Mlčoch, Lubomír OFS

- Po smrti Sv. otce se v médiích poprvé v souvislosti s jeho jménem objevil přívlastek „Veliký“.

 

 

 

 

- „…všeobecně ať se všichni nazývají menšími bratry“ (z Nepotvrzené řehole sv. Františka.)

 

 

 

 

- „Nechte maličkých přicházet ke mně, neboť takovým patří Boží království,“ praví Pán.

 

 

 

 

 

 

 

 

Hagiografie - životopisy světců - a dějiny papežství přívlastkem „veliký“ velice šetří, a zůstává trochu tajemstvím, že budeme obtížně hledat společnou míru duchovní velikosti, jež by dávala vysvětlení úzu – zvyku užívat epiteton „veliký“ právě u těch vyvolených. Ne snad, že by nebyly patrné určité důvody pro toto označení - ale tyto důvody se liší osobnost od osobnosti. Sv. Basil Veliký byl „jen biskup“ – ale ustavil řeholní pravidla mnišského života na křesťanském Východě, jež přetrvávají už déle než půldruhé tisíciletí. Sv. Terezie od Ježíše reformovala a duchovně obnovila karmelitánskou spiritualitu nějakých dvanáct století po Basilovi, a přívlastek „Veliká“ ji odlišuje od sv. Terezie od Dítěte Ježíše, „Terezičky“ - jak se jí důvěrně říká v tomtéž řádu i mimo něj – avšak Terezie Malá (?) se neužívá, protože duchovně byla veliká – jen jinak než její slavná předchůdkyně. Sv. Albert Veliký byl rovněž „jen biskup“, a to po krátkou dobu, a jeho velikost je v obsáhnutí veškeré vědy jeho doby. Jeho žák sv. Tomáš Akvinský je v teologii a scholastice určitě „učedníkem nad mistra“, ale přídomku „Veliký“ se nedočkal. Sv. Lev Veliký v 5. století a sv. Řehoř Veliký o století později se zapsali do dějin papežství nesmazatelným způsobem, a co spojuje oba tyto muže, to je jejich vliv nejen uvnitř církve, ale i vůdčí role ve společnosti jejich doby, jejich zápas o řád a čelení rozvratu a válkám. Z tohoto hlediska už „soudobé dějiny“ se nepochybně přikloní k přesvědčení, že jako dosud poslední papež – byl zesnulý „Jan Pavel II. Veliký“ v době na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristu. (První papež, tedy apoštol sv. Petr, je skálou, na níž Pán postavil svou církev, již brány pekelné nepřemohly a nepřemohou, avšak otázka „kdo byl Petr Veliký?“ by mohla být jen chytákem v radiu Damian.)          

     Velikost papeže Inocence III. spočívala v pokoře, s níž se nechal obrátit pokorou a poslušností Františkovou, a jen díky tomuto obrácení mohl ve „vagabundovi“ rozpoznat velikost minority zachraňující stavbu církve, která se rozpadala. František neměl sám o sobě žádné vysoké mínění, neboť  my lidé „jsme svou vinou ohavní, bídní a protivící se dobru, ke zlu však ochotní a naklonění (Nepotvrzená řehole, kap.22, O napomínání bratří). Velikost člověka není v něm samotném a z něho samotného, a proto František radí sám sobě i bratřím: „Vždy v sobě budujme dům a příbytek pro toho, který je Pán Bůh všemohoucí, Otec i Syn i Duch svatý“ (tamtéž). Velikost člověka je jen a jen velikostí Krista, kterému dovolí, aby žil v něm.

    Kdo je člověk a v čem je jeho velikost, tyto otázky zaměstnávají filosofy a teology – později psychology a antropology - a také umělce, básníky a spisovatele, ale i malíře a sochaře, co lidská civilizace a kultura trvá. Malíři ikon byli (a jsou i dnes) nejblíže tomuto hledání Božího v tváři člověka. Filosofové a umělci, kteří vsadili na velikost člověka samotného - bez Boha či dokonce proti Bohu, vytvořili falešné ikony, a pomáhali svést člověka na scestí. Maxim Gorkij, kterého si sověti pěstovali jako spisovatele - představitele kultury komunismu - hlásal „čelovek - eto zvučit gordo“. Režim však ponižoval lidskou důstojnost a lidská práva milionů lidí, a nakonec spíše než velikost člověka ukázal na propasti zla v člověku, na jeho malost a ubohost. Nacismus - rovněž dovolávající se myšlenek filosofů-buřičů hlásajících ducha vzpoury proti Bohu, vytvořil ideologii „nadlidí“: velikost člověka bez Boha však potřebovala ke svému zdání degradovat méněcenné rasy a sociálně nepřizpůsobivé „podlidi“.           

 

 

 

 

   

 

 

 

 

     

       Kristus - Syn Boží a Syn člověka - je tou jedinou mírou a jediným zdrojem velikosti člověka. „Ecce homo - ejhle člověk!“ je tím poukazem k Mesiáši poníženému, zmučenému, trpícímu, člověkem odsouzenému. Mírou této velikosti je poslušnost Otci, až k ochotě sebeobětování, a zdrojem této absolutní poslušnosti je láska k Bohu a k lidem. Spolu s Janem Křtitelem, který poukazoval ke Kristu, se my lidé musíme menšit, aby On mohl (v nás) růst. Když myslíme v těchto dnech na Služebníka služebníků Božích Jana Pavla II., ještě více než za jeho života si uvědomujeme velikost jeho svědectví Kristu, výraz jeho tváře v sekundových záběrech televizních kamer, když přijímal a do své náruče bral děti všech ras a kontinentů. Nechával maličké přicházet k sobě, a oni přicházeli. Jeden z posledních zachycených obrazů tváře poznamenané utrpením a blížící se smrti, ta už jen viditelná snaha nás všechny oslovit a žehnat nám, i když už i moc svého slova odevzdal svému Pánu, to jsou poukazy na Krista v něm, které nám zůstanou, a které bychom si měli pečlivě uchovávat v srdci.   

    Usilování o vlastní velikost, pokušení ješitnosti a pýchy v nás, je vlastně projevem naší malosti – a dokonce i hlouposti: jako bychom všechno, co máme a čím bychom se snad chtěli pyšnit, jako bychom to všechno nedostali od Boha, a jako bychom to všechno jednou – možná dříve než se nadáme - nemuseli Bohu vrátit. Vybavují se mi vzpomínky na dětská a chlapecká léta před půlstoletím na hanácké vesnici, kdy jsme si navzájem poskytovali tuto škodolibou moudrost – jejíž autorství je mi neznámé: „Mohlo by z tebe být něco velikého, pokud tě něco malého nesežere!“ Malost až chorobné touhy po velikosti a uznání, posedlost ctižádostí a slavomamem, je pro postiženého duchovně nebezpečná a politováníhodná, a proto bychom se měli za takové lidi modlit. Chorobné prahnutí po „světlech kamer“ však může být i společensky nebezpečné, pokud je člověk ochoten upsat se i čertu , aby mu svět ležel u nohou.   

    Velikáni světa politiky vzdali hold zemřelému Svatému otci, protože v něm rozpoznali svatost a otcovství. I ve starších záběrech, v nichž televizní stanice na celém světě znovu připomínaly audience státníků  u Jana Pavla II., je z těch krátkých klipů vidět respekt k duchovní a morální autoritě na straně jedné, a současně ryzí lidskost, otevřenost a přijetí na straně druhé -  i těch, jež předtím tytéž televizní stanice prezentovaly a posuzovaly jako „veřejné hříšníky“. Soustrastné projevy a dokonce účast některých státníků na pohřbu Svatého otce byly označeny i jako pokrytectví, farizejství. Ale varujme se my, kteří chceme následovat Chudičkého z Assisi, takových soudů: „spíše ať každý odsuzuje sebe a opovrhuje sám sebou“ (Řehole sv. Františka, kap. 2). Pravá velikost člověka je jen taková, jaká je před Bohem. Hraná a předstíraná velikost by mohla být někdy přímo směšná - kdyby nebyla současně tak společensky nebezpečná.     

     Bylo také řečeno, že největší je člověk když klečí – a modlí se. Když člověk klečí a modlí se před Eucharistií, před Svátostí oltářní, a ve svém srdci věří, že je v ní přítomen Kristus sám, pak si uvědomuje svou malost a závislost na Bohu, a – paradoxně - na něj dopadá odlesk velikosti Boží. V životopisných vzpomínkách na bratra Františka Noska jsou zachyceny dojmy jeho současníků. V časech – ne tak nepodobných časům našim - kdy tak mnozí z těch, kdo v očích světa chtěli vypadat jako velicí, se právě proto ostentativně a veřejně odvraceli od Boha a od církve – nuže, právě tehdy vynikala velikost ministra Noska, nejvíce působil pohled na něj, jak klečí před mřížkou, jak přijímá tělo Páně, jak se modlí a adoruje.  

     Pohleďte na malé dítě, do jeho očí, a najdete v nich odlesk Boha Otce Stvořitele, a v úsměvu malého dítěte máme šanci spatřit odlesk ztraceného Ráje. Nebudeme-li jako děti, jistě nevejdeme do Božího království. Psal jsem už před několika lety o jednom našem rodákovi, který jako český žid přežil Terezín a Osvětim, a který ve Washingtonu jako emeritní profesor mezinárodních vztahů píše ještě také verše - i v jazyce svého dětství. Na češtině jako jazyku nepřestává obdivovat bohatost vyjadřovacích možností, např. zdrobňováním slov. V žádném jiném jazyce prý nelze nalézt ekvivalent pro slovo „malininký“. Buďme bratři a sestry malinincí v duchu a v srdci. Takovým byl Jan Pavel II.

A proto byl veliký.

Lubomír Mlčoch OFS