Niezgoda, Cecylian OFMConv.
(dokončení)
5. Duchovnost z Božího podnětu
U sv. Františka i ve všech pramenech k františkánství se setkáváme s ostrým odlišením a vymezením mezi duchem a tělem, životem duchovním a tělesným, přičemž nejde až tak o kategorie tělesné jako o kategorie mravní. Tělo (sarx) označuje u sv. Františka zkaženou, vzbouřenou přirozenost. Toto zkažení je tak velké, že staví člověka do opozice vůči Bohu. „Sladko je tělu hřešit a těžko sloužit Bohu“ (List věř. 11). V takovém stavu tělo, tedy vlastní „já“, podléhající zkažení, „vždy se protiví všemu dobrému“ (Nap.12), je ohniskem hříchu. Proti člověku tělesnému stojí člověk duchovní. Duch není jen duše jako nehmotné jsoucno, ale pneuma, nadpřirozený stav, který je plodem přítomnosti Pánova Ducha.
Všechna pravda o člověku je odrazem, podílem a dílem Boží moudrosti, a také všechno dobro je odrazem, podílem a dílem Boha, který „jen on sám je dobrý“. Proto prvou nezbytnou podmínkou pro duchovní život je Boží milost, neboť člověk sám je tu zcela bezmocný. Avšak člověk se může podrobit Božímu podnětu a s ním spolupracovat. V důsledku toho se člověk obrací a očišťuje.
V tomto světle lépe porozumíme, proč sv. František a jeho učedníci přikládali tak velkou váhu obrácení, a proč František svůj život v mládí před obrácením nazýval hříšným a život po obrácení považoval za cestu k dokonalosti. Život před obrácením byl podle „těla“, život po obrácení byl životem podle ducha, protože byl plodem z Božího podnětu. V takovém kontextu nabývají ostrosti také výzvy sv. Františka např. v Listu věřícím 3: „Milujme tedy Boha a klaňme se mu s čistým srdcem a čistou myslí, neboť praví ctitelé se budou Otci klanět v duchu a pravdě.“
Onen Františkův dalekosáhlý pesimismus ve vztahu k člověku – tělu byl v souladu s jeho dobou, s tehdejším životem lidí, i s jeho osobní askezí. O trochu dříve hlásal stejné pesimistické názory diakon Lotar Segni, pozdější papež Inocenc III., ve svém traktátu O pohrdání světem neboli o bídě lidského stavu, který se stal oblíbenou literaturou asketicko-kajícné tématiky. Není divu, že v takovém ovzduší se šířil katarský manicheismus. František se zachránil před tímto pesimismem úplným obrácením se do skutečnosti ducha, tedy do nadpřirozené skutečnosti tím, že se podrobil Božím podnětům. Proti pesimismu těla postavil optimismus ducha a milosti.
6. Povznáší se do Boha, nejvyššího dobra
Bůh je svými podněty pramenem duchovního života, současně však také jeho konečným cílem. Bůh, nejvyšší Dobro – Otec i Syn i Duch svatý. Františkovo vnímání Boha je ryze křesťanské, je to Bůh ve třech Osobách. Příznačné pro Františkův pojem Boha je jeho chápání jako Dobra a Lásky. Bůh Dobro a Láska se projevuje v působení každé z božských Osob, ve stvořitelském díle Otce, ve vtělení a vykoupení skrze Syna, v posvěcení Duchem svatým. V takovém chápání Boha tkví pramen Františkova bratrství. On svým působením tvoří všechno dobro ve světě i v nás. Výsledkem působení Boha, společného Otce všech, je rodinná povaha celého stvoření, ne jen člověka s člověkem.
Z tohoto všeobecného bratrství je už velmi blízko k okouzlení vším, co je stvořené, k opakování toho, co pravil Stvořitel: „I viděl Bůh, že je to dobré.“ Odtud je také chování se k tvorům jako k žebříku do Boha, neboť jsou odrazem jeho moudrosti a dobroty. Odtud je už blízko k úctě k přírodě a starostlivosti o ni, což nazýváme dnes ochranou prostředí.
Odtud také pramení specifický humanismus světce. Člověk má v sobě ohnisko hříchu, a hřích je jeho vlastním produktem. Naproti tomu Bůh stvořil člověka dobrého. Ve svém milosrdenství mu odpouští hříchy a dává mu sílu stát se dobrým, dokonce dokonalým. Tomáš z Celana uvádí Františkova slova: „Mám za to, že jsem největší mezi hříšníky, neboť kdyby Bůh prokázal zločinci tolik dobrodiní a milosrdenství jako mně, byl by více duchovním člověkem než já“ (2Cel 123). Je-li tomu tak, potom není možné pochybovat o žádném člověku. František to nejen tvrdil, on šel k hříšníkům, k „bratrům zbojníkům“. Humanismus, který nezná omezení, který v každém člověku odhaluje to, co je v něm dobré, a když je to dobré, pak je to od Boha, a přinejmenším vidí v každém reálnu možnost dobra – obrácení a zduchovnění silou milosti.
S ohledem na to tady není místo pro rasismus, kastovnictví, třídnost, právní dělení a všechny jiné umělé bariéry mezi lidmi. Taková lidská rodina, dokonce kosmická rodina, se nemůže řídit jiným zákonem než zákonem pokoje. „Ať ti Pán udělí pokoj!“- je Františkův pozdrav. „Pokoj a dobro“ – to je františkánské heslo.
