Pańczak, Alojzy OFM

 Druhého dne XII. světových dnů mládeže 22. srpna 1997 Svatý otec Jan Pavel II. při mši sv. slavené v 9 hodin v pařížské katedrále Notre Dame povýšil k slávě oltáře Bedřicha Antonína Ozanama (1813-1853). V homilii, kterou tehdy pronesl, řekl mezi jiným, že nový blahoslavený je „vzorem odvážného jednání, příkladem člověka, jenž se nebojí vyslovit nahlas své názory, důsledně hledá pravdu a brání důstojnost každého člověka“. V následujících úvahách chceme přiblížit postavu tohoto vynikajícího představitele sekulárního katolictví, příkladného muže, skvělého učence a společenského činitele, jenž se zasloužil o znovuobjevení Františka jako básníka.

 Dětství

 Bedřich Antonín přišel na svět 23. dubna 1813 v Miláně, jenž tehdy patřil Francii. V matrice je zapsáno: „Pokřtěn 13. května 1813 Bedřich Antonín Ozanam, syn manželů Jana Antonína Ozanama, lékaře, a paní Marie Nantas, Francouzů...“

 Otec v mládí válčil jako husar v Napoleonově armádě a dosáhl hodnosti kapitána. Roku 1800 skončil vojenskou kariéru a oženil se s Marií Nantas, dcerou bohatého obchodníka z Lyonu. Mladí manželé se usadili v Miláně, odkud se po Napoleonově porážce 1815 vrátili do Lyonu. Ze čtrnácti dětí se jen tři kromě Bedřicha dožily dospělosti: Elise (1801-1820), Alfons (1803-1888), jenž už jako lékař přijal 1831 kněžské svěcení a stal se životopiscem svého bratra, když 1879 napsal Život Bedřicha Ozanama, a Karel August (1824-1890), který se rovněž stal lékařem. Členem rodiny byla i Marie Cruziat, služka nazývaná dobrá Žužu, která pracovala 72 let pro čtyři pokolení Ozanamů a zemřela obklopena svými chlebodárci ve věku 87 let.

 Otec byl energický a zároveň citlivý. Vedle práce v nemocnici a soukromé praxe zabýval se charitativní činností. Měl i literární a vědecké zájmy. Syn Alfons píše, že to byl „člověk upřímně zbožný, jenž měl živou víru. Každý večer vedl společnou rodinnou modlitbu, jíž se účastnila žena, děti i dobrá Marie.“ O své matce Bedřich napíše: „Ona to byla, jejíž první poučování mi dalo víru; byla živým obrazem církve.“

 Prvního vyučování se mu dostalo doma. Starší sestra Elise, kterou zbožňoval, ho naučila číst a psát, matka katechismus, otec a bratr Alfons latinsky. Krásné dětství narušila nemoc, kterou překonal ve věku sedmi let. Zázračně uzdraven díky modlitbám konaným o přímluvu sv. Františka Regise (1597-1640), o několik měsíců později hluboce prožil smrt milované sestry Elise (1820).

 Mládí

 Domácí vyučování stačilo, aby byl ve věku 9 let přijat do Královské koleje v Lyoně. Díky práci na charakteru, rozvíjení ctností a hřiven, pracovitosti a svědomitosti, spojenými se živou inteligencí, stal se jedním z nejlepších žáků školy. Měl zvláštní zálibu v latinské metrice. Psal verše: otci latinsky, matce francouzsky. Den prvního sv. přijímání 11. května 1826 nazve „šťastným dnem“. Měl mnoho přátel, horlivých katolíků, žil však v prostředí skeptickém, pochybujícím a antiklerikálním. Objevila se rovněž mladistvá krize víry, kterou překonal díky P. J. M. Noirotovi (1799-1880). Později napsal: „Poučování kněze-filosofa mne zachránilo. Do mých myšlenek uvedl řád a světlo“, v důsledku toho „slíbil jsem Bohu zasvětit své dny službě pravdě“. Profesor-filosof v něm také probudil vědecký zájem.

 Když 1829 končil školu, znal plynně latinsky, řecky, ovládal němčinu a italštinu, začal se učit hebrejsky a sanskrt. To mu mělo pomoci proniknout do původních textů jiných náboženství s cílem, aby v konfrontaci s nimi ukázal krásu a pravdivost katolického náboženství.

 Otec chtěl, aby se stal advokátem. Paříž zachvácená revolucí byla příliš nebezpečná pro budoucího studenta práv, proto na přelomu let 1829/30 zůstává doma a pracuje v kanceláři advokáta Couleta.

 Student

 V listopadu 1831 přichází do Paříže a zapisuje se na právnickou fakultu, a k tomu soukromě studuje svoji oblíbenou literaturu.

 První dva roky využívá pohostinství velkého učence, matematika, fyzika a astronoma André Marie Ampéra (1775-1836). Vypráví se, že k jejich prvému setkání došlo v kostele sv. Štěpána; když do něj mladý Ozanam vstoupil, povšiml si starce, který se zbožně modlil růženec. Přiblížil se k němu a poznal, že je to Ampére. Tento pohled Ozanama do hloubi vzrušil. Poklekl tiše za svým učitelem a modlil se s hlubokým vzrušením. Později napsal: „Ampérův růženec dokázal víc než všechny knihy či modlitby.“ Známost s velkým učencem, který opakoval: „Jak velký je Bůh! Naše věda není vedle něj nic,“ silně zapůsobila na Ozanamovu zbožnost i osobnost. Ampérův syn Jean-Jacques bude jeho přítelem až do smrti.

 Díky Ampérovi poznal Ozanam nejvýznamnější tehdejší katolické intelektuály: R. Chateaubrianda (1768-1848), autora Génia křesťanství, P. J. B. H. Lacordaira (1802-1861), C. F. de Monalemberta (1810-1870), P. F. Lamennaise (1782-1854) a středisko liberálních katolíků spojené s deníkem L\'Avenir. Rovněž poznal polského básníka A. Mickiewicze.

 Konference sv. Vincence z Pauly

 Bedřich Ozanam není jen pilným studentem, ale účastní se i kulturního a politického života katolických středisek. Soustřeďuje kolem sebe podobně smýšlející kolegy. Často se setkávají, diskutuje o „literatuře, historii, problémech chudých lidí a pokroku civilizace“, a poslouchá přednášky konané v salóně C. F. Monalemberta.

 Při jedné takové přednášce padly ze strany jednoho z účastníků výtky proti křesťanství: „Máte pravdu, když mluvíte o minulosti: křesťanství v minulosti opravdu dělalo zázraky, nyní je však mrtvé. A vy, kdo se vychloubáte, že jste katolíci, co děláte? Kde jsou díla, jež by byla důkazem vaší víry, kterou bychom měli přijmout?“ Tato slova se Ozanama hluboce dotkla. Po létech takto vzpomíná na tuto událost: „Měli pravdu: ta výtka byla zasloužená... Co dělat, abychom byli pravdivými katolíky, když neděláme to, co se Bohu nejvíce líbí? Musíme být proto pomocí našim bratřím, tak jako byl Ježíš Kristus; ať naši víru určuje Boží láska.“

 V den svých dvacátých narozenin 23. dubna 1833 setkává se se svými přáteli v místnostech La Tribune Catholique. Jsou tam: E. Bailly, A. Le Taillandier, P. Lamache, F. Lallier, F. Clave, J. Devaux. účastníci nazvou toto setkání „konference lásky“ a rozhodnou se, že se budou setkávat pravidelně, rozjímat Boží slovo, probírat běžná témata, a potom „půjdou osobně do domů chudých přinášet tam skrovnou pomoc“.

 Po roce se konference přeměnila na „Sdružení sv. Vincence z Pauly“. Pomocí mladým nadšencům byla milosrdná sestra Rosalie Rédu (1786-1856) zvaná „matka chudých“, dnes už zařazená do počtu blahoslavených. Ta přidělila každému studentovi jednu chudou rodinu, kterou měl podporovat ze svých skromných příjmů.

 Podle vzoru první konference vzniklo během dvou let kolem 250 dalších. V době Ozanamovy smrti byly konference přítomné v 17 zemích. V Polsku první konference vznikly na Slezsku roku 1849. Členem konference byl i mladý Karol Wojtyla. Dnes je Ozanamovo dílu přítomné ve 130 zemích, má 42 650 konferencí sdružujících okolo 875 000 členů.

 Jaké cíle vyznačil svému dílu? „Naším hlavním cílem - píše Ozanam 1835 - nebylo spěchat s pomocí chudému: to byl jen prostředek. Naším cílem bylo uchovat v nás čistotu katolické víry a její šíření mezi jinými prostřednictvím děl milosrdenství.“

 Profesor a vědec

 Současně studoval podle otcovy vůle práva a z vlastního zájmu literaturu. V dubnu 1835 dostal diplom o skončení studia literatury a v srpnu studia práv. Dne 30. srpna 1836 obhajuje dvojí doktorát z francouzského práva a z obchodního práva, nato se vrací do rodinného Lyonu, kde začíná advokátskou praxi. Současně pokračuje ve studiích literatury, jemu milejších, která končí 7. ledna 1839 skvělou obhajobou doktorské teze napsané latinsky s názvem Sestoupení do pekla u starověkých básníků a francouzsky Božská komedie a Danteho filosofie.

 V létech 1839-40 vykládá obchodní právo na lyonské universitě, 1841 zvítězí v konkursu a je jmenován profesorem cizí literatury na Sorbonně, 1844 dostává katedru literatury.

 Byl oddán mládeži. Vždy ochotný k výkladům. Denně pracoval 16 hodin. Bylo o něm napsáno: „Připravoval své výklady jako benediktin a mluvil jako rozený řečník.“ Příznačné je svědectví E. Renana (1823-1892): „Vždy jsem odcházel z těchto výkladů posílen a rozhodnut pro všechno, co je velké, ... ach, ten Ozanam, jak jsme ho všichni milovali!“

 Současně s vyučovací činností pokračoval ve svých vědeckých bádáních, jejichž plodem byly publikace: Civilizace v V. století (1847), Germáni před křesťanstvím (1847), Křesťanská civilizace u Franků (1849), Františkánští básníci v Itálii v XIII. století (1852). Celkem v průběhu svého krátkého, avšak pracovitého života uveřejnil 297 spisů a pojednání.

 Odporoval těm, kteří zastávali názor, že křesťanství zničilo vynikající antickou civilizaci a zabrzdilo rozvoj kultury pohanských národů. Ukazoval opak, totiž právě že křesťanství pozvedlo kulturu na vyšší úroveň a bez křesťanství by nebyl možný pokrok civilizace. Dokazoval, že katolictví je pravým zjeveným náboženstvím, které nejplněji přibližuje člověkovi ideu Stvořitele a jeho věčné lásky. „Naučme se bránit naše přesvědčení bez nenávisti k svým protivníkům, milovat ty, kdo smýšlejí jinak než my. Nenaříkejme na naše časy, a tedy sami na sebe.“

 Manžel a otec

 23. června 1841 v kostele Saint-Nizier uzavřel Bedřich Ozanam sňatek s dcerou rektora lyonské university Amélií Soulacroix; manželství požehnal jeho bratr Alois. Prožili spolu dvanáct šťastných let, přestože je život neušetřil křížů. Prvé dvě děti se narodily mrtvé. Třetí Marie přes nebezpečí přišla na svět 7. srpna 1845.

 Bedřich miloval Amélii i dceru k zbláznění. Když je okolnosti nutily, aby se dočasně odloučili, denně si našel čas, aby napsal list své milované ženě, v němž ji ujišťoval o své lásce a stesku a sdílel se s ní o své dojmy. Často připojoval i různé anekdoty. A to všechno proto, aby své milované Améli udělal radost. Stalo se tradicí, že 23. den každého měsíce, den jejich sňatku, kupoval ženě kytici květin. Těžce nemocný 23. srpna 1853 daroval milované Amélii větvičku myrty, která u antických básníků byla symbolem něžnosti a lásky.

 V závěti pořízené 23. dubna 1853 píše: „Mé drahé Amélii, která byla radostí a krásou mého života a jejíž péče mě tak jemně těšila, i v tomto posledním roce mých bolestí adresuji své krátké rozloučení; za všechno na zemi jí děkuji, žehnám jí a budu na ni čekat; jen v nebi jí budu moci dát tolik lásky, kolik si zaslouží. Svému dítěti dávám otcovské požehnání ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Jsem smutný, že nebudu moci déle pracovat na jeho výchově, svěřuji je však bez lítosti jeho ctnostné a milované matce.“

 Politik a publicista

 Ozanam žil v době obnovy monarchie. Prožil dvě revoluce: červencovou (1830), která zbavila trůnu Karla X., a únorovou (1848), jež svrhla Ludvíka Filipa. V čase této druhé revoluce zahynul pařížský arcibiskup Dionýz Affre. Vztahy mezi státem a církví nebyly vždy uspořádány nejlépe a pokus o návrat do stavu před revolucí jen posílil odpor laických prostředí.

 Byla to též doba rostoucích třídních protikladů, zřetelných zvláště v průmyslových střediscích, v nichž se dělníci stávali chudáky a podléhali demoralizaci.

 Vůči těmto jevům Ozanam nezůstával lhostejný. V létech 1830-36 spolupracoval s časopisem L\'Avenir, jenž byl orgánem liberálních katolíků. Od roku 1848 začal pracovat v novinách L\'Ere Nouvelle. Ozanam byl katolíkem a to rozhodovalo o jeho postupu. Měl za to, že řešením společenských problémů není ani socialismus, který ničil rodinu a soukromé vlastnictví, ale ani ekonomický liberalismus, podle něhož nadřazeným cílem byl zisk, aniž se počítalo s člověkem. Řešením bylo dojít ke shodě bohatých a chudých a prostředkem bylo zákonodárství zajišťující práva dělníků, charitativní činnost, šíření osvěty. „Barbarům nové doby“, jak nazýval dělníky, bylo pak třeba ukázat všeobecné hodnoty církve.

 Bedřich Ozanam byl věrným synem církve. Setkává se dvakrát s papežem Řehořem XVI. (1829-1846) a Piem IX. (1846-1878). Vždy byl připraven k obraně církve a papežství. Napsal: „Pravověrnost je nervem a silou náboženství. Bez toho je každé katolické společenství neschopné.“ V závěti zanechal slova: „Není jiného pokoje ducha a srdce než ve víře církve a pod její autoritou.“

 Vnitřní život

 Za milost si pokládal, že se narodil a byl vychován v katolické rodině. Po celý život, nepřihlédneme-li ke krátkému období krize, byl člověkem hluboce věřícím a praktikujícím. „Vstával mezi 7 a 8 ráno - píše v jednom z dopisů matka dceři - a nikdy nebylo vidět, že by se probudil nebo zaspal bez modlitby. Ráno šel obvykle do pracovny, kde vykonal ranní modlitbu a přečetl úryvek ze své řecké bible, nad nímž potom půl hodiny rozjímal“. Velkou váhu dával náboženským úkonům: „Věřím v kult jako vyznání víry, jako symbol naděje, jako pozemské uskutečnění Boží lásky. Z toho důvodu konám náboženskou činnost podle svých sil a podle zvyků pocházejících ještě z doby dětství. Ve svátostech a v modlitbě nacházím potřebnou podporu pro svůj mravní život.“

 Chápal, že víra je mrtvá, nedoprovázejí-li ji skutky. Výrazem toho, že to pochopil, bylo, že k díkůčinění po sv. přijímání připojoval nějaký skutek milosrdenství. Nejednou bylo vidět, jak po odchodu z kostela směřují jeho kroky do pekárny, kde kupoval chléb a nesl jej nějaké chudé rodině.

