nichž někteří ani nemluvili česky. I když z náboženského hlediska to byli lidé bezúhonní, národ v nich neviděl než představitele Vídně. Také patronátní právo (tj. souhrn výsad, zde: zvláštní místo v kostele a jinde, propůjčené dříve zakladateli kostela, spojené však s povinností kostel udržovat – pozn. red.)  mezi kněžstvo vnášelo nevraživost a pocity křivdy.

Za takových podmínek vstupuje Nosek do České ligy akademické. Valná hromada spolku musela být chráněna policií, jak se proti ní na fakultách štvalo. Její vývěsky na univerzitě byly strhávány, agitovalo se proti ní, že je vydržována kněžími atd. A zatím byla bez prostředků a nuzovala se zpočátku v bídných kumbálech u Silva Tarrouky, u katolických tovaryšů na Anenském náměstí ve druhém poschodí a teprve později zásluhou univerzitního profesora Fr. Kordače dostala pěkné spolkové místnosti v koleji Arnošta z Pardubic ve Voršilské ulici. Do spolku se přihlásilo čtyřicet akademiků – poměrně málo, když v zemích koruny české bylo více než 85 % katolíků a tisíce studentů vystudovalo za peníze církve. Za osm let se počet členů zdvojnásobil.

Přítelem Ligy se stal prof. dr. Kordač, který konal pro studenty kázání v chrámu sv. Klimenta. Nikdo z jeho posluchačů nezapomene na jeho zvučný hlas mluvící o „imponderabiliích“.

V Lize se dr. Nosek setkává s dr. Josefem Novákem, a to byl jeho osud. Je to v roce 1908, kdy v Lize přednáší P. Jemelka SJ o chystaném sociálním pojištění. P. Jemelka byl známý vídeňský pracovník v české menšině. Nosek a Novák se stali důvěrnými přáteli a po více než čtvrt století pracují věrně bok po boku na různých úsecích katolického hnutí kulturního, politického a hospodářského.

V Lize patří právník Nosek k nejaktivnějším členům. I když nebyl členem výboru, nikdo nekonal v Lize tolik přednášek jako on. Když spolek zakládá v r. 1909 měsíčník Studentská Hlídka, píše do něj opět nejvíce Nosek. Novák byl tehdy zodpovědným redaktorem tohoto časopisu, Nosek vede hlídku sociální.

Nosek byl povahou vážný a v uzavírání známostí zdrženlivý. Jakmile však se na něho někdo obrátil s nějakou žádostí, nebylo člověka ochotnějšího nad něho. Je to láska jeho mládí – pomáhat potřebným.

U Nosků našlo útulek mnoho studentů, hlavně z východních Čech, kteří přišli do Prahy na studia, aniž tu měli známé. Jeden ze studentů, dr. Plch, který v rodině Noskově nalezl útočiště v prvních dnech pobytu v Praze, než se dostal do Hlávkovy koleje, líčil, jak Nosek čistil těmto nahodilým hostům boty. Pomáhal jim najít byt, opatřoval chudým pomoc v klášteřích, poskytoval informace o studiích. Typické bylo jeho chování na spolkovém plesu. Sám netančil, ale v elegantním oblečení uváděl vzácné hosty na tribunu a odcházel, když tato jeho služba skončila.

Kolem Noska se ve spolku shromažďovali studenti, kteří vycítili jeho duševní ušlechtilost. Po členských schůzích, kterých se vždy zúčastnil, vytvořila se kolem něho skupina, která s ním šla na tzv. suchý špacír – procházku po nábřeží. Debatovalo se o zajímavostech ze schůzí, probíraly se otázky vědecké, kulturní i veřejné. Často ho vyprovázejí kolegové od Vyšehradu až do Karlína. Duchovní vedení a působení dr. Noska v Lize je nejlépe patrné z přečetných článků ve Studentské Hlídce (později Životě), kam píše pod svým jménem nebo pod značkou J. Ch.

Vedle řady článků národohospodářských, které jsou odezvou jeho studií a jaksi přípravou na plánovanou funkci univerzitního profesora, bojuje Nosek proti proticírkevnímu a protináboženskému duchu tehdejší doby. Sleduje obranu víry, autority papežství. Uvažuje o poměru našeho národa k církvi a bojuje proti heslu, že věřící katolík nemůže být vlastencem. Podle Kristova příkladu může křesťan lnout ještě hlouběji ke svému národu z příčin nadpřirozených. Ukazuje, že často v mezinárodních sporech nerozhoduje národnost, ale náboženství. Pokrokářský Čech se spojí s pokrokářským Němcem proti katolickému Čechu. Španělský anarchista Ferrer byl hájen českými pokrokářskými studenty stejně jako německý bezvěrecký Habsburk Josef II.

Antonín Novák

samizdat z r. 1977

(pokračování)

Text pod obr.: Současný  vzhled presbytáře kostela Cyrila a Metoděje v Karlíně