Čech, Zdirad

3. března                                                                           +1716

Nedaleko severoitalského města Varése se v roce 1670 narodil Antonín František Maria Marzorati. Když mu bylo pět let, narodil se v bavorském Konnersreuthu chlapec v rodině Weissových a za rok potom, nedaleko Pávie, přišel na svět potomek šlechtické či patricijské rodiny da Zerbo. Tenkrát o sobě pochopitelně nic nevěděli, i když směřovali ke stejnému cíli. Antonín vstoupil do františkánského kláštera v Luganu v milánské provincii, dostal jméno Samuel, vystudoval, stal s knězem a byl přeložen do Říma, aby se tu připravoval na misionářské poslání a k tomu studoval medicínu. Bavorský chlapec se stal františkánským bratrem Liberátem ve Štýrském Hradci, po studiích obdržel ve Vídni kněžské svěcení a po působení v Langenlois nedaleko Kremže se vrátil do Štýrského Hradce a připravoval se na misie. Nejmladší z trojice, Michal Pius vystudoval v lombardské provincii reformovaných františkánů, stal se knězem a byl pověřen misionářským posláním. Napřed se sešli otcové Liberát a Samuel: odešli spolu a s několika dalšími bratry do Etiopie učit se domorodý jazyk a při tom pečovat o nemocné. V zemi byly docela složité podmínky, protože vzdorovala militantnímu islámu, který zaplavoval velkou část Afriky, a zároveň různí hodnostáři soupeřili mezi sebou o získání moci a Evropané byli někdy a pro někoho vítanými spojenci a jindy nebo pro někoho jiného nepřáteli na život a na smrt. Tři otcové františkáni (k Liberátovi a Samuelovi se už přidal i Michal) se dostali doprostřed těch zmatků. Napřed vítáni, pak s podporou jednoho vládce pracovali v skrytu a prací vzdorovali pomluvám různých kacířů, a pak se stal panovníkem nepřítel katolíků a konec měl přijít rychle. Na otázku co v zemi chtějí odpověděli, že přinesli spásnou víru. Panovník byl ale přesvědčen, že jeho monofysitská víra popírající dvojí přirozenost Našeho Pána je dostatečná a že udělá nejlíp, když se cizinců nějakým decentním způsobem zbaví. Dal tedy nedaleko pahorku Abbo vykopat hroby a živé misionáře nechal zasypat kamením z nedaleké říčky.

Jedním ze symbolů víry ve dvojí Kristovu přirozenost byla od středověku větvička mandloně s plody zvenku tvrdými, uvnitř lahodnými, a jiným obraz trůnícího Pána v mandorle. Obojí ukazují blažení mučedníci Etiopanům i nám, a mají sebou ještě znak papeže Jana Pavla II., který dal v roce 1988 jejich jména zapsat do seznamu blahoslavených.

Zdirad Čech