Slotwiński, Tadeusz OFM

 20. Stigmatizace v dějinách církve

 Sv. Pavel užil jako první výraz stigmata: „Já na svém těle nosím znamení (stigma), že náležím Ježíšovi“ (Gal 6,17). Teprve svatost sv. Františka přiměla církev k tomu, že připustila úctyhodný ráz tohoto jevu. Vždyť kdo byl větším přítelem života, přírody, kdo byl radostnější, více milující, více podobný Ježíši než Chudičký z Assisi?

 Stigmatizace jest jevem výlučně katolickým (Jean Guitton). Odborníci ji vymezují takto: Je umístěna tam, kde Kristus měl pět ran (a trnovou korunu). Je provázena velmi pronikavým tělesným a duševním utrpením. K tomu obvykle dochází v den Kristova umučení. Rány nehnisají, krev je čistá, naproti tomu poranění všeobecně způsobuje hnisání. Stigmata se nehojí - přes léčivé zákroky a prostředky. Pokud zmizí, je to vždy nečekaným způsobem, spojeným s psychikou či nějakou nadpřirozenou příčinou anebo se smrtí.

 Někdy způsobují hojné krvácení (které dosahuje až čtvrt litru krve i více). Tato krvácení se objevují pravidelně, bez nějaké patologické příčiny nebo souvislosti s nějakou událostí.

 Stigmatizace se váže na rozjímání o Kristově umučení mystikem připraveným k hrdinskému odpoutání se od světa, aby „šel za Beránkem“, „aby ho následoval i v jeho umučení“, neboť „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). K stigmatizaci dochází, když ztotožnění se stane dokonalým. Může být odpovědí na prosbu mystika, aby sdílel s Kristem jeho umučení - jak tomu bylo u sv. Františka.

 Často je stigmatizace spojena s jinými mystickými jevy, extázemi, čtením myšlenek, bilokací, levitací, vydáváním příjemné vůně. U některých mystiků dochází k více či méně zřetelným patologickým jevům, a dokonce k zdánlivě hysterickým příznakům, které však musíme chápat jako reakci zdravého jedince, vzrušeného nezvyklým jevem. Je třeba přestat označovat za hysterii to, co nechápeme.

 Někteří mystikové, jako sv. Terezie z Avily, pociťovali bolesti stigmatizace, aniž měli vnější znamení. Někdy pitva ukáže stopy ran v srdci, na játrech, ledvinách a kostech (tzv. plastická mystika). Příslušný orgán je jakoby proražen ostřím. A konečně další, kteří měli stopy, si vyprošují, aby zmizely.  Všeobecně se mystici modlili, aby se utrpením spojili s Ježíšovým umučením (sv. František), aby se rozplynuli v oceánu jeho lásky. Často na začátku trpí těžkými nemocemi, z nichž jsou zázračným způsobem uzdraveni. Nebo jsou připravováni viděními.

 Sv. otec Pio (1887-1968) zaujímá mezi stigmatiky výjimečné místo, neboť byl mužem, řeholníkem a knězem. Tisíce osob vidělo stigmata na jeho dlaních, když sloužil mši sv. Jako mladý italský kapucín, pocházející z vesnice, málem nebyl pro slabé zdraví přijat do řeholního života, o němž snilo jeho srdce planoucí láskou. Po přijetí kněžského svěcení se roku 1916 stáhl do malého klášteříka v San Giovanni Rotondo. Listy, jež psal na pokyn představených svému duchovnímu vůdci, jsou vzrušující.

 Když byl 20. září 1918 sám v klášteře, po odsloužení mše sv. se modlil v prázdném a tichém kostele před velkým dřevěným křížem. „Přepadl mě náhle klid podobný sladké dřímotě. Všechny smysly i rozum zakusily jakési nepopsatelné uklidnění, veliký pokoj, a odevzdal jsem se celkovému odtržení ode všeho. Náhle jsem před sebou spatřil nějakou tajemnou postavu, jejíž ruce, nohy, hrudník krvácely. Pocítil jsem, jak nějaký ohnivý hrot probíjí moje srdce. Neviditelná síla mě tlačila do toho ohně. Ach! jakou sopku jsem v sobě pocítil! Cítil jsem, že moje vnitřnosti planou! Krev a oheň zalévá všechno, duši i tělo. Postava se přiblížila tak blízko k duši, že ta pociťovala její dotyk. Pociťoval jsem často tato uchvácení lásky a dost dlouho jsem zůstával jako by mimo tento svět. Cítil jsem, že umírám. Ona postava mi zmizela z očí a uviděl jsem, že moje dlaně, nohy a prsa byly probity a že z nich teče krev! Představte si, prosím, utrpení, jaké jsem tenkrát prožil a jaké stále zakouším téměř denně. Rána srdce krvácí ustavičně, zvláště od čtvrtka do soboty. Bojím se, že zemřu vykrvácením.“

 Nemodlí se o zbavení tělesného utrpení, ale jen aby byl zbaven zahanbení, které on, ubohý kapucín, pociťuje tváří v tvář těchto vnějších známek, jež ho ztotožňují s Kristem. V jiném dopise vyznává: „Vidím sebe pohrouženého do oceánu ohně. Rána (v hrudi), která se znovu otevřela, stále krvácí. Ona sama by stačila, abych víc než tisíckrát zemřel. Ó můj Bože, proč tedy neumírám?“

 Lékař L. Romanelli dosvědčuje: „Rána na hrudi jasně ukazuje, že není povrchní. Dlaně a nohy jsou probité až na druhou stranu... Tyto rány, vzhledem k jejich charakteristickým známkám, jejich klinického průběhu, nelze klasifikovat jako běžná chirurgická poškození. Mají zcela jiný původ a příčinu, kterou neznám.“

 Otec Pio obětoval své utrpení za ty, kdo o to prosili, a „za duše, které jdou do pekla, protože se za ně nikdo neposvěcuje a nemodlí“, jak říkal. Tři dny před jeho smrtí 20. září 1968 stigmata zázračným způsobem zmizela, a nezůstaly ani jizvy.

 La Verna je připomínkou lásky, kterou měl František k Ukřižovanému. Jeho láska ke Kristovu umučení vyplývá i z toho, že složil zvláštní Oficium „na památku a ke cti utrpení Páně“, které se modlil každý den. Jeho první životopisci zeširoka ukazují jeho lásku k Ježíši ukřižovanému. „Ježíš Kristus ukřižovaný byl stále předmětem jeho rozjímání jako kytička myrty vonící na hrudi (Pís 1,12). Přál si, aby se v něj zcela přetvořil žárem vroucí lásky“ (Legenda Maior 9, 2).

 „Když jednoho dne se takto v odloučenosti modlil a převelikým žárem byl přetavován k podobnosti s Bohem, ukázal se mu Ježíš Kristus přibitý na kříži. Při pohledu na něj jeho duše zmalátněla (Pís 5,6) dojetím a památka na Kristovo umučení se vtiskla do jeho srdce. Od té chvíle, kdykoli mu Kristovo ukřižování přišlo na mysl, stěží se zdržel navenek slz a nářku, jak sám později důvěrně vyprávěl, když se blížil konci života“ (tamtéž 1,5).

Tadeusz Slotwinski OFM

 Alvernia  z Chrystusem zostalem przybity do krzyža 

 Glos sw. Franciszka 9/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM