Příklady života z víry pro nás: na dnes a zítra
Mlčoch, Lubomír OFS
Náš sv. Otec František ve svých „Napomenutích“, v krátkém odstavečku 6 „O následování Krista“ hovoří o veliké hanbě – nás (a sebe pokorně zahrnuje do onoho plurálu) - kteří vypravujeme a „kážeme“ o svatých a jejich velikých skutcích – snad abychom získali pochybnou čest slávu, namísto věrného následování našeho dobrého pastýře v utrpení a pronásledování, hladu a žízni, v nemoci a pokušení a ve všem ostatním... Ale tyto příklady života z víry mohou být také poučením a povzbuzením pro nás slabé, abychom byli vůbec schopni být těmi věrnými ovečkami, které nám sv. František připomíná jako náš životní úkol. Když mohli jiní a jiné - proč ne my?
První pohnutkou pro toto mé zamyšlení byla první pokračování ze životopisu prof. Antonína Nováka o Dr. Františku Noskovi (od letošního prvního čísla POUTNÍKA): právě v dubnu si připomínáme 70 let od jeho smrti. Tyto životopisné vzpomínky nás vracejí o sto let zpátky; současně však jsou určeny pro nás, pro naši přítomnost a dokonce i pro ty, kdo přijdou po nás. A to jsem si uvědomil při druhé pohnutce: jako kající bratr jsem dostal u sv. Václava k rozhřešení a požehnání od mého zpovědníka ještě nádavkem - od sester „Urbanek“ - „Duchovní slovo na dnes a zítra“ jejich Otce a zakladatele Jana Evangelisty (Karmelitánské nakladatelství 2004). Myšlenky z teologicko-pastoračního kursu 35 let staré, a tak nové a aktuální, až je to zahanbující: vždyť jsme pořád ještě na začátku! Tou třetí pohnutkou byla nedávná výročí spojená s Josefem Hlávkou a skutečnost, že právě dokončuji studii podpořenou z dobrodiní „Nadání“ tohoto největšího českého mecenáše. A v této studii o „ekonomii důvěry a společného dobra“ se mj. dovolávám myšlenek Karla Engliše, největšího českého národohospodáře. A to je ta čtvrtá pohnutka.
Z té čtveřice českých velikánů uplynulého století jsou jen dva „františkáni“ a kandidáti beatifikace. Netvrdím, že byli svatí i ti druzí dva, ale svým životem z víry se prokázali jako vzory hodné následování; a dokonce u nich překvapivě nalézám přítomny ctnosti františkánské spirituality, a to v neobyčejném stupni, nám obyčejným smrtelníkům nedostupné. Pokusím se to doložit na peripetiích, spojitostech a podivuhodných časových následnostech v jejich životních osudech.
Nuže: z životopisu prof. Nováka se dovídáme, že letos tomu bude 100 let, co se mladý venkovan
František původně snil o kariéře univerzitního profesora a už se na ni začal připravovat studiemi v zahraničí. Vstup do politiky přehodil jeho životní výhybku jinam: a v politice se sešel se starším kolegou ze studií, už věhlasným profesorem národního hospodářství a finančníkem Englišem: ten byl postupně ministrem financí a guvernérem banky Československé. Nosek jako poslanec, ministr pošt a krátce vnitra se znal s Englišem zřejmě dobře: životopisné vzpomínky uvádějí, že k odborným přednáškám pro pracovníky Svazu hospodářských družstev a katolických záložen – jež vedl dr. Nosek většinou sám - zval i jiné odborníky, včetně Karla Engliše. P. Urban OFM se stává Noskovým zpovědníkem a důvěrníkem až v závěru dvacátých let, kdy zřejmě teprve – už jako zralý a vážený muž, od dětství pevně zakotvený v katolické víře - vstupuje do 3. řádu sv. Františka. O jeho zpovědníkovi bylo řečeno, že svou spiritualitu a své kněžství žil radikálně - a že ani nemohl jinak. A také jeho penitent - v duchovním ovlivňování zřejmě oboustranném - žil své povolání ve světě politiky a finančnictví ještě radikálněji než dříve. A nevyhnutelně břímě jeho kříže v „reálné politice“ té doby se stalo ještě těžším. Umírá v roce 1935 poměrně mlád, vlastně nasazením a obětováním sebe sama. Dr. Janu Evangelistu Urbanovi bylo tehdy teprve 34 let, jeho zakladatelské činy teprve v začátcích, a bylo mu dopřáno ještě více než půlstoletí života, z něhož ovšem podstatná část byla radikálním životem z víry pod tíhou kříže protektorátu, komunistického věznění a tělesného utrpení a nemoci. Jeho „Duchovní slovo pro dnes a zítra“, proslovené v krátkém uvolnění konce šedesátých let, má pečeť těch dvou prvních period utrpení a proto svou hloubkou posunuje ono „dnes“ a „zítra“ do perspektivy, vůči níž je uplynulých 35 let jen dnem, který minul.
Karel Engliš se už ani tohoto uvolnění Pražského jara nedožil. Komunistický režim jej nevěznil přímo, jen jej držel v jakési domácí izolaci. V roce 1948 měla Univerzita Karlova slavit 600 let od svého založení, a proto volba rektora padla na osobnost tak významnou, jakou Engliš byl. Právě jeho osobnost, charakter a mravní profil byl však pro nové vládce nepřijatelné. Byl přinucen k abdikaci a poslán do rodné obce Hrabyně u Opavy, když se podařilo odvrátit přísnější trest, jímž měl být „odsun“ z Prahy do pohraničí. Když jsem roku 1962 nastoupil jako student na Vysokou školu ekonomickou, ještě se při přednášce s dějin ekonomických teorií opatrně diskutovala jeho kauza: tehdejší akademičtí funkcionáři – zřejmě vedeni přece jen probuzeným svědomím - se pokusili vrátit Englišovi profesuru a chtěli jej pozvat zpátky do Prahy. Než se však „odpovědní soudruzi“ rozmysleli, profesor Engliš jim – a především nám studentům - umřel.
Knězi Janu Evangelistovi bylo ještě dopřáno dožít se pádu režimu, který ho tak dlouho a zcela bezdůvodně a nespravedlivě věznil. V jeho „Duchovním slovu“ nenajdeme ani stín hořkosti a neodpuštění; nikoli pro nedostatek svobody vnější, ale pro úplnou svobodu vnitřní, k níž se utrpením dopracoval. Teprve rok po smrti Urbanově vydává nakladatelství Vyšehrad útlou knížku vydanou z Englišovy pozůstalosti. Její titul zní „Věčné ideály lidstva“. Engliš ji psal v padesátých letech, v úplné společenské izolaci, bez možnosti publikování a dokonce styku s přáteli. On, někdejší ministr financí, guvernér národní banky a rektor nejvěhlasnější moravské a nejstarší české univerzity, píše své pojednání o věčných ideálech lidstva s velkou mravní silou, a rovněž bez stínu hořkosti či náznaku bolestínství - a dokonce vážně diskutuje možnosti „kolektivistického“ systému dosáhnout dober nejvyšších. Karel Engliš se v knížce prokazuje jako člověk obdařený blahoslavenstvím chudoby ducha, duše pokorné a osvobozené od někdejšího vysokého postavení a zašlých světských poct.
Čtu s obdivem tu útlou knížku, v níž nám největší český národohospodář a finančník dává lekci. Podle jeho naučení je člověk ekonomický součástí řádu: „teleologie“ čili cílové, účelové chování člověka v hospodářství je vázáno právním a mravním řádem, bohatství a peníze nejsou tím nejvyšším dobrem, a člověk je „subjektem povinnostním“, osobností, která si musí být vědoma svých mravně zavazujících povinností.
Takovýmto člověkem ekonomickým v duchu Englišově byl jistě „náš“ František Nosek. Ale byl jím rovněž architekt a stavební podnikatel Josef Hlávka: nabyl velké jmění v souladu s právním a mravním řádem své doby, aby je poté věnoval dobru českého národa. Stal se zakladatelem a prvním prezidentem České akademie věd a umění, a štědrým – ale přitom uvážlivým a moudrým - podporovatelem vzdělání, školství, věd a umění. On vlastně docela františkánsky rozdával své jmění chudým: už po větší část života, a poté, čtyři roky před smrtí, velkorysým a svobodným aktem právního založení své nadace, do níž vložil všechno, co ho spojovalo s tímto světem.
Když Josef Hlávka v březnu L.P. 1908 zemřel, byl jeho pohřeb celonárodní událostí. Nemáme doloženo, zda se ho tři naši přátelé v duchu Františkově zúčastnili. Jisté je to, že pohřeb to byl katolický, a přes nepřízeň tehdejší doby vůči katolické církvi, o níž píše prof. Novák v životopisu Noskově, národ vzdal hold svému velkému synu a vyjádřil svou vděčnost, jíž ani zbožnost a katolictví Hlávkovo nemohlo být na překážku. Tento respekt vůči Hlávkovi nepominul úplně ani v letech, kdy Jan Evangelista Urban byl ve vězení a Karel Engliš v „domácím vězení“. Pracovna Hlávkova na zámku v Lužanech zůstala po stu letech, jakoby z ní včera odešel.
Skutky Hlávkovy, Noskovy, Urbanovy a v letech strádání jistě i skutky Englišovy byly vykonány v Bohu, a proto s nimi mohli jít ke světlu. Ale pro lid bylo toto světlo příliš oslňující: P. Urban sám připouští, že současníci Noskovi mnohdy nerozuměli, a že za to „ani nemohli“ - byl příliš vpředu, aby ho mohli pochopit – a to platilo pro autora tohoto postřehu o Noskovi ve stejné míře. Lid byl s to pochopit ještě skutky Hlávkovy; otázka z ní: kdo a na jak dlouho. Loňské oslavy výročí 100 let od založení Nadání i koleje ukázaly, že představitelé Nadání samotného, Českého vysokého učení technického, Univerzity Karlovy i Akademie věd na Josefa Hlávku nezapomenuli, a prokázali mu náležitou úctu. My katolíci na něj kupodivu myslíme málo. Ať tak či onak, obávám se, že zmíněné čtyři příklady života z víry a života hodného následování zůstávají širšímu českému publiku málo známé, či dokonce docela neznámé. Až budou zveřejněny výsledky mediální ankety o největšího Čecha, patrně ani ti přátelé v duchu Františkově - Josef Hlávka a Karel Engliš - nemají mnoho šancí na přední umístění; a ti „naši“ františkáni skuteční jsou patrně zcela bez šancí. Maně si vzpomínám, že ve Francii, kdysi „první dceři církve“, v podobných anketách o současnících opakovaně zvítězil kněz, Abbé Pierre, zakladatel „Emauz“ pro bezdomovce Paříže. Jeho skutky vykonané v Bohu přišly na světlo Boží a staly se viditelnými i pro běžné Francouze. Modleme se za „zviditelnění“ našich čtyř přátel; nikoli před Bohem - tomu jsou dobře známi. „Zviditelnění“ ve smyslu mediální doby, v níž žijeme, je ovšem problematické, ale tu a tam se stane „zázrak“, kdy i mediální zviditelnění je zpřístupněním světla Božího. Jde o to, aby tyto životní vzory života z víry se dostaly až k těm našim obyčejným lidem. Až se ten zázrak stane, bude u nás lépe.
Lubomír Mlčoch OFS