Eucharistie ve světle scholastické filozofie

Holota, Benedikt OFM

V pohledu na Eucharistii nám poskytuje scholastická teologie pomoc tím, že hledá pozorováním Božích děl řád, který vládne Božím dílem. Hlavní díla, kterých si scholastická filozofie všímá, jsou čtyři: stvoření, vtělení, ospravedlnění a oslavení. Obzvláštní pozornost pak věnuje tajemství eucharistie jako druhému způsobu skutečné přítomnosti Kristovy mezi námi, jako druhému vtělení.

 

 

 

Ve svátosti těla a krve Kristovy věnuje scholastická filozofie velkou snahu o vyjádření této podivuhodné skutečnosti. Tajemství přepodstatnění může být vyjádřeno jakožto pravé proměnění a podstatné obrácení celé podstaty (substance) chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Tato proměna vzniká pod způsobami skutečným produktivním úkonem Boží moci a je bezprostředně závislá na způsobách chleba a vína, ale bez jakéhokoliv splynutí s nimi, protože podstata chleba a vína tímto úkonem zcela zaniká. Jsou to těžká slova, kterými je naznačeno, o čem budeme v dalším uvažovat podrobněji.

 

 

 

Sv. Tomáš praví, že Eucharistie, Nejsvětější Svátost, je kompendium všech zázraků. Vidíme v ní jedno tělo současně ve všech hostiích i ve všech částkách všech hostií, a to bez jeho rozpětí. Vidíme hmotu přijímající vlastnosti ducha, a akcidenty (případky) bez substance (podstaty), působící tytéž účinky jako substance.

Jiný autor nazývá Nejsvětější Svátost náplní zázraků milosti. Je zázračná v podstatě, protože ruší podstatu chleba a vína a staví na jejich místo Boží tělo. Je zázračná kvantitou, protože tělo by mělo mít rozpětí, ale u těla Ježíšova pod způsobami tomu tak není. Je zázračná kvalitou, protože tělo by mělo být viditelné a hmatatelné, kdežto tělo Ježíšovo je zde neviditelné a vymyká se i jiným smyslům. Je zázračná aktivním působením, neboť jednak slovo člověka dává přímo Bohu nový způsob bytí, aby člověka živil, a potom místo aby tento pokrm změnila v podstatu člověku vlastní, přetvořuje pokrm člověka v sebe a sdílí s ním své vlastnosti. Je zázračná svými pasivními stavy: vidíme tu volného vězně, živého zemřelého, netrpícího trpitele, tělo oddělené od krve, a přece s ní spojené, vidíme vzkříšeného, a přece pohřbeného, pokrm požívaný a nestravovaný, stravovaný a nezničený. Je zázračná v pohybech: v jednom a témže okamžiku je různě umístěna, je vyzdvihována a snímána, nesena na východ a na západ a obé současně. Je zázračná ve všech akcidentech chleba a vína, neboť ony jsou odloučeny od své podstaty a nemají jiné opory nežli všemohoucí ruku Božího Syna, která je udržuje. Kdo kdy viděl, pokračuje Nouet, jehož citujeme, tak mnoho divů najednou. Je pravdivé, že božská láska žije výhradně z nadměrnosti. Kdyby šlo jen o konání divů nad zákony přírody, byla by to jen dětská hra Boží moci. Komu by se kdy bylo zazdálo, že majestát tak vznešený, až se před ním zachvívají sloupy nebes, sestoupí do příbytku tak těsného, který uzavře v sobě všechno to, co je na velebné Trojici nejvznešenější? Jsme uchváceni svatou hrůzou a musíme k němu volat: Kde to jsi, nebeský Adame? Kdo tě sem uvedl? Bůh ve svatostánku z červotočivého dřeva! V ciboriu z trošky ubohého kovu! Bůh pod stanem z vetché látky! Ale přibližme se k tajemství a pozorujme je podrobněji. Jak známo, zůstávají v církvi nerozhodnuty mnohé otázky týkající se tohoto tajemství. Diskutuje se o nich s vědeckou hloubavostí i se srdečnou zbožností. Každý badatel v teologii má svůj vlastní názor, sleduje jednu školu spíše než druhou, je přesvědčen spíše tím důkazem než oním a kloní se jaksi instinktivně k jednomu směru na cestách říše teologie více nežli k směru druhému. V našem zamyšlení nad Eucharistií si všimneme pouze schválených a uznaných mínění. Sv. Tomáš říká, že přepodstatnění je kompendiem všech zázraků a učí, že toto tajemství může být rozloženo na dvanáct zázračných činů: dva se týkají podstaty chleba a vína, dva způsob (akcidentů), šest těla Páně a dva proměňovatele při mši svaté.

 

 

Nejdříve dva zázraky týkající se podstaty chleba a vína.

Prvním zázrakem je zánik podstaty chleba a vína. Jejich existence však nekončí v nicotnosti, nýbrž v nastoupení těla Kristova na jejich místo. Z podstaty chleba nezůstane nic, ani tvar, ani látka, ani existence, ani její nejmenší stupeň, ale vše mizí úplně jakoby přivedeno vniveč, a jakoby nic jiného na jejich místo nenastupovalo. Bůh svůj vliv, kterým udržuje podstatu chleba, proti svému všeobecnému zákonu z podstaty chleba odejme. Tím podstata chleba zapadne zpět do své původní nicoty. Stejně je tomu s podstatou vína. Tento zázrak je ukázkou toho, co by mohl Bůh učinit s celým světem, kdyby jej hodlal navštívit a odňal mu vliv své božské moci nezbytný k jeho trvání a udržování. Ale Bůh chce udržovat a zachovat stvoření, hmotu i ducha až do věčnosti.

Druhý zázrak se týká také podstaty chleba a vína a spočívá v obnově těchto podstat, když byly způsoby (akcidenty) porušeny nebo změněny, a náš Pán je opustil. Případky, ač odloučeny od své podstaty, která je udržovala, podléhají jejím zákonům a podstupují změny v příslušném čase. To vše se děje tak tajemně, že není žádných vnějších známek, podle kterých bychom mohli poznávat zaniknutí nebo nové nastoupení substance. Neděje se tu nic, čím bychom porušili zásluhu nadpřirozené víry. Těžko se to vysvětluje. Oba tyto zázraky týkající se podstaty chleba a vína jsou tak podivuhodné a tak odlehlé přirozenému řádu světa, že nevíme o něčem obdobném.

 

 

 

Dva zázraky, které se týkají způsob (akcidentů) chleba a vína.

První zázrak spočívá v tom, že způsoby existují a drží pohromadě bez opírání o podstatu. Pozbyly, jak říkají staří metafyzikové, inexistenci ve svém subjektu. Bůh prostě pokračuje ve svém vlivu na akcidenty, které jsou nyní odloučeny od svého subjektu, takže jejich dřívější způsob bytí zanikl. Boží vliv, který jim dal jejich bytí, prostě pokračuje bez přerušení, ačkoliv v přirozeném běhu věcí by byl býval ustal v době, kdy odstoupily substance. Svátostné způsoby zůstávají, i když jejich podstaty jsou od nich odňaty. Na místo podstaty chleba a vína nastoupila reálná a podstatná přítomnost našeho Pána. Akcidenty chleba a vína se o něho opírají, ačkoliv se ho nedotýkají. Je tu obdoba vtělení: člověčenství Ježíše Krista nemá žádné lidské osoby, o niž by se opíralo. To je jedna z četných příbuzností, které se vyskytují v těchto dvou nejsvětějších a nejkrásnějších tajemstvích.

Druhý zázrak spočívá v tom, že způsoby (případky, akcidenty) podléhají týmž vlivům a jsou provázeny stejnými vlastnostmi, jako kdyby jejich podstata nebyla zanikla. Zdá se, že Bůh nikde jinde kromě tajemství přepodstatnění nepropůjčil své spolupůsobení kvalitám bez subjektu. To nám dokazuje jedinečnost transcendentního (přesažného) tajemství, které zkoumáme.

 

 

 

Šest zázraků těla Páně.

Prvním zázrakem je produkce těla a krve Kristovy – které existují a zůstávají v nebi – pod způsobami chleba a vína, takže Ježíš Kristus je v hostii přítomen stejně pravdivě, skutečně a podstatně, jako je v nebi. Toto je článek víry. Povstává otázka, jak tato produkce těla Kristova pod způsobami je vykonána? Jakým působením Boží činnosti je Kristovo tělo pod způsobami tak, jako v nebi? Jak máme kvalifikovat a vyjádřit děj, kterým se dovršuje tento úžasný div? Je to nad dosah lidského rozumu. Pokorným bádáním však můžeme přece něco poznat. Jsou tři vysvětlení:

1.          Kristovo tělo není pod způsobami produkováno, je tam spíše přivedeno. Pán udělí svému tělu, existujícímu v nebi, nové umístění pod způsobami chleba a vína, takže je v jednom a témže okamžiku zázračné držení dvojího umístění: jednoho trvalého v nebi a druhého přechodného pod způsobami. Není tu tedy produkce, nýbrž addukce. Je všeobecně uznáváno, že dějištěm všech těchto zázraků, scéna veškeré této zázračné Boží činnosti, je pod způsobami a nikde jinde.

2.          Tridentský koncil definuje, že tělo Páně je obsaženo v této svátosti pravdivě, skutečně a podstatně. Z toho vyplývá, že náš Pán má v nejsvětější Svátosti tak pravdivé, úplné, celistvé a podstatné bytí, jako má v nebi. Jeho tělo by tedy mohlo být uchováno božskou mocí v nejsvětější Svátosti i tehdy, kdyby – za nemožného předpokladu – přestalo existovat v nebi. Zdá se jako nezbytný předpoklad, že Kristus Pán existuje ve Svátosti novým podstatotvorným vlivem Božím a novou Boží součinností.

3.          Třetí námitka proti názoru addukce (přivedení) vyplývá ze samé povahy přepodstatnění, protože lokální addukce nemůže být v žádném pravém smyslu nazývána přepodstatněním.

 

 

 

Teologové hájí, že tělo Kristovo je umístěno pod způsobami produktivní akcí, která může být nazvána reprodukcí podstatného bytí. Tím způsobem Kristovo bytí, které má v nebi, je mu uděleno a jaksi reprodukováno pod způsobami, ačkoliv v jiném druhu existence. Církevní otcové byli v právu, když užívali o této věci takových výrazů, jako že tělo Kristovo je denně kněžími „confektum, effekum, faktum, creatum“. Neboť tato akce, kterou se to děje, je pravdivě tak podstatná, produktivní a účinná, že, jak učí Duns Scotus i jiní,  kdyby tělo Kristovo neexistovalo podle svého přirozeného bytí, bylo by tímto tajemným procesem produkováno z ničeho. Scotus dokonce říká, že kdyby se Bohu tak líbilo, toto tajemství mohlo být ustanoveno se stejnou účinností již před vtělením. Pak by svátostný život Páně – mluvíme-li o Kristu jako o člověku – byl předcházel jeho život přirozený. Tento předpoklad, že tělo Kristovo je v eucharistii produkováno, nejuspokojivěji vysvětluje, jak může být Kristovo tělo, podle definice Tridentského sněmu, opravdově, skutečně a podstatně přítomno ve svátosti se všemi nijak neumenšenými vlastnostmi nežli je v nebesích. Tímto předpokladem se vysvětlují rozličná viditelná zjevení Páně na zemi: Pavlovi u Damašku, Petrovi u Říma, sv. Carpovi a jiným jinde souhlasně s tím, co říká Písmo, že nebesa Jej musí uchovat až do času obnovení všech věcí. Kdyby někdo mínil, že tyto otázky o přítomnosti Páně v Nejsvětější Svátosti nejsou vhodné pro populární učení, ať se rozpomene, že bulla Auctorem Fidei odsuzuje synodu Pistojskou za výrok, že diecézní kněží se mají zdržovat všech scholastických otázek o způsobu bytí Pána v Nejsvětější Svátosti.

 

 

 

Druhý zázrak spočívá v tom, že pod týmiž způsobami je s tělem Kristovým přítomna i jeho duše s veškerou svou svatostí, láskou, blaživým patřením, se všemi svými vlohami přirozenými i nadpřirozenými. Je přítomna pod způsobami nikoliv mocí slov konsekrace, nýbrž mocí přirozeného spojení s tělem Kristovým.

 

 

 

Třetí zázrak vztahující se ke Kristovu tělu je přítomnost hypostatického spojení, kterým jsou spojeny tělo a duše s Božským Slovem. Od tohoto spojení přijímá Kristovo tělo svoji hodnost a všechnu sílu posvěcení a je pod způsobami přítomno svou vlastní produktivní činností. Hypostatické spojení je Kristovu tělu, duši i Božskému Slovu tak vnitřně vlastní, že nemohou bez tohoto spojení existovat. Tak je Božské Slovo přítomno v Nejsvětější Svátosti nikoli jen z příčiny své Božské všudypřítomnosti, která je mu vlastní jakožto Bohu, ale také z příčiny hypostatického spojení.

 

 

 

Čtvrtým zázrakem je duchovní způsob, kterým Kristovo tělo existuje pod způsobami se všemi svými hmotnými vlastnostmi. Tím je soustředěno takřka na bod a současně a nepřetržitě tak rozprostřeno ve způsobách, že jako duchovní substance je celé pod celou způsobou chleba a celé pod každou její částkou. Právě tak, jako je rozumová duše člověka v celém těle a v každé jeho části. Je to přítomnost, řečeno filozoficky, „definitivní“, nikoliv „circumskriptivní“. Toto je snad nejúžasnější div v celém tomto skvoucím souboru zázraků, a kromě tajemství přepodstatnění nemá v sobě rovného.

 

 

 

Pátým zázrakem je rozmnožování těla Kristova – jeho mnohonásobná přítomnost či způsob mnohonásobného existování. Pohleďme, jak je tomu s duší člověka. Ta je celá v každé části těla, ale ne plně, neboť její existence v jedné části těla závisí na částech druhých, takže, je-li jeden úd odříznut, může chovat duši leda zázrakem a v tom případě by byla v určitém smyslu neúplná. Tělo Kristovo je však celkově a úplně v každé částečce způsoby, jakkoli malé a podle smyslů neviditelné, tak dokonale jako pod celou způsobou. Jeho existence v jedné částici není závislá na existenci v částici druhé. Když se způsoba dělí, Pán zůstává cele v každé její částici bez jakéhokoliv nového zázraku.

 

 

 

Šestým zázrakem je ustoupení Kristova těla ze způsob, když jsou porušeny takovým způsobem, že by substance chleba, kdyby se tam nacházela, byla přirozeně porušena. V okamžiku, v kterém by substance chleba podlehla poruše, ustupuje tělo Kristovo. Ne že by Kristovo tělo nějak přirozeně záviselo na způsobě, jako by na způsobě závisela podstata chleba, nýbrž proto je to zázračné, že Kristovu tělu, které se tam nacházelo zvláštním vlivem Božím, je tento vliv odňat. Náš Pán tím nijak netrpí, protože je pro něho stejné, existuje-li pod způsobami jednou nebo tisíckrát. Tento velebný div uzavírá okruh zázraků, vztahujících se k tělu Páně.

 

 

 

Těmto deseti zázrakům přísluší dva další, které se týkají proměňovatele a proměňování.

Jeden z nich záleží v přebohaté štědrosti, ze které náš Pán nám věnoval tento nesmírný dar proměňování svého těla. Kdyby jeden člověk měl za století tuto moc, jak by se celý svět vrhl na pouť do tohoto jediného místa, kde by vyvolený kněz konal toto úžasné dílo. Bůh je však svěřil velikému množství kněží. Aby byla konsekrace platná, nepožaduje k tomu svatosti života ba ani vyznání pravé víry a dokonce ani stav bez hrozných zločinů. I rouhači, rozkolníci, heretikové a odpadlíci, pokud byli platně vysvěceni na kněze, mají tuto moc a používají ji k potupě našeho Pána a k zneuctění jeho nejsvětější přítomnosti. Takoví Pána před lidem snižují a zbídačují a znechucují lidu. Zdá se, že Pán toho nedbá a hledí jenom na nás, na náš duchovní prospěch. Chce nám být nablízku. úctyhodná oběť musí být snadná a připravená pro nás všechny. Příležitost k přijímání musí být obecná, jako je vzduch, který dýcháme. A protože naše dobro je pravidlem Boží dobroty – je tomu tak. Kdo by nám chtěl vyčítat, že tyto věci nazýváme zázrakem?

 

 

 

Druhý a dvanáctý zázrak spočívá ve snadnosti konsekrace. Když svatý člověk dělá zázrak, je především svatý. Svědčí to o dlouhých létech boje a modlitby, o mlčení a tělesné kázni. Kdyby tedy dlouhý půst a veliké učení, mnoho bdění a námahy bylo nutné jako předchozí příprava před konsekrací, zdálo by se to snadným výcvikem pro tento úkon. Ale nikoli. Pět slov (Hoc est enim corpus meum) – a stalo se. Co je pro člověka snazšího. Zázračně snadné. Nebezpečně snadné pro naši vlastní víru. Nebezpečné pro naši úctu! Nejkrásnější ze všech věcí, totiž obřad Eucharistie – velebné oběti – který vychází ze svatého Ducha církve,  povznáší nás nad nás samé,  zahrnuje mystickými sladkostmi a uchvacuje nás nebeským kouzlem.

 

 

 

Proč všechna tato snadnost? Pro nás, kvůli nám, pro naše pohodlí. Je to div Boží lásky. Ježíš chce být pro nás snadno přístupný. Jeho radostí je být mezi lidskými dětmi. Ale běda! Člověk dovede těch dvanáct zázraků překonat, ani ne tak svou nevěrou, jako svou chladností a lhostejností k Boží lásce a k Bohu samému.

 

 

 

Vypůjčil jsem si od věhlasných učitelů církve tyto myšlenky o Eucharistii. Rozumové pochopení Eucharistie – pokud je to vůbec možné – by mělo vést k větší lásce k ní. Přepodstatnění je strhující podívanou Boží moci, vědění a lásky. Nic nás neučí tolik pokoře jako Nejsvětější Svátost. Před ní nacházíme milost, že ochotně a radostně volíme raději hanu než chválu, sebeláska ztrácí svoji atmosféru a nemůže dýchat, své nejlepší schopnosti vidíme jako malodušné nedokonalosti a čím většími se stáváme, tím bídnějšími si před Eucharistií připadáme. Když klečíme před naším Pánem a jeho láskou v Nejsvětější Svátosti, cítíme, že sami začínáme milovat.

Benedikt Holota OFM