7. V Ježíši Kristu
Cesta k trojjedinému Bohu vede od kosmické skutečnosti skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu. Kristus představuje médium i centrum (prostředek a středobod), jak to později rozvinuli a zdůvodnili teologové františkánské školy, především sv. Bonaventura a bl. Jan Duns Scotus. Tento kristocentrismus a primát Ježíše Krista se konečně dnes, v době po Druhém vatikánském koncilu, dočkal „občanského práva“ v dogmatické teologii a v teologii vnitřního života.
Kristus není pro Františka Kristus Pantokrator (Vševládce), ale je to Ježíš jako konkrétní člověk, takový, jakého představují synoptikové – Matouš, Marek, Lukáš. Kristus ponížený při Vtělení a v Betlémě, Kristus žijící jako chudý dělník v Nazaretu, Kristus ukřižovaný na Kalvárii, vydávající svědectví své lásky. Kristus pozorovaný zkušenostně, tělesnýma očima, současně však chápaný podle ducha. Víra ducha o něm hovoří, že přešel přes tři stupně: prvý - odchod z velebnosti Boží slávy; druhý – pokoření a ponížení ve Vtělení a Vykoupení; třetí – sláva u Otce a také sláva ve svých bratřích, kteří tak jako apoštol Pavel mohou o sobě říci: „S Kristem jsem přibitý na kříž. Už nejsem já, ale ve mně žije Kristus“ (Gal 2,19-20).
František je po sv. Pavlovi největší následovník ukřižovaného Ježíše počínaje posláním, které dostal z kříže v kostele sv. Damiána u Assisi: „Františku, jdi, oprav můj dům, vždyť vidíš, jak se boří“, což Celano pokládá za dobu vtisknutí vnitřních stigmat umučení Spasitele do duše světce – až po La Vernu, Františkovu Kalvárii, kde se tato stigmata stala také Františkovým vnějším podílem na Ježíšově kříži. Ukřižovaný byl pro něho stálou inspirací pro vnitřní život i vnější chování, od prvého pokusu políbit malomocného až po mučednictví poslední choroby.
Kristus byl prostředníkem i středobodem celého Františkova života. Celano zaznamenal: „Bratři, kteří s ním žili, vědí, že měl denně, ba ustavičně na rtech slova o Ježíši, že rozhovor s ním byl milý, dobrotivý a líbezný. Jeho ústa mluvila z plnosti srdce a pramen lásky, která druhé osvěcovala a jíž byl plný, vyvěral z nitra navenek. Ježíšem se stále zabýval, Ježíše ustavičně nosil v srdci, Ježíše měl v ústech, Ježíše v uších, Ježíše v očích, Ježíše v rukách
i v ostatních údech“ (1Cel 115).
8. Přes evangelní minoritu
Cesta kříže je „pro Židy pohoršení, pohané to považují za hloupost“ (1Kor 1,23). Není to tedy cesta opírající se o lidský rozum, ale o Boží moudrost. Převrací běžné chápání života a událostí. Poslyšme prvého životopisce: „…z milosti a síly Boží byl víc než jeho současníci pln Boží moudrosti. Neboť učení evangelia – i když ne ve všech oblastech – obecně přece jen pro lidskou slabost ztratilo svou průbojnost a účinnost. Proto byl od Boha poslán tento muž, aby po příkladu apoštolů v celém světě vydával svědectví pravdě. Svým učením jasně ukázal, že všechna moudrost světa je jen pošetilostí, a v krátké době, pod Kristovým vedením, „pošetilostí“ svého kázání změnil lidská srdce na citlivá pro pravou Boží moudrost. Jako nový evangelista vyléval v této poslední době jakoby rajské proudy, zbožnou vláhu evangelia na celý svět a skutky zvěstoval cestu Božího Syna a učení pravdy. Tak se v něm a skrze něho na světě ukázaly naděje Radostné zvěsti i svatá obnova. Nový výhonek staré víry náhle obnovil zkostnatělé a zestárlé lidstvo. … Do srdcí vyvolených byl vylit nový duch a v jejich středu i nové pomazání spásy“ (1Cel 89).
Tato Františkova nauka o podílu na ponížení Krista, zvláště potom na jeho kříži, podepřená příkladem vlastního života, se nazývá minorita a obsahuje všechny františkánské ctnosti: prostotu, chudobu, pokoru, radost, přináší pokoj, zušlechťuje utrpení, rodí všeobecné bratrství, probouzí spolucítění schopné pochopit a zmírnit starosti a utrpení druhých;
Minorita není jen syntézou ctností, a tedy jakýmsi duchovně-morálním postojem, ale má také hledisko společenské a je úzce spojená s bratrstvím: minorita v řeholním společenství a minorita ve společnosti. Základem tu je učení Ježíše Krista, který přikazuje být „menším“ a „služebníkem“, a který vynahrazuje dobro prokázané potřebným (srov. Mt 25,31-46).
František při vší úctě k velkým tohoto světa – maiores, spojil se s lidem – minores. Z tohoto jeho postoje vyplývají přinejmenším dvě původní společné známky františkánství, dnes tolik aktuální v církvi i ve světě: demokracie života a služebná povaha vlády, přičemž motivem spolužití je láska a metodou konání není třídní boj, ale pokoj.
Cecylian Niezgoda OFMConv.
Francizskowa droga
ATKWarszava 1982
z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM