Polczyk, Waldemar OFM

 Zdálo se, že hvězdy začínají blednout. Zamrkal očima, jako kdyby si chtěl zaostřit zrak, hned však se pokáral za takovou hloupost. Svítalo. Srpek měsíce v doprovodu hvězd vedl nerovný a předem k prohře odsouzený boj s bílo-růžovým přísvitem světla zvěstujícího nový den. To byla další noc strávená v modlitbě a pozorování oblohy. Stále znova byl plný údivu nad tím, že je možné vždy a všude oddávat se zároveň obojímu: modlitbě a pozorování nebe. Což však zahledět se pln údivu na nebeská tělesa není už samo o sobě modlitbou? „Slunce a měsíci, velebte Pána, nebeské hvězdy, velebte Pána!“ Což takto nechválili Pána mládenci vhození na rozkaz Nabuchodonozorův do ohnivé pece? Hvězdy jsou stále stejné, lhostejno, zda se na ně dívám z Fromborku, anebo tady, ze střechy biskupského paláce v Assisi.

 Přijel sem se svým strýcem a ochráncem, biskupem Watzenrodem, který potřeboval tlumočníka, a on po studiích na slavné univerzitě v Bologni vládl výborně jazykem sv. Františka a Danteho. Opláchl si tvář a vyšel z biskupského paláce na prostranné nádvoří. Do katedrály sv. Rufina nebylo daleko. Poklekl k modlitbě a přípravě na mši sv. Po jejím skončení se vrátil do pohostinného paláce biskupa Roberta. U stolu se již setkal se svým strýcem. „Jsi velmi bledý, Mikuláši,“ promluvil strýc výbornou latinou, „určitě  ses zase celou noc díval na hvězdy. Dej si pozor, aby ti z toho vyhlížení neztuhl krk!“ S úsměvem přijal strýcův přátelský žert. Watzenrode si cenil mladého fromborského kanovníka pro jeho velkou zbožnost a lásku k chudobě, ale i pro nesmírnou vzdělanost, a to nejen teologickou. Vždyť díky jemu nedokázali křižáci prorazit branievské opevnění!

 Jak se včera dohodli, vydali se po snídani společně do baziliky sv. Františka. „Jenom se pořád díváš a koukáš na tu oblohu. Nevím, zda se to sluší na kněze a k tomu ještě kanovníka ctihodné fromborské kapituly; lepší by bylo, kdyby ses staral o svoji prebendu na Olkuszu“ - upřímně radil Watzenrode mladému knězi. Široká ulice je dovedla na nádvoří před bazilikou sv. Františka. Sestoupili po schodech do svatyně. Jejich zrak upoutaly fresky podivuhodné krásy pokrývající téměř celé stěny. úzkými schody sestoupili do krypty s hrobem sv. Františka. Po chvíli se nacházeli v temné kapličce. Kolem hrobu Serafa z Assisi v malých zamřížovaných výklencích očekávali vzkříšení jeho první spolubratři.

 Kvardián kláštera při bazilice přistoupil a uctivě je pozval oba na oběd do kláštera. Mikuláš se omluvil a prosil, aby směl na chvíli modlitby zůstat u hrobu světce. Poklekl v malé lavici nedaleko hrobu sv. Františka. Myšlenkami se vrátil k Sluneční písni, podivuhodně zobrazené Giottem v horní bazilice. „Bud pochválen, můj Pane, spolu se vším svým stvořením, především s panem bratrem Sluncem, jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo. A on je krásný a září velikým jasem; tvým, Nejvyšší, je obrazem. Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy, na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.“ Tak si zamiloval modlitbu Sluneční písně, že se ji stálým opakováním naučil nazpaměť. Kleče u hrobu Serafického patriarchy přemýšlel o svých fromborských bádáních.

 Už neměl téměř žádné pochybnosti, že Ptolemaios se mýlil. Nebylo již možné déle zastávat názor, že se slunce točí kolem země. Hned však pocítil v srdci neklid, zda to nebude pokládáno za blud; vždyť ale i slunce, i měsíc, i hvězdy, i zemi stvořil Bůh. Měl pravdu sv. František, že za ně Bohu děkoval. Pocítil, jak zde, u hrobu sv. Františka, jeho srdce naplňuje jakási nesmírná jistota, že nemá žádný hřích ve svých bádáních. Přišla mu na mysl také zvláštní myšlenka, že je Bohu milé, když člověk zkoumá zákony přírody a snaží se vypátrat Boží pravdy do ní vepsané.

 Náhle vstal jako voják postavený rozkazem na nohy. Ano, po návratu do Fromborku napíše knihu, nad kterou už dávno přemýšlel: O otáčení nebeských sfér. Věnuje ji papeži Pavlu III. V myšlenkách již skládal slova věnování: „Svatý otče, dostatečně jasně si uvědomuji, že se najdou lidé, kteří, když jen uslyší, že v mých knihách o otáčení sfér vesmíru připisuji nějaké pohyby kouli zemské, hned spustí pokřik, že je třeba mne i s tímto názorem odsoudit. Nejsem totiž do té míry zamilován do vlastního díla, abych neuvažoval o tom, co o něm budou soudit druzí. A jakkoli vím, že myšlenky učence jsou nezávislé na soudu celku - neboť úsilím učence, nakolik to jen lidskému rozumu dovoluje Bůh, je hledat ve všem pravdu - přesto jsem toho názoru, že názorům zcela se různícím od uznávané zákonitosti je třeba se vyhýbat...

 Je možné, že se najdou takoví, kteří rádi žvaní, a přes naprostou neznalost matematických věd si přece budou nárokovat právo posuzovat je, a na základě nějakého místa v Písmu sv. vykládaného špatně a pokrouceně, aby to odpovídalo jejich záměrům, odváží se zavrhovat a pronásledovat tuto moji teorii. Na ty však nijak nedbám, až do té míry, že jejich soudem přímo pohrdám jako lehkomyslným. Není přece tajemstvím, že Lactantius, jinak slavný spisovatel, avšak slabý matematik, mluví o podobě země úplně jako dítě, když se vysmívá těm, kdo předložili, že země má podobu koule. Nemůžeme se tedy divit lidem vědy, když i takoví se mi budou vysmívat. Matematická díla jsou psána pro matematiky, kteří - doufám, že se nemýlím - postřehnou, že tyto moje námahy přinesou určitý užitek i všeobecné církvi, nad níž nyní vykonává vládu Vaše svatost.“

 Když vycházel z baziliky, čekal už na něho strýc Watzenrode. „Je třeba, abychom se vrátili, Mikuláši; dnes ještě pojedeme do Říma, a potom zpět do Polska.“

Waldemar Polczyk OFM

 Kopernik

 Glos sw. Franciszka 11/2004

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM