Pańczak, Alojzy OFM

 Jedním z méně známých a méně rozvinutých hledisek duchovnosti sv. Kláry je její eucharistická zbožnost. Příčinou je nedostatek vztahů k tomuto tématu v jejích spisech, s výjimkou Řehole. Trochu více poodkrývají její eucharistickou duchovnost výpovědi svědků v Procesu svatořečení a její Legenda. Tyto zprávy, třebaže jsou upřímné a pravdivé, jsou nutně proniknuté určitým subjektivismem.

 Na pramenný materiál se podíváme ve světle encykliky Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia ze 17. 4. 2003 v perspektivě jeho praktického užití ve vnitřním životě.

Svaté přijímání

 Ze zpráv svědků plyne, že Klára nikdy nepochybovala o pravé přítomnosti Ježíše v Eucharistii. Přijímala „Nejsvětější svátost těla našeho Pána Ježíše Krista“ (Proces 2,11), „Nejvyššího“ (Legenda 42), jenž je tak velikým darem, že „nebe a země by se mu nemohly vyrovnat“ (Proces 9,10; viz Legenda 42), a „před nímž, skrytým ve Svátosti, se třásla neméně než před Vládcem nebe a země“ (Legenda 28). Eucharistie je pro ni velkým dobrodiním od Boha (srov. Proces 3,24).

 Jedna ze svědkyň v procesu spojuje přijímání Eucharistie se zpovědí (viz Proces 2,11). Než před svou smrtí přijala sv. přijímání, vyprosila si a dostala odpuštění všech hříchů (viz Legenda 42). To všechno dosvědčuje, že světice viděla potřebu stavu milosti k hodnému sv. přijímání.

 Samotné přijímání bylo provázeno vzrušením projevujícím se navenek chvěním a slzami: „Když se chystala přijmout tělo Páně, rozplývala se nejdříve v horkých slzách, potom k němu přistupovala s chvěním“ (Legenda 28; srov. Proces 2,11; 3,7).

 Nevíme přesně, jak často Klára přistupovala k sv. přijímání. Jedině sestra Benvenuta dosvědčuje, že přistupovala „často“ (Proces 2,11). Věc není tak zřejmá, vezmeme-li v úvahu, že v Řeholi vyznačila sedm dní, v nichž sestry mohly přistupovat k sv. přijímání: „Ať přijímají sedmkrát za rok, a to: o Narození Páně, na Zelený čtvrtek, o Zmrtvýchvstání Páně, na Seslání Ducha Svatého, o Nanebevzetí Panny Marie, na svátek sv. Františka a o Všech svatých“ (Řehole III, 13). Je třeba mít na paměti, že věřící v oné době, vědomí si své hříšnosti a nehodnosti, všeobecně přijímali jednou za rok ve velikonoční době, což se stalo normou od doby IV. lateránského koncilu. Memoriale Propositi upravující život františkánských kajícníků ukládalo povinnost přistupovat k sv. přijímání třikrát za rok: na Boží Narození, o Velikonocích a na Seslání Ducha Svatého (MP 15).

 Aby slavil mši sv. a podával sv. přijímání, mohl kaplan porušit hranice klauzury. Řehole o tom říká: „Kaplanovi je dovoleno slavit mši sv. uvnitř kláštera, aby mohl podávat sv. přijímání zdravým i nemocným sestrám“ (Řehole III, 14).

 Svědkové eucharistického života sv. Kláry neužívají jazyk teologie encykliky Ecclesia de Eucharistia, jenž popisuje skutečnou přítomnost v eucharistických způsobách těla a krvi Páně (EdE 15). Řídké sv. přijímání bylo velkou událostí zdůrazňující velikost „nejsvětější svátosti těla našeho Pána Ježíše Krista“ (Proces 2,11). V každodenním sv. přijímání se skrývá nebezpečí zevšednění této svátosti. Není nutné, aby bylo provázeno citovým vzrušením, slzami či chvěním těla. Jde o to, aby bylo přijímáno hodně, to je ve stavu milosti, což rozhodným způsobem připomíná Svatý otec: Nestačí víra, je třeba být ve stavu posvěcující milosti, a v lásce zůstávat v lůně církve „tělem i srdcem“; je třeba, řečeno slovy sv. Pavla, „víra, která působí láskou“. Plně si uchovat neviditelná pouta je přísnou mravní povinností křesťana, který chce mít plnou účast na Eucharistii, když přijímá tělo a krev Krista (EdE 36). Potvrzuje také správnost konstatování Katechismu katolické církve: „Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost pokání, dříve než přistoupí k přijímání“ (EdE 36; viz KKC 1385). Svědkyně eucharistické zbožnosti sv. Kláry spojuje její časté sv. přijímání s mnohonásobným přistupováním k zpovědi (srov. Proces 2,11).

úcta k Eucharistii

 Sv. Klára byla věrnou učednicí sv. Františka, pro něhož z úcty k nejsvětějším tajemstvím těla a krve Páně vyplývá péče o všechno, co bylo s touto svátostí spojeno. V Listě duchovním píše: „Všichni ti pak, kdo spravují tato přesvatá tajemství, a zvláště ti, kdo je spravují bez patřičné úcty, ať ve svém nitru uváží, jak ubohé bývají kalichy, korporály a plátna, na kterých se obětuje tělo a krev našeho Pána. A mnozí je uchovávají na nedůstojných místech, přenášejí neuctivě, nehodně přijímají a podávají druhým bez rozlišování.“ Proto také v Odkaze přikazuje: „A přeji si, aby se těmto nejsvětějším tajemstvím prokazovala čest, klanění a byla ukládána na důstojných místech“ (Odkaz 3).

 V paměti sester, které vypovídaly v procesu svatořečení, se ustálil obraz Kláry, která nehledíc na nemoci nechávala se posadit a podložit si záda, aby mohla sedět a tak příst. Z této příze potom nechala utkat jemné plátno, a z něj pořídit četné korporály a bursy na ně pokryté hedvábím nebo sametem. Potom je poslala assiskému biskupovi, aby je posvětil, a nato je rozesílala do kostelů města a diecéze Assisi (Proces 6,14; viz též 1,11; 2,12; 9,9). Takto pořízených korporálů mělo být padesát párů (Proces 9,10). Autor Legendy říká, že Klára konala tyto práce podněcována láskou a úctou k Svátosti oltářní (Legenda 28).

 V tomto duchu učí také Svatý otec v encyklice Ecclesia de Eucharistia. Papež připomíná, že církev obětuje své nejlepší zásoby, aby projevil údiv plný klanění vůči nesmírnému daru Eucharistie, a cítí se zavázán slavit Eucharistii v rámci důstojném tohoto velkého tajemství (EdE 48). Víra v přítomnost Ježíše v Eucharistii se projevuje nejen vnitřním postojem zbožnosti, ale i řadou výrazů majících za cíl připomenutí a zdůraznění vznešenosti slavené události (EdE 49).

Modlitba před Nejsvětější svátostí

 Zvykli jsme si na obraz sv. Kláry s monstrancí v ruce. Ten navazuje na událost z roku 1240, kdy oddíly saracénských žoldnéřů v službě císaře Fridricha II. oblehly klášter sv. Damiána. Klára prý vystoupila na zeď kláštera a s monstrancí v ruce přinutila obléhající, že se dali na útěk.

 Skutečnost byla jiná. O této události vypovídá v procesu svatořečení sedm sester. Saracéni pronikli branou kláštera. Vyděšené společenství sester se shromáždilo kolem světice, jež svou modlitbou vyprosila, že se nepřátelé vzdálili. Ačkoli se ve všech zprávách mluví o modlitbě, jediná svědkyně sestra Františka vypověděla: „Jednou, když Saracéni vnikli do okruhu kláštera, paní se nechala přivést až do vchodu do refektáře a nechala přinést před sebe schránku s Nejsvětější svátostí těla našeho Pána Ježíše Krista. V modlitbě se vrhla tváří k zemi a se slzami prosila mezi jiným těmito slovy: »Pane, chraň tyto své služebnice, protože já je nemohu ochránit!« Tu svědkyně uslyšela hlas podivuhodné sladkosti, který pravil: »Já tě vždy ochráním!« Tu paní prosila i za město a pravila: »Pane, ať se ti zalíbí obránit i toto město!« Tu zazněl týž hlas a pravil: »Město utrpí mnoho nebezpečí, bude však ubráněno.« Tu se paní obrátila k sestrám a řekla jim: »Nebojte se, neboť já jsem vaší zárukou, že se vám nestane nic zlého nyní ani jindy v budoucnu, jen když budete zachovávat Boží přikázání.« A tehdy Saracéni odtáhli tak, že neudělali žádné zlo nebo škodu“ (Proces 9,2).

 Autor Legendy doplňuje zprávu o nové podrobnosti a zdůrazňuje účinnost modlitby světice před Nejsvětější svátostí: „Ta ležela nemocná, nepodlehla však strachu, nechala se dovést ke dveřím a postavit před nepřátele. Před sebou nechala nést stříbrnou skříňku, uvnitř vykládanou slonovinou, v níž bylo s největší zbožností uchováváno tělo Svatého svatých. Když se v modlitbě zcela odevzdala Kristu, svému Pánu, v slzách mu řekla: »Chceš, Pane, vydat do rukou pohanů své bezbranné služebnice, které jsem vychovala v tvé lásce? Chraň, prosím tě, Pane, tyto své služebnice, které teď sama nemohu ochránit!« Brzy zazněl v jejích uších jakoby hlas chlapečka od nového stánku milosti: »Vždy vás budu chránit!« Mluvila dále: »Můj Pane, chraň, prosím, i toto město, které nás pro tvou lásku živí!« A Kristus odpověděl: »Bude muset přestát těžké zkoušky, ale pod mou ochranou obstojí«“ (Legenda 21-22).

 Připisují-li obě zprávy zázrak přímluvě světice, pak ve druhé je víra a vroucí modlitba spojena s adorací Nejsvětější svátosti, před níž ležela. Vykládá se to jako důkaz rozvoje eucharistické úcty kláštera sv. Damiána. Možná, že to byl způsob pobožnosti praktikovaný sv. Klárou.

 Dnes je adorace Nejsvětější svátosti všeobecnou praxí církve pěstovanou zvláště v řeholních společenstvích. O její hodnotě mluví Svatý otec v citovaném dokumentu. S odvoláním na sv. Alfonse Maria Liguori píše: „Mezi různými zbožnými praxemi adorace svátostného Ježíše je první po svátostech, nejmilejší Bohu a nejužitečnější pro nás.“ Eucharistie je neocenitelný poklad: nejen její slavení, ale i její adorace mimo mši sv. umožňuje čerpat ze samého zdroje milosti (EdE 25).

 Přes staletí, která uplynula, eucharistická zbožnost sv. Kláry může inspirovat naši duchovnost, zvláště když její potvrzení nacházíme v učení Svatého otce obsaženém v encyklice Ecclesia de Eucharistia. Na její zakončení papež povzbuzuje, abychom vstoupili do školy velkých mistrů pravé eucharistické zbožnosti a aby jejich teologie nás „nakazila“ a „rozehřála“ (srov. EdE 62).

 Alojzy Paňczak OFM

 Sw. Klara a Eucharystia

 Glos sw. Franciszka 9/2004

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM