Sudbrack, Josef

Nikdo není tak typický pro mentalitu středověké mystiky jako Giovanni Bernardone zvaný Francesco (1181 – 1226), třebaže je dnes jen zřídka označován za mystika. Že však byl mystik, svědčí už věnec legend, který byl kolem něho uvit. To ukazuje na jeho vliv daleko za františkánské kruhy. Mystikové jako Mistr Eckhart s Kateřinou Sienskou (oba z řádu sv. Dominika) citují jeho výrok o „hořkém, které se proměnilo ve sladké“; Jan od Kříže se odvolává na jeho modlitbu: „Můj Bože, mé všecko!“ Na jeho těle se symbolický výrok sv. Pavla o „stigmatech“ (Gal 6,17), ranách Ježíše Krista na vlastním těle, poprvé stal tělesnou realitou. Postavil jako první jesličky k vánočnímu tajemství. Jeho následování Ježíše chápalo sice Bibli tak doslovně reálně, že ho dnes žádný exegeta nebude následovat, avšak tato radikální doslovnost učinila z Františka jednoho z nejúspěšnějších církevních reformátorů.

Jeho mystiku však správně pochopíme jen tehdy, když se ji nebudeme snažit vyčíst z jednotlivých událostí, ale z celého života světce. Je třeba vycítit ovzduší, které ho už za života obklopovalo, tedy to, co Jan Assman nazývá „kolektivní pamětí“ a co bylo už tehdy uctíváno jako zbožnost sv. Františka – nacházíme je u životopisců františkánské ortodoxie jako Tomáše z Celana nebo Bonaventury, stejně jako ve Fioretti, květinové zahrádce oponujících spirituálů, a rovněž na obrazech Fra Angelica.

Život následování Ježíše

František měl hluboké mystické zážitky. K nim však nepatří jen historie obrácení s malomocným, když se mu „hořké proměnilo ve sladké“, a na kterou vzpomíná ještě ve svém Odkaze; ani jen volání z kříže u sv. Damiána: „Jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá!“, což František nejdříve špatně pochopil hrubě realisticky; ani jen teatrálně vyprávěný rozchod s pozemským otcem.  Legenda tří druhů zná například starší událost v otcovském kupeckém krámu: „Jednou přišel žebrák a pro lásku Boží ho prosil o almužnu. Zaujat myšlenkou na obchod a zisk ho odbyl. Osvícen Boží milostí se však ihned za svou nezdvořilost pokáral…“ Tomáš z Celana vykládá už jeho hloubání po zajetí v Perugii mystickým způsobem jako zkušenost vlastního nic: „Tu začal František pociťovat svou nepatrnost a věci, které dřív vzbuzovaly jeho nadšení a lásku, se mu nyní jevily nicotné“ (1Cel 4). Mnohé životní linie se sbíhají, když František slyšel v Porciunkule kázání o rozeslání Ježíšových učedníků. Od kazatele přijal pro sebe vysvětlení, že učedníci „neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání“, a tu František zvolal: „To je to, co hledám a co chci z celého srdce dělat“ (1Cel 22).

Radikálnost světce

Tak radikálně bere František Ježíšovo slovo, že na tom rychle rostoucí zástup jeho „menších“ bratří téměř ztroskotá. Jak se s touto chudobou, která neuchovává přes den vyžebrané jídlo ani přes noc, dá organizovat větší skupina stoupenců? Možná bylo tím největším Františkovým činem, že ve své radikálnosti předal také vedení Řádu. 

To, co vypráví František bratru Lvovi, je klíčem k pochopení jeho radikálnosti: „Dokonalá radost“  nespočívá jen v tom, že by do Řádu vstoupili biskupové, teologové, králové, ani ve vědomí, že všichni nevěřící se obrátí, nebo že se projeví vlastní zázračné síly. Fioretti připojují: Ani v tom, že bratři „by znali přirozenost ptáků a ryb a všech živočichů a lidí, stromů a kamenů, kořínků a vod“; ale: „Dorazím sem o půlnoci; je deštivá zima a tak drsná, že se na lemu hábitu dělají ledové rampouchy. Dlouho klepu a volám, až přijde bratr a ptá se: ,Kdo jsi?´ Já odpovím: ,Bratr František.´A on řekne: ,Jdi pryč, v tuhle hodinu se nepřichází, nepustím tě.´ A když prosím dál, on odpoví: ,Jdi pryč, ty jsi nějaký prosťáček a nevzdělanec, jaký sem nikdy nesmí přijít; my jsme tu přece nějací a tebe nepotřebujeme.´ A já pořád stojím před fortnou a říkám: ,Pro lásku Boží pusťte mne dovnitř!´ A on odpoví: ,To neudělám.´ Nuže: Budu-li trpělivý a nerozčílím se – říkám ti, že v tom je pravá radost a pravá ctnost a spása duše“ (Kvítky 8).

František šel za Ježíšovým voláním v realistické doslovnosti: do chudoby, do pohrdání, do bolesti, do smrti na kříži. Napomíná: „Bratři, pozorujme všichni dobrého pastýře, který podstoupil utrpení kříže, aby zachránil své ovce. Ovce Páně ho následovaly v utrpení a pronásledování, v hladu a žízni, v nemoci a pokušení a ve všem ostatním“ (Napomenutí 6). Vlastní život má být průhledný, transparentní pro konkrétní život Ježíšův (tak jak to  říká původní smysl slova „mystický“).

Nesmíme však zapomínat na laskavost, kterou František projevoval i při své radikálnosti a která svědčí o opaku fundamentalistické úzkoprsosti. Všechno však bylo neseno láskou k Ukřižovanému, jak se to viditelně ukázalo na hoře La Verně v Ježíšových ranách na těle světce. Můžeme tak jako Chiara Fragoni diskutovat  o jejich psychologii – určitě však stigmatizace světce ukazuje na podstatu jeho mystiky: že je zcela a plně „druhým Kristem“. Tak chtěl zemřít: nahý na zemi – paže rozepjaté do podoby kříže.

Rysy františkánského následování Ježíše

Toto plné spodobení s Kristem vyznačuje Františkovu mystiku.

Legenda má pravdu: papež Inocenc III. měl sen, že chudý muž v kutně zachránil zdi domu církve před zřícením. Bez Františka by se (posuzováno lidsky) církev zapletená ve svém bohatství zadusila. Rychle přibývající františkáni stáli se svou radikální chudobou na straně pod-privilegovaných, a současně podchytili kritiku bludařských hnutí proti církvi. Neboť i to patří k mystice Chudičkého: bezpodmínečná láska a věrnost církvi. Jeho Odkaz to shrnuje: „Potom mi dal Pán takovou věrnost ke kněžím, kteří žijí, jak to ukládá svatá římská církev, a to pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, budu se na ně obracet.“

František vyzařuje pokoj, který sahá až do dnešní doby. Mějme na paměti, že je to doba pronásledování kacířů, doba křižáckých výprav. František se však pokouší promluvit se samotným sultánem. Jeho odpověď assiskému biskupu Guidovi odhaluje důvod jeho pokoje. Ten mu totiž radil, aby zmírnil tvrdá pravidla chudoby: „Pane, kdybychom měli statky, museli bychom mít zbraně ke své ochraně, protože z bohatství vznikají spory a hádky a láska k Bohu i bližnímu se tím umenšuje“ (Legenda tří druhů 35).

Láska k Ježíši a láska k Ježíšovým bratřím a sestrám byly pro Františka jedno. Takto chápané bratrství má pro jeho „mystický život“ ještě ústřednější místo než chudoba. Dokáže z lásky ke svému mladému hladovějícímu spolubratru „překročit“ i příkaz chudoby a postu, a tak se zcela reálně stává „druhým Kristem“.

Chudoba a bratrství jsou také klíčem k poezii světce. Jeho Sluneční píseň  je první italská báseň v lidové řeči. Pro „chudé“ je všechno darem od Boha: a proto má všechno směřovat ke chvalozpěvu na tohoto Boha.

K dějinám vlivu

Mnoho větví vyrůstá z františkánského kmene: učený svět teologů a přírodovědců ; klášterní svět bratří a sester, který je jaksi samozřejmě misionářsky-sociálně angažovaný; velká část novodobých ženských řeholí se orientuje na Františka. Jeho spiritualitu nacházíme v Dantově Ráji,  v našem století pak u Charlese de Foucaulda. V umění a literatuře zanechal František různé stopy. Jeho chvála zaznívá daleko mimo křesťanství u Mahatmy Gandího a jiných. „Mystická“ existence Františkova je živá dodnes.

Dante velebí v Ráji  „Chudobu“ jako světcovu mystickou nevěstu, což je téma, kterého se krátce po jeho smrti uchopí básnický spis Svatá úmluva sv. Františka s paní Chudobou.
Tato alegorie shrnuje Františkovu mystiku a předává ji do budoucnosti: nejvroucnější snoubenecké zakoušení lásky s Ježíšem konkrétně prožívané v chudobě, která zcela a plně spočívá na důvěře v Boha.

Z knihy: Josef Sudbrack

Wie ein Kranz aus blühenden Blüten

 přeložil Radim Jáchym OFM