Pár slov o „dobrém bráchovi“ svatém Antonínu
Pospíšil, Ctirad Václav OFM
Pro každého františkána platí, že by měl dobře znát Chudičkého z Assisi a sestru Kláru. Jenomže františkánství rozhodně není jen náš Serafický otec. Trochu mne mrzí, že věnujeme tak malou pozornost svatému Antonínovi z Padovy, a přitom se jedná o zřejmě nejznámějšího a Božím lidem nejuctívanějšího světce, který nosil františkánský hábit. Do Padovy se nechodí modlit jenom katolíci, ale také křesťané ostatních vyznání. Dokonce se tu a tam objeví i nějaký vyznavač Koránu. Nikdo neví proč, ale je to tak. Ruku na srdce, v tomhle našem opomíjení je i kus nevděčnosti, vždyť právě na Antonína se obracíme s prosbami, když je nám jaksi trapné v celkem banálních každodenních trablech vzývat někoho vznešenějšího. První zajímavost tedy spočívá v tom, že Antonín se jako velký světec umí sklánět k našim docela obyčejným starostem, k naší docela všední zapomnětlivosti a nepořádnosti. To je výmluvná výpověď o jeho velké lidskosti, chápavosti, pokoře a služebnosti.
Otec Erich Pepřík, bývalý generální vikář Olomouckého arcibiskupství, mi s úsměvem na tváři při různých příležitostech vícekrát vykládal o jedné takové typické příhodě. Náš drahý otec Bedřich byl kdesi na svých apoštolských cestách a nemohl najít klíče od svého dopravního prostředku. Předtím, než začal kýžený kousek lesklého kovu hledat, pozdvihl mysl k nebi a pronesl úchvatnou modlitbu: „Antoníne, ukaž, že jsi brácha!“ Pak se sklonil a klíček byl na světě. Otec Erich Pepřík na tento ryzí výraz františkánské spirituality, jehož byl očitým svědkem, nemůže zapomenout a přiznává, že on by si takhle oslovovat velkého divotvůrce nemohl dovolit, protože není jeho „brácha“. My si to ale dovolit můžeme. Konec konců, Antonín to přece potvrdil tím, že otec Bedřich klíč ihned našel.
Druhou příhodu jsem zažil já sám. Bylo to v červenci roku 1980. Jeli jsme tenkrát několika automobily do bývalého východního Německa, abychom v jednom konventu našich bratří vykonali pod vedením otce Jana Bárty duchovní cvičení. Byl tam také otec Kosma. Po exerciciích jsme se na pár hodin zastavili v Berlíně, kde si otec Kosma zakoupil levné boty, které na něj udělaly neodolatelný dojem. V jednom kostele, kam jsme vešli, byla socha svatého Antonína. Kosma pravil: „Svatý Antonín, patron ztracených věcí, můj patron.“ Pak se ponořil na několik minut do modlitby. Museli jsme vyběhnout z kostela, protože jedině mimo kostel mohl propuknout náš jen s obtížemi zadržovaný hurónský smích. Když jsme se vrátili k zaparkovaným autům, Kosma si uvědomil, že nepoprosil o svolení ke koupi bot svého představeného, otce Jana, který se jen usmál a mávl rukou. Kosma byl rozverný stařík, který si rád povídal, a tak střídal na každé zastávce auto, v němž se vezl pokaždé s jinými bratry. Před hranicemi jsme se rozešli, aby přes jeden přechod nejela tři auta plná tajných františkánů. Do Prahy mne pak vezli slovenští bratři. Když jsem se s nimi loučil, našli jsme Kosmovy nové boty, jejich roztržitý majitel seděl pochopitelně v jiném autě, které bylo nyní na nějakém docela jiném a velmi vzdáleném místě. Vzal jsem tedy boty do Roztok, kde jsem tehdy pobýval s otcem Alešem. Pracoval jsem v té době jako sanitář v léčebně dlouhodobě nemocných v Roztokách u Prahy. Následujícího týdne jsem obdržel na pracovišti telefonát, byl to otec Kosma, který se s vydatnou pomocí padovského divotvůrce pídil po svých nových botách. Shodou okolností nám v nemocnici umíral jeden pán, který mne požádal, zda by se před smrtí nemohl smířit s Pánem. Kosma, který jako zdatný sklerotik vzýval svatého Antonína téměř nepřetržitě, dorazil pro boty a zároveň poskytl jako kněz poslední útěchu umírajícímu člověku, pochopitelně nenápadně, protože doby byly zlé. Antonín totiž není patronem především ztracených hloupostí, nýbrž patronem znovunalezení ztracené milosti Boží.
To ale není všechno. Představte si, jaké bylo moje překvapení, když jsem v sermonech svatého Antonína našel následující výrok o botách: „Svatí na tomto temném místě září jako nebeské hvězdy. Podobně jako boty ochraňují chodidla, tak příklady svatých ochraňují naši duši. Jsme pak schopni pošlapat ďábelská ponoukání a světská pokušení.“
Jak dokládají tyto dva příklady, svatý Antonín má bezesporu jako správný menší bratr notný smysl pro humor. Ono to odpovídá i dalšímu místu z jeho spisů. V úvodu ke svým Nedělním kázáním náš světec píše, že do pojednání vložil celou řadu příkladů ze života zvířat, aby své posluchače nejen poučoval, nýbrž také pobavil. Kazatel Božího slova nesmí být nudný a těžkopádný, protože by pak nesloužil radostné zvěsti, jíž evangelium je. Mám za jisté, že nejsem sám, kdo má podobné zážitky s velkým světcem a opravdovým „bráchou“ Antonínem.
Ano, Antonín je divotvůrce, zapomíná se však často na skutečnost, že byl také velkým teologem a zakladatelem tradice františkánských teologických studií. Rozhodně není nezajímavé, že Antonín přišel do našeho řádu z opatství augustiniánských kanovníků v Coimbře. Pohnul ho k tomu příklad svatého života bratří františkánů, kteří dorazili do tehdejšího Portugalského království, a především hrdinské mučednictví svatého Berarda a jeho druhů v Maroku. Ostatky těchto světců byly uloženy právě v chrámu zmíněného augustiniánského opatství. My jsme tedy augustiniánům přenechali svaté ostatky našich prvomučedníků a za to jsme jim vzali živého svatého Antonína. Typicky františkánský „kšeft“. Vraťme se ale k Antonínovi jako zakladateli františkánské teologické školy. Je pochopitelné, že Antonín mezi všemi církevními otci silně upřednostňoval svatého Augustina. S toutéž orientací se setkáváme u všech velkých mistrů františkánské teologické školy z třináctého století, tedy u Alexandra Haleského, Bonaventury, Jana Duns Scota...
Dnes známe jenom dvě díla našeho světce: Nedělní kázání a Sváteční kázání. Uvedené tituly nás nesmějí mást, nejedná se o hotová kázání, nýbrž o vzorová schémata, z nichž měl kazatel vybírat to nejvhodnější pro danou příležitost. Zároveň máme v rukou skutečnou praktickou učebnici tehdejší exegeze, biblické teologie, dogmatiky, spirituality a především morálky, protože Antonín byl člověk praktický. Františkánská teologie tedy není laděna pouze augustinovsky, ale také klade důraz na službu hlásání. Opravdu platí, jak řekl jeden z velkých teologů dvacátého století: „Teologie bez hlásání je mrtvá, hlásání bez teologie je slepé.“
Už asi chápeme, proč se generální studium našeho řádu jmenuje Antonianum. Určitě to není náhoda, že naši bratři zvolili právě tento název. V letošním roce bychom měli být Antonínovi obzvlášť vděční, protože je to určitě také jeho nebeská přímluva, která napomohla k tomu, že naše generální studium dosáhlo dne 15. března vznešeného titulu: Papežská univerzita Antonianum. O tom se ale čtenáři Poutníka dozvědí něco více na str. 17 tohoto čísla.
Další zajímavostí je datum Antonínova narození. Pokud bychom postupovali čistě na základě nesporných a hodnověrných historických údajů, museli bychom přiznat, že přesně neznáme rok ani den narození tohoto Evangelijního učitele, což je Antonínovo oficiální označení, které se přidává k jeho titulu církevního učitele, jímž ho v roce 1946 ozdobil Pius XII. Lidové podání ale tuto mezeru vyplňuje. Antonín se podle tohoto mínění měl narodit dne 15. srpna, tedy o Slavnosti nanebevzetí Matky Boží. Antonín byl totiž velkým ctitelem Ježíšovy Matky, jak se konec konců sluší na bratra svatého Františka. Antonín také patří k velkým obhájcům a šiřitelům této mariánské pravdy víry. V nové knize: V. Gamboso, Život svatého Antonína, která u příležitosti svátku padovského divotvůrce letos vychází v Karmelitánském nakladatelství a již jsem měl tu čest přeložit, se můžeme dočíst:
„Ráno dne 14. srpna, tedy den před slavností Mariina nanebevzetí, se v chóru četlo z Usuardova martyrologia. Jednalo se o mnicha z doby Karla Velikého, který v době svého života vyslovil pochybnost ohledně Mariina nanebevzetí. Náš světec odmítal tuto část liturgie hodin recitovat. Upřednostňoval být neposlušný, než aby naslouchal něčemu, co by zraňovalo jeho víru.“
Antonín je také zmiňován v apoštolské konstituci Pia XII. Munificentssimus Deus ze dne 1. 11. 1950, která obsahuje slavné dogmatické prohlášení o tom, že pravda o Mariině nanebevzetí s tělem i duší do nebeské slávy je zjevenou pravdou naší víry, tedy dogmatem. Papež v tomto dokumentu o Antonínovu říká následující: „Mezi svatými autory, kteří v tomto období [míní se období třináctého století] za pomoci textů Písma a různých podobenství či analogií vykládali a potvrzovali nauku o nanebevzetí, která byla přijímána se zbožnou úctou, patří výsadní místo evangelijnímu učiteli Antonínu z Padovy. Když o svátku Nanebevzetí komentuje slova proroka Izaiáše: »Chci uctít podnož svých nohou« (Iz 60,13), tvrdí s jistotou, že božský Vykupitel vynikajícím způsobem oslavil svoji milovanou Matku, z níž přijal lidské tělo. Svatý Antonín říká: »Z toho zřetelně vyplývá, že blažená Panna byla vzata do nebe s tělem, v němž bylo místo Pánových nohou«...“
Jistěže způsoby výkladu Písma svatého ze dvanáctého a počátku třináctého století nám někdy připadají poněkud zvláštní, ba bizarní. To ale není tak důležité. Ona se totiž víra, úcta a láska k Bohu, Kristu a jeho Matce nedají redukovat na určitý druh „exegetické technologie“.
Poslední zajímavostí je souvislost spjatá s datem Antonínova odchodu z tohoto světa, které je zároveň datem, kdy slavíme jeho svátek. Bezmála osm století před Antonínovou smrtí, k níž došlo 13. června roku 1231, tedy přesněji dne 13. června 449 se odehrála jedna nesmírně významná událost v dějinách christologie. Papež Lev Veliký totiž právě tohoto dne odeslal konstantinopolskému patriarchovi Flavianovi slavný list, tak zvaný Tomus ad Flavianum.
V tomto dopise Lev Veliký reaguje na prosby zmíněného Flaviana o pomoc proti Eutychovi, který nechutnými intrikami rušil pokoj v Boží církvi a šířil blud nazývaný monofyzitismus. Eutyches tvrdil, že Ježíš Kristus je jedna osoba a má pouze jednu přirozenost, protože v okamžiku vtělení se Ježíšovo lidství rozplynulo v jeho božství jako kapka medu v oceánu. Lev Veliký se pochopitelně jednoznačně zasadil za správnou nauku, kterou formuloval následovně: Boží Syn je jedna osoba ve dvou nesmíšených a neoddělených přirozenostech, zůstává tedy opravdu Bohem a zároveň je opravdu celý člověk jako my. Můžeme tedy říci, že zmíněný list je velkolepou obhajobou plnosti Kristova lidství a zlomem v dějinách christologie. Teologové se totiž až do 13. června 449 ptali, jaký je vztah mezi Kristovým božstvím a jeho lidstvím. Po tomto datu se základní otázka výrazně mění, protože nyní zní: Jaký poměr existuje mezi osobou věčného Slova a jím přijatým lidstvím? Vpravdě geniální nauka Lva Velikého následně představuje základ slavného dogmatického prohlášení Chalcedonského koncilu z roku 451.
Dobře, někdo pokývá hlavou, a řekne: no a co má být, prostě náhodná shoda data. Jenomže uvedená souvislost má jeden zajímavý aspekt. Když se zamyslíme nad tím, jak se projevuje ortodoxie, tedy pravá nauka víry, v praxi duchovního života, zjistíme, že důraz na Kristovo pravé a plné lidství je naukovým základem spirituality následování. Pokud by Ježíš z Nazareta nebyl doopravdy úplným člověkem, nemohli bychom ho následovat, zbylo by pouze uctívání jeho božství. Je všeobecně známo, že františkánská spiritualita a následně také christologie vždy kladla velký důraz jak na následování, tak na nauku o úplném Kristově lidství. Souvislost těchto dvou záležitostí je nabíledni.
úcta k Ježíšovu lidství má kořeny již v životě svatého Františka, který založil tradici jesliček jako projevu úcty ke konkrétnosti Ježíšova narození a který byl zároveň člověkem hluboce ponořeným do tajemství Kristovy smrti na kříži, jak to dokládají stigmata. Tento velký důraz na Ježíšovo lidství pak spolu s charismatem chudoby dědí všichni synové Serafického otce. Ona totiž i cesta chudoby není ničím jiným než následováním pravého lidství vtěleného Slova.
Svatý Antonín pochopitelně kráčel velmi podobnou cestou. I on následoval vtěleného Božího Syna. I on toužil po mučednictví jako vrcholu spodobení s plným lidstvím vtěleného Slova podobně jako František. Síla jeho kázání pramenila z toho, že on přistupoval ke svému kazatelskému poslání právě v duchu touhy spodobení s Kristem, a proto se nebojí za hlásanou pravdu položit život. Kristus byl odsouzen a ukřižován právě za to, čemu učil a jak hlásal Boží království. To Antonín věděl a také velmi dobře zakoušel. Když kázal v severní Itálii a v jižní Francii, setkával se zde s mnoha bludaři, kteří církev nenáviděli a neostýchali se vztáhnout ruku na život Božích služebníků. Nejednoho odvážného kazatele také zabili. Témuž nebezpečí se Antonín vystavoval, když odvážně hájil práva chudých proti lichvářům a tyranským šlechticům. Antonín je opravdu mučedníkem touhou svého srdce. Antonín nám spolu s Františkem dokládá, že touha po mučednictví jako po vrcholném spodobení s Kristem patří k základním rysům naší františkánské spirituality. Rozhodně není nezajímavé, že náš světec se s Mistrem spodobil také v tom, že Hospodin skrze něho vykonal nespočet podivuhodných uzdravení, znamení a zázraků, kterými samo nebe potvrzovalo jeho působení.
I v Antonínově životě se tudíž setkáváme s nesmírným důrazem na Kristovo plné lidství, což podle mne, jak nyní každý snadno uhádne, ukazuje, že souvislost mezi 13. červnem roku 449 a 13. červnem roku 1231 zřejmě není čistě náhodná. Je to zvláštní pečeť, kterou samo nebe potvrzuje správnost františkánského důrazu na plnost Ježíšova lidství a na následování Muže z Nazareta. Datum Antonínova odchodu z tohoto světa tudíž můžeme vnímat jako poslední velké prorocké znamení, které nám Antonín jako zakladatel naší teologické školy dal. Navíc souvislost mezi oběma událostmi ukazuje na skutečnost, že v dané záležitosti jsme věrní tomu nejpravověrnějšímu učení matky církve.
Na závěr této voničky úvah u příležitosti svátku svatého Antonína bych si dovolil vyslovit dvě přání. Ve výše zmíněné knize, kterou napsal otec V. Gamboso, jsem našel velmi zajímavou zmínku o jedné tradici italských františkánů. Je známo, že Antonín v létě roku 1231 pobýval v jedné poustevně nedaleko Padovy. Bratr osel prostě odmítal dále snášet obrovskou zátěž, kterou mu jeho majitel Antonín po dlouhá léta dost nemilosrdně nakládal. Zde si oblíbil starý ořech, na němž si nechal udělat provizorní celičku. Zde také mezi nebem a zemí strávil v meditaci poslední dny svého života. Když Antonín zemřel, bratři vnímali strom jako památku na velkého světce a pečovali o něj. I v ostatních konventech chtěli mít také strom svatého Antonína, a proto bratři na mnoha místech svého pobývání vysadili odnože zmíněného ořechu, který dnes sice již dávno neexistuje, ale ve svých odnožích žije dál. Bylo by hezké, kdyby se podařilo pár takových odnoží vysadit i u nás. Když máme někoho rádi, tak si ho prostě chceme nějak připomínat. To je docela přirozené a patří to ke kultuře srdce.
Druhé přání se týká lidové úcty ke svatému Antonínovi. Je pravda, že tato úcta se leckdy projevuje prazvláštně a podivuhodně. To by ale rozhodně nemělo františkány odradit. Naším úkolem je právě to, abychom zmíněnou úctu podchycovali, očišťovali a šířili. Výše uvedená knížka otce V. Gamboso, Život svatého Antonína by nám v tom mohla docela dobře pomoci. Snad se v příštích letech podaří vydat také nové české překlady dvou nejstarších legend o našem světci a malou antologii z jeho kázání. Antonín není jenom brácha, ale také grand. Určitě se to obrátí k duchovnímu prospěchu naší provincie, františkánské rodiny v naší vlasti i celého našeho národa. A to přece stojí za to.
Ctirad Václav Pospíšil OFM