Cincialová, Marta Lucie SMFO
Ve Františkově zbožnosti se setkáváme s hlubokým vhledem do Božích tajemství. Jedním z nich je i eucharistie. Z jeho vlastních spisů lze vypozorovat, že se málokterou otázkou zabýval tak často a s takovou pronikavostí. O jeho pozoruhodném zaujetí pro Krista přítomného v eucharistii svědčí několik jeho spisů pojednávajících o tomto tématu[1]. Mohli bychom věnovat pozornost jednotlivým významným pasážím známých světcových textů. V tomto příspěvku se soustředíme jen na jedno z Františkových Napomenutí, mající charakter samostatného traktátu[2], nesoucí název O těle Páně. Za název vděčíme asi redaktorovi textu, nicméně podle obsahu se zdá, že Napomenutí pojednává nejen o eucharistii, ale stejně tak i o víře.
Text Napomenutí I. O těle Páně[3] (FP 141-145) pro přehlednost rozdělíme do čtyř oddílů:
První oddíl:
a) Pán Ježíš říká svým učedníkům: „Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl mého Otce“ (Jan 14,6-9).
b) Otec „přebývá v nepřístupném světle“ (1Tim 6,16) a „Bůh je duch“ (Jan 4,24) a „Boha nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18). Proto ho lze vidět pouze v duchu, neboť „co dává život, je duch, tělo nic neznamená“ (Jan 6,63).
Ale ani Syna v tom, v čem je roven Otci, nikdo nevidí jinak než Otce, ani jinak než Ducha svatého.
Při čtení nás zaujme již to, že text se otevírá sérií biblických citací, v nichž převládají janovské úryvky. Pro Františkova Napomenutí je charakteristické, že jsou uvedena biblickým úryvkem, k němuž František vytváří jakýsi komentář. Biblický text, byť jen kratinký, je tedy téměř vždy obohacen o Františkovu reflexi. Jak ale máme chápat úvodní koláž z biblických citací v tomto jeho I. Napomenutí? Jsme-li pozorní, můžeme zde rozlišit dva bloky, které lze vnímat odděleně a dokonce se zdá, jakoby si protiřečily: po první citaci z Janova evangelia (Jan14,6-9) totiž následují za sebou čtyři biblické citace (z nich tři janovské), které jakoby vědomě odporují té první. Bylo záměrem autora upoutat pozornost čtenáře?
Druhý blok (b, verše 5-7) jakoby odporoval prvnímu, text jde opačným směrem než dosud, zdůrazňuje se Boží nedostupnost: Bůh „přebývá v nedostupném světle“, je duch a může být viděn „pouze v Duchu“[4]. Připomíná se opět, že „Boha nikdo nikdy neviděl“. Odkaz na Ducha, který dává život, je Františkovo oblíbené téma, kdy klade rád do protikladu po vzoru sv. Pavla dvojici Duch - tělo[5]. Poslední, sedmý verš tohoto bloku výslovně podtrhává, že tato neviditelnost je společná Bohu Otci, Synu i Duchu svatému. Toto je již Františkovo zdůraznění, když mluví o třech božských osobách a o vlastnosti, jež je jim společná, nakolik jsou stejné božské přirozenosti.
Výraz „to, čím je Syn roven Otci a Duchu svatému“ připomíná sv. Augustina[6], jehož František mohl dobře znát zprostředkovaně skrze církevní Hodinky[7].
Je-li v kritických edicích jen věcí editora, použije-li velké či malé počáteční písmeno, je možné se přiklonit k majuskuli, abychom se vyhnuli pochopení, že má František na mysli jen ducha, ve smyslu lidské duše, kdy duchovní by mělo znamenat nehmotné. Z kontextu Františkova Napomenutí je zřejmé, že má na mysli Ducha Páně a jeho roli ve víře křesťana. To, co se zde zdá být hlavní, je zdůraznění, že Bůh je člověku nedostupný bez pomoci Ducha svatého.
Jsou tedy oba bloky ve zdánlivém rozporu, či nikoli? Na jedné straně, kdo vidí Ježíše, vidí Otce, na straně druhé to není možné bez přispění Ducha Páně. Platí obojí. Bůh je skutečně člověku neviditelný, přesto jej smíme nahlížet v jeho Synu, a to díky jeho Duchu.
Můžeme se ptát: Je tomu tak i v našem životě? Jak silná je naše touha vidět Otce? Můžeme říci s Filipem: „ukaž nám Otce - a to nám stačí…“? Máme i my zkušenost, že nám modlitba „nejde jen tak“? Že Bůh je ještě jiný než jsme si mysleli, tajemný, nepochopitelný, vždy větší, odlišný od všech našich představ o něm? Naplňuje nás vděčností poznání, že tento neproniknutelný Bůh se nám přesto stává z vlastní vůle blízkým ve svém Synu, jenž o sobě říká, že je cesta? A že Duchu svatému vděčíme za to, že nám pro vztah k Bohu byla darována možnost důvěrnosti jakou má dítě k otci? František zřejmě nechce jen vzbudit naši pozornost zdánlivým kontrastem, jako spíše toto vědomí a touhu.
V následující úvaze si všimneme, jaký význam mají zmíněné biblické citace pro Františkovo pochopení eucharistie, jež rozvíjí dále v následující části.
Druhý oddíl:
Proto všichni, kteří viděli Pána Ježíše v jeho lidství a neviděli ho a neuvěřili podle Ducha a božství, že to je pravý Syn Boží, jsou odsouzeni; tak i všichni, kteří vidí svátost posvěcenou slovy Páně na oltáři skrze ruce kněze pod způsobou chleba a vína, ale nevidí a nevěří podle Ducha a božství, že to je opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jsou odsouzeni. To dosvědčuje i sám Nejvyšší, když říká: „Toto je moje tělo a má krev nové smlouvy,[která se prolévá za mnohé]“ (Mt 26,26.28), a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54).
V úvodní části I. Napomenutí chtěl František za pomoci biblických textů zdůraznit, že není možné Boha vidět jinak než jen v Duchu, neboť je sám duchem, a že to platí stejně o Otci jako o Synu. Text nyní pokračuje na stejné téma, totiž „vidět“, k čemuž se však nyní přidává sloveso „věřit“. Je nutné od „vidět“ přejít k „věřit“ To, o co jde v této části, je vidět a věřit. Věřit se pak má „podle Ducha a božství“, čímž naše „vidění“ získává novou kvalitu.
František nám připomíná a povzbuzuje nás, že když našeho Pána dnes vidíme „pod způsobou chleba a vína“, jsme ve stejné situaci jako Ježíšovi současníci, kteří ho viděli jen „v jeho lidství“. Požadavek nejen vidět, ale i věřit byl určen tehdy jim, jako dnes nám. Žádá se po nás stejný přechod od prostého vidění k pohledu víry, a to „podle Ducha a božství“, jako to bylo potřeba v době Ježíšova pozemského života.
úplně spontánně nás napadá otázka: A jak se dá přejít k onomu pohledu víry? Odpověď najdeme hned v následujícím oddílu. Než k němu však přejdeme, je možná zajímavé poznamenat, že Františka k těmto jeho úvahám nejspíš inspiroval opět sv. Augustin, jehož texty znal z breviáře. V jednom čtení z matutina pašijového týdne se četl Augustinův Tractatus in Johannem, a autor v něm zmiňuje židy, kteří nepoznali božství Ježíšovo, protože smýšleli příliš „po lidsku“.[8]
A nyní ještě k posledním dvěma biblickým citacím v této části: zatímco první se vztahuje k tomu, co bylo řečeno, ve druhé: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“, znovu slyšíme zaznívat slovo „život“, jímž celé Napomenutí začínalo: „Já jsem cesta, pravda a život“. Je to jakýsi Františkův leitmotiv[9]; můžeme říct, že eucharistie je pro Františka životně důležitá. Je tak důležitá i pro nás? Skutečně jsme si vědomi toho, že se nám touto cestou dostává věčného (!) života?[10]
(příště dokončení)
[1] Včetně I. Napomenutí se jedná nejméně o šest spisů: O úctě k tělu Páně napsal František samostatný List určený všem duchovním. K velké horlivosti, čistotě a úctě k „nejsvětějšímu tělu a nejsvětější krvi našeho Pána Ježíše Krista“ nabádal František své bratry v Listu řádu. V Listu adresovaném kustodům vyzývá právě je k péči o vše, co souvisí se slavením eucharistie a žádá, aby „vše, co náleží k oběti, bylo drahocenné“ a bratry kazatele nabádá, aby k úctě vedli také lid. František téměř ve všech svých spisech vybízí vášnivě k častému eucharistickému přijímání, k nutnosti vnitřní dispozice i k vnější úctě. To zdůrazňuje např. v Listu věřícím. Vše, co mu leží na srdci ohledně úcty k Božím slovům, tělu, krvi, kostelům i kněžím, shrnuje, opakuje a zdůrazňuje také ve své Závěti.
[2] První z Napomenutí, O těle Páně, snad mělo záviset na spise neznámého autora s názvem Tractatus de Corpore Domini a je někdy učenci považováno za samostatné pojednání, srov. C. Vaiani, Vedere e credere, 10.
[3] Citováno z kritického překladu Spisy sv. Františka a sv. Kláry (přel. M. Koronthályová, J.B. Štivar), Ottobre 12, Velehrad 2001, ss. 67-68. Pro členění textu nacházíme inspiraci in C. Vaiani, Vedere e credere. L´esperienza cristiana di Francesco d´Assisi, Glossa, Milano 2000, s. 22n. Srov. také K. Esser, Le Ammonizioni di san Francesco, ASSC Editrice, Roma 1982, ss. 7-39.
[4] Přikláníme se k překládání termínu spiritus jako Duch s velkým počátečním písmenem, s odvoláním se na skutečnost, že středověká latina nemá v tomto ohledu žádná pravidla (srov. C.Vaiani, Vedere e credere, s. 26). Ani český překlad není jednotný – zde je počáteční písmeno malé s ohledem na Esserovo kritické vydání Františkových spisů, o několik vět dále už čeští překladatelé volí výraz Duch i na místě, kde Esser zůstává u termínu spiritus (vv. 21, 28, 36) .
[5] Srov. NpŘ 17: FP 48.
[6] Ennaratio in Psalmum LXIII, 13 (srov. Vaiani, Vedere..., s.26).
[7] Tento úryvek se nacházel v četbě matutina o Bílé sobotě podle breviáře Inocence III., jehož František užíval k modlitbě, srov. P. Messa, Le fonti patristiche negli scritti di Francesco d´Assisi, Ed. Porziuncola, Assisi 1999, s. 281-2.
[8] „Secundum hominem […] non secundum Deum, secundum id quod homo erat, non secundum id quod Deus“, srov. Messa, Le fonti patristiche…, 284.
[9] Srov. N. Nguyen-Van-Khanh, Gesù Cristo nel pensiero di san Francesco secondo i suoi scritti, Ed. Biblioteca Francescana, Milano 1984, s. 220.
[10] „Ten, kdo se živí Kristem v eucharistii, nemusí čekat na věčný život až po smrti: má jej už na zemi jako prvotinu budoucí plnosti...“ Jan Pavel II., Ecclesia de eucharistia, 18.