 Za svatým Františkem

 Za účelem poznání a vědy mnoho cestoval. Navštívil Německo, Anglii, Belgii, Španělsko. Zvlášť blízkou se mu stala Itálie, vlast Danta a sv. Františka. Tam cestoval čtyřikrát. Při třetí cestě 1847 navštívil Assisi. V dopise svým bratřím z 29. dubna takto popisuje své dojmy: „Myslím si, že žádná svatyně ani v Římě na mne neučinila tak sladké dojmy jako účast na mši sv. slavené na hrobě sv. Františka... Viděli jsme všechna místa posvěcená památkou sv. Františka a sv. Kláry, dům, v němž se sv. František narodil, místo jeho obrácení, stejně jako místo, kde byl otcem vězněn, trnovou zahrádku, kde se vrhl do růžových keřů a kde už 600 let rostou bílé růže, místo, kde zemřel - Porciunkuli, kostel sv. Damiána... Zakusili jsme, Amélie a já, nemalou útěchu, když jsme si připomínali na těchto místech to, co jsme četli v kouzelných Kvítcích, a obdivovali obrazy starých mistrů plné víry a čistoty.“

 Ovocem cesty byl cyklus článků o františkánských básnících. Společně zpracované vyšly 1852 v díle Františkánští básníci v XIII. století. Obsahovalo úvahy o  poezii sv. Františka a prvních pokolení jeho následovníků. V poslední kapitole byly zařazeny 33 kapitoly Kvítků sv. Františka, které spolu se ženou přeložili do francouzštiny. Nová vydání a četné překlady této práce se přičinily o znovuobjevení postavy sv. Františka, který byl s oblibou pokládán za vzdáleného předchůdce renesance.

 V dopise z 22. června 1853 Ozanam píše o výrazech uznání, které mu v souvislosti s touto prací adresoval generál františkánského řádu: „... z hloubi své cely na Aracoeli (kde bylo tehdy sídlo generální kurie OFM) mi generál řádu adresoval poděkování obsažené v diplomu... Zapsal mě do františkánské rodiny a zařadil do zásluh Menších bratří, kteří pracují a modlí se za celý svět. Tak jsem byl zařazen, stejně jako náš přítel Dante, do tohoto řádu, jehož hábit dostal, když umíral, aby chránil jeho tělesné pozůstatky... Pokud jde o mne, nemám ani jeho (Dantova) génia, ani tak jako on hašteřivou ženu či šest dětí... a přece se budu moci stát jeho nehodným spolubratrem v chudém putujícím řádu.“ Na tento list se odvolávali ti, kdo chtěli vidět v Bedřichu Ozanamovi františkánského terciáře. Bližší rozbor textu a nedostatek jiných pramenů však dnes nedovoluje přijmout podobnou tezi. Toto zařazení znamená započtení Ozanama do řad dobrodinců řádu a účast na jeho duchovních milostech.

 Epilog

 Ozanam zakončil svůj bohatý, třebas krátký život o svátku Narození Panny Marie 8. září 1853 v Marseille. Pochován byl v karmelitánském kostele v Paříži 24. září. Proces svatořečení Božího služebníka začal 10. června 1925 a byl zakončen prohlášením o hrdinství ctností 6. července 1993. K slávě oltáře byl povýšen 22. srpna 1997. Jeho liturgická památka se slaví 9. září.

 Bedřich Ozanam, třebaže nebyl terciářem, přece měl „duši františkánskou“, citlivou ke vší lidské bídě a k obklopujícímu světu přírody. Pro sekulární františkány by měl být vzorem zbožnosti, citlivosti k druhému člověku a činné angažovanosti v přetváření světa v křesťanském duchu.

Alojzy Pańczak OFM

 Blogoslawiony Fryderyk Antoni Ozanam

 Glos sw. Franciszka 11/2004

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM