Plenární rada Řádu menších bratří kapucínů
rozvíjející téma:
7. Požadavky naší identity jako „bratři“ a „menší“
a) Svatý František z Božího vnuknutí dal počátek způsobu evangelního života podle života Krista a jeho učedníků, který nazval bratrským společenstvím. On chtěl, aby se jeho fraternita nazývala Řád menších bratří (srov. 1Cel 38: FF 386) a změnil původní název„chudí menší“ na „menší bratři“ (srov. FF 2246), aby v církvi a ve světě jasněji zazářil obraz Krista chudého, pokorného a oddaného službě lidem, zvláště chudým.
Když žijeme naše rozhodnutí pro bratrský život v minoritě jako dar od Boha, nabízíme tak celé církvi a světu zvěst o podstatné evangelní nabídce. V životě podle naší identity jako „bratři“ a „menší“ poznáváme základ pro každý náš apoštolát a prvotní formu evangelního poslání pro účinné svědectví o celkovém společenství tvořeném rozličností charismat a služeb, které jsou v naší fraternitě.
b) Zakladatel chtěl, aby mezi jeho bratry nikdo nebyl nazýván převor (tj. přednější), ale aby všichni bez rozdílu se nazývali prostě menší bratři (srov. NepŘeh VI,3: FF 23).
Je to právě minorita, co je jedinečným a odlišujícím rysem našeho bratrského společenství. Proto v Řádu žádný bratr není větší než jiný, ale všichni jsou si rovni v důstojnosti, protože mají podíl na tomtéž povolání k bratrství. Tudíž „žijme v pravdě, v srdečné upřímnosti, chovejme se jako členové jedné rodiny, duchovní láskou si dobrovolně služme a vzájemně se poslouchejme“ (Konst. 167,1).
c) Proto 7. Plenární rada Řádu prohlašuje a zdůrazňuje:
- jediný slib evangelního bratrství činí z nás „menší bratry“ bez jakéhokoli rozlišení;
- správní jednotky Řádu, místní fraternity a všechny bratry je třeba vybízet, aby na první
místo kladli bratrský život v minoritě, primární formu našeho apoštolátu;
- při vykonávání jakéhokoli typu služby na všech úrovních je třeba účinně usilovat o
spoluúčast všech;
- je potřebné, aby v rozličných oblastech Řádu bylo jmenování a volby do nejrůznějších
úřadů a služeb otevřené pro všechny bratry bez jakéhokoli rozlišování výhrad;
- všechny typy služby v našich domech musí být vhodně sdíleny všemi bratry na základě
jejich povolání;
- naše počáteční formace, ve svých rozličných stupních, musí být stejná a identická pro
všechny bratry ve formaci; tytéž šance musí být zaručeny také pro speciální vzdělání;
- bratři musí být důrazně povzbuzováni, aby v rozmanitosti našich fraternit dbali na jednotu;
- je nutné, aby na každé úrovni dále pokračovalo zamýšlení nad identitou našeho institutu,
který si v církvi klade za cíl neřídit se hlediskem dělení Řádu na duchovenské a laické
(srov. list Jana Pavla II. generálnímu ministrovi datovaný 18. 9. 1996);
- teoretické tvrzení o principiální rovnosti všech bratří ať se transformuje do žité praxe.
8. Autorita a animace
Minorita předpokládá uznávat, že bratr je darem a vede k praktické spoluodpovědnosti a spoluúčasti všech bratří na animaci fraternity (tj. předkládání podnětů; pobízení). Autorita musí být dynamickým prvkem, který pobízí k vypracování společného projektu fraternity, a musí být reálným nástrojem růstu v životě a ve víře; kvardián bude podněcovatelem a garantem tohoto projektu. Autorita musí dbát na to, aby celá jí svěřená správní jednotka Řádu periodicky vypracovávala svůj životní projekt.
9. Příspěvek všech k (dobru) bratrského společenství
Zřekněme se každé výsady, která by mohla vyplývat z pověření, z přijaté instrukce, z kněžské služby nebo z jakékoli další služby, kterou vykonáváme pro dobro společenství nebo Božího lidu. V komunitě, kde se všichni rozhodli být menší a spíše sloužit než být obsluhováni, všichni nejen se bez rozdílu nazývají bratry, ale skutečně jimi i jsou při účasti na rozhodnutích týkajících se života fraternity, v přístupu k dopravním a komunikačním a jiným prostředkům apod. Kromě toho ať každý přispívá k řádnému udržování našich domů a ať se nevyhýbá domácím pracím a každodenním bratrským službám.
10. Přijímání druhých
Jako fraternita Menších bratří bychom měli podporovat spíše to, co sjednocuje, než to, co odděluje. Snažme se zcela konkrétně zahrnovat i ty druhé, abychom bránili tomu, že v našich fraternitách zakoření ohraničenost do zájmů etnika. Naše činnost by se měla vyznačovat srdečným přijímáním druhých bez ohledu na to, jací jsou a jakou mají za sebou historii.
11. Místní kapitula
Často konaná místní kapitula je vhodným místem pro vyjádření našeho bratrského života v minoritě. Na ní každý zaujímá postoj pokorného aktivního naslouchání jednotlivému bratrovi i všem bratřím, vyznačujícího se spoluodpovědností, dialogem, poslušností z lásky a minoritským vykonáváním autority v hledání cest pro růst evangelního společenství. Abychom lépe využili tento nástroj bratrského života, vybízejme k pravidelné analýze nevyřčených struktur moci, které existují v každé komunitě, např.: vliv, který někdo má díky vykonávané službě, dar slova, nátlak bojkotem apod. Kapitula také napomáhá duchu poutnictví tím, že vytváří podmínky pro prověřování významu přítomnosti fraternity na konkrétním místě a její otevírání novým horizontům.
12. Skupinová práce
Skupinová práce je jednou z tváří minority. Je to jednoduché a každodenní vykonávání horizontální autority. V ní se všichni cítí bratry bez rozlišování. Tato orientace musí proniknout do všech úrovní komunity.
13. Mezinárodní horizont
Řád je celosvětové bratrské společenství, do kterého patříme prostřednictvím provincie a ostatních typů správních jednotek Řádu. Abychom překonali každou podobu provincialismu a účinně vstoupili do globalizovaného kontextu naší doby, je důležité otevřít se mezinárodnímu rozměru našeho bratrského společenství. Zvláště se rádi otevírejme všem podobám meziprovinční spolupráce, a to nejen v rámci počáteční formace, ale také ve formaci stálé a ve službě. Spolupráce mezi oblastmi totiž není pouze požadavek diktovaný nouzí na rovině personální, ale má hodnotu sám o sobě, neboť je širším vyjádřením bratrského společenství a konkrétním výrazem minority a poutnictví.
účinnými nástroji spolupráce bývá utvoření meziprovinčních fraternit a výměna osob mezi oblastmi.
Analogicky jsou vhodným a aktuálním projevem minority a poutnictví pokusy o interfrantiškánskou spolupráci, především s ostatními bratry Prvního řádu a TOR a také se sestrami klariskami a ostatními františkány a františkánkami. Rádi buďme ochotni ke spolupráci s laickými osobami, zvl. s bratřími a sestrami Sekulárního františkánského řádu a s Františkánskou mládeží.
14. Solidarita na rovině personální
Řád velmi vyrostl ve smyslu solidarity na rovině personální. 7. Plenární rada Řádu doporučuje, abychom si uchovali tohoto ducha a aby se vytvářely provinční a meziprovinční fraternity na periferiích a v pohraničí, kde systém vytváří velké množství chudých (migranti, utečenci atd.).
15. Oblasti zápasící s obtížemi
V některých oblastech Řádu bratři prožívají jistou formu chudoby způsobenou zestárnutím bratří, úbytkem povolání a nábožensky lhostejnou či přímo antiklerikálně laděnou společností.
Povzbuzujeme bratry k tomu, aby přijali tuto situaci a prožívali ji s vírou jako konkrétní vyjádření našeho života v minoritě. Na druhé straně je vybízíme, aby vypracovávali nové projekty přizpůsobené svým možnostem a pastorační situaci, ve které se nacházejí. Pro uskutečnění těchto projektů bude jistě možné odvolávat se na mezinárodní solidaritu na rovině personální.
16. Bratři v obtížných podmínkách
Inspirováni Ježíšovou naukou, že máme hlásat radostnou zvěst také uprostřed zkoušek a pronásledování (srov. Mt 24,9), povzbuzujeme naše bratry, kteří žijí v zemích, kde je křesťanství jen nepatrnou menšinou, aby pokračovali v evangelním svědectví jako kvásek v těstě (srov. Lk 13,21), a to příkladem a slovem, v duchu minority, podobně jako sv. František před sultánem. Naše fraternita se snaží podporovat a vydržovat bratry, zvláště ty, kteří žijí v zemích, kde je ohrožena náboženská svoboda, kde roste náboženská netolerance a kde se rychle šíří náboženský fundamentalismus.
17. Slavení doživotních slibů
Abychom zdůraznili naše bratrské povolání a církevní hodnotu řeholního života, ať jsou doživotní sliby slaveny s potřebnou důstojností: to se projevuje v pravdivosti gest a ve střídmém stylu, která je vlastní liturgii a odpovídá františkánské chudobě. Totéž platí pro jáhenské a kněžské svěcení a pro ostatní obvyklé slavnosti fraternity.
18. Ježíšem chtěná autorita
Boží slovo osvěcuje a inspiruje rozhodnutí bratra kapucína, který touží žít v minoritě. V něm nachází poučení, že je třeba vzdát se každé panovačné moci (srov. Mk 9,33-37; NepŘeh V,12-15:FF 19) a že služba je správný postoj toho, který vidí v Ježíši služebníka (srov. Lk 22,24-27). Tak nás evangelium učí identifikovat se s vyloučenými (srov. Mt 25,31-46) a umět se s nimi dělit o všechny typy majetku (srov. Řím 15,27). Správné užívání moci je „pravou obětí“, která je charakteristická pro toho, kdo učinil hlubokou zkušenost s Ježíšem (srov. Řím 12,1).
Moderní sociální vědy zcela jasně potvrzují, že s ohledem na existující nesymetrické sociální vztahy je nemožné žít bez uplatňování moci. Ježíš však učil, že jeho učedníci nemají panovat nad druhými, jak to činí mocní tohoto světa (srov. Mt 20,25; Mk 10,42-45; Lk 22,24-27; 1Petr 5,3). Také František napsal, že bratři nemají mít moc ani vládu (srov. NepŘeh V,12-15): FF 19).
(pokračování)