Kubíček, Inocenc OFM

Hejnice

Kolem sedmé hodiny ráno jsme dojeli do Hejnic u Frýdlantu v severních Čechách. Už se rozednívalo, bylo předjaří, celkem pěkně. V jedné věci jsme měli výhodu, že jsme věděli, kam jedeme, těm ostatním to třeba vůbec neřekli. Já jsem Hejnici znal, je to krásné poutní místo v Jizerských horách s impozantním kostelem. Když jsme přijížděli ke kostelu a vystupovali z autobusu, už nám mávali z oken bratři – celý pražský klášter už tam byl přemístěn a za chvilku se tam začali sjíždět další a další a do večera tam byla celá českomoravská provincie sv. Václava. Byli jsme tam pouze františkáni, a bylo to moc fajn, protože sv. František nařídil, že každým rokem o svatodušních svátcích se mají bratři sejít v Porciunkule blízko Assisi. Myslím, že v roce 1221 byla tak zvaná rohožková kapitula, to znamená, že se sešli všichni bratři, a bylo jich tenkrát pět tisíc za těch jedenáct let od vzniku Řádu, a protože neměli na čem spát, tak si upletli rohože a postavili si z proutí chatrče, aby byli trochu chráněni. Od té doby u nás existuje tradice, že komunity uspořádají čas od času rohožkovou kapitulu. A to, co se nepodařilo za sedm set let české provincii, nám umožnili bratři soudruzi, protože to byla tehdy v Hejnici skutečně rohožková kapitula v dějinách, kde jsme také neměli na čem spát a všechen nábytek byl vynesený ven.

Hejnický klášter je jednopatrový a jsou tam normální celičky, kterých je asi osmnáct. Oni nábytek vytahali a řekli nám, ať si to zařídíme sami. Byly tam slamníky, potom také přivezli fůry slámy, tak jsme si je nacpali a leželi jsme na podlaze jeden vedle druhého, třeba v jedné místnosti nás bylo osm. Představil se nám nový pan vedoucí, státní zmocněnec pan Fišer, který hned dostal od kluků jméno Bidlo, protože byl hrozně dlouhý. Pan Bidlo nám řekl, že všechno bude zajištěné, abychom se nebáli. Mám na něho vzpomínku, že jsem za ním šel a řekl mu, že mi povolili vzít pouze breviář, do kterého si dáváme takové sešitky, které se střídají podle ročních dob a svátků svatých, a že máme jen jeden sešitek a ostatní sešitky mi nedovolili vzít. „Nic se nebojte, tady je kantýna, i ty sešitky do breviáře si budete moci koupit.“ Ráno nám dali ke snídani každému kousek chleba a kousek margarinu a kolečko salámu. „Musíte být trpěliví, to je jenom začátek. Až budete mít kuchyň, sami si budete vařit, ale musíte chtít a být trpěliví.“ Do večera nás tam bylo asi osmdesát, protože představené nám většinou hned vzali do Želiva. Jenom náš kroměřížský ředitel byl právě na návštěvě v Praze, tak se dostal místo do Želiva k nám.

Zpočátku jsme tam trochu bloudili, oni v tom také měli zmatek. Hoši samozřejmě měli hlad, a teď přišel ke cti bratr Prokop, který vytáhl hájecké zásoby a každému ukrojil pořádný krajíc a dal mu k tomu kus špeku, nějaké ovoce taky přivezl s sebou, a tak jsme byli první den na studené stravě, což nebyl žádný problém. Pak jsme začali zjišťovat, kdo jsou zdejší představení. V Hejnici měli být přítomni dva kněží, pater Kubáň byl představený a současně farář a druhý byl kaplan, to byl starý pán, pater Ludvík, který byl šest let v koncentráku nejdříve v Buchenwaldu a potom v Dachau. Byl  to jeden z těch, co byli 1. září 1939 zatčeni – tehdy posílali do koncentráku lidi, kteří měli nějakou funkci, a on byl starosta Orla v Jindřichově Hradci. Ale tito dva tam tehdy nebyli, byl tam pouze třetí mladý kněz, který byl právě po první mši svaté, byl to pater Donát, pocházel z Valašského Meziříčí. Zeptal jsem se ho, proč zde nejsou představení, a on mi řekl, že včera přijelo nějaké auto a asi je odvezlo do Prahy. Nevěděl, o co šlo. Pater Ludvík se se všemi těmi komunisty velmi dobře znal z koncentráku, proto ho brali jako spolehlivějšího, a Kubáň byl se mnou v noviciátě, ale byl starší o dva nebo tři roky. On neměl moc dobrou pověst, byl takový na všechny strany, ale pak se zachoval velmi dobře. Nevěděli jsme, co s nimi bude a zda se vrátí.

 Zatím nás po ubytování rozdělili, určili četu, která bude pracovat v kuchyni. Zahrada byla v hrozném stavu, protože ji nikdo neobdělával. Staral se o ni jen bratr Leandr, který byl nejdřív v Praze, ale nějak se nelíbil provinciálovi Vyskočilovi, který ho poslal do Hejnic. Potom se ukázalo, že byl do něčeho zasvěcený.  Vytvořila se tedy četa zahradníků. V poledne už nám zatopili v kamnech a naši kuchaři uvařili něco teplého, ale zmatku bylo dost. Večer přijeli ti dva ztracení představení, sami byli velmi překvapeni, jak to tam vypadá, své vlastní světnice měli vyklizené – oni měli každý dva pokoje, to bylo tak zvykem, že měli jednu úřadovnu a jednu místnost na spaní -, v jejich světnicích už bydlel zmocněnec.

Asi třetí den nato si mě pater Kubáň vzal stranou a říká mi: „Nesmíš to nikomu vykládat, co ti teď řeknu.“ Dozvěděl jsem se od něho, že pro ně přijeli nějací zmocněnci a vezli je do Prahy. Když k ní k večeru přijížděli, zastavili u hotelu Alcron a: „Vystupte si“. „Ale my máme tady vedle klášter, my se vyspíme tam.“ „Ne,“ řekli mu, „vy jste hosty pana ministra a ten nařídil, že budete ubytováni zde.“ Tak mlčeli, dali se tam ubytovat, dostali večeři a druhý den ráno jeli všichni k panu ministrovi Čepičkovi, myslím, že to bylo v Máchově ulici, protože tam byl Státní úřad pro věci církevní, který byl právě zřízen. Když se tam dostali, ministr Čepička je přivítal, a prý, posaďte se, a potom hned začal in medias res. Řekl, že rok po procesu s těmi zrádnými řeholníky se ukázalo, že není spolehnutí na řády, protože to jsou špionážní centra pro Vatikán.  „My chceme s vámi udělat zvláštní dohodu: františkánský řád je mezi lidmi celkem oblíbený, tak my jsme ochotni tomuto řádu svěřit všechna poutní místa v Čechách a na Moravě, ale vedení řádu je reakční a my potřebujeme, aby jeden z vás převzal funkci provinciála.“ A obrátil se na toho staršího, který se z toho šikovně vyzul, když řekl: „Já už mám v sobě šest let koncentráku, na mne už tyhle věci nejsou, já bych to nechtěl dělat.“ „Tak co vy, pane Kubáň?“ „Víte, já vám řeknu, že vůbec neznáte naše poměry. Mně by se každý vysmál, že jsem provinciál. My máme každé tři roky volby a při nich volíme nového provinciála.“ „A co když vás jmenujeme?“ „To přece nemůžete, to by neplatilo.“ A teprve teď jim Čepička řekl, že té noci byla celá provincie svezena do kláštera v Hejnici, a pokračoval, že „když s vámi není řeč a nemůžeme se dohodnout, pojedete tam zpátky, budete konat svou práci v kostele a na veřejnosti, nic navenek se nesmí změnit. Uvědomte si, že tam máte všechny vaše členy, ale vedení tedy budou mít svoje, ne nové.“ Tak tohle mi pater Kubáň řekl, a to je zpráva, která oba očistila od nějaké kolaborace.

Život v Hejnici

Lopaty a rýče jsme měli, tak jsme mohli začít pracovat na zahradě, která byla za dva dny zrytá a osázená. Další den přijela tři nákladní auta naložená pařezy. Pily a sekery jsme také měli, tak četa začala štípat dříví a za chvíli bylo všechno hotové. V kuchyni také naši kuchaři začali vařit. Do toho přišla nemilá příhoda: Jelínek byl chlapec v kvintě, bylo mu asi šestnáct let a měl příští neděli dostat hábit a těšil se na to. Jeho matka, jak si vzpomínám, při poslední návštěvě něco tušila, protože náš žádala, abychom chlapce včas poslali zpátky domů, kdyby se něco stalo. A teď, jak na zahradě okopávám nějakou sazeničku, přijde ten kluk, že byl volaný k panu Fišerovi, který mu řekl, že mu umřela matka, ale že ho nemůže pustit na pohřeb. To mě hrozně rozzlobilo, a tak jak jsem byl, v montérkách a s motyčkou v ruce jsem s ním šel do kanceláře, ostře jsem zaklepal a motyčku postavil přede dveře, abych tam nešel se zbraní v ruce. V kanceláři se  pan Fišer zeptal, co si přejeme? „Já jdu jménem tohoto chlapce, kterému jste řekl, že nemůže jet domů na pohřeb své matky.“ „No, nemůže, to jsou vyšší příkazy a my se jich musíme držet.“ „Podívejte, nám jste říkali, že jsme žili v otroctví, ale co děláte vy? Napřed mu zabijete matku a pak jejího syna nepustíte na pohřeb!“ Jé, to jsem si dal! „Kdo že mu zabil matku?“ „Vy osobně ne, ale celý ten režim. Ještě před týdnem mi říkala, abych poslal toho chlapce domů, on k nám ještě nepatřil, ještě byl v civilu. Na nejzákladnější věc, na kterou má člověk právo, ho nepustíte. U nás každý poslední kvardián se nemusí ptát provinciála, když jede na pohřeb někoho z rodiny.“ A teď jsem viděl, jak tam zezadu vyšli dva pořízkové, o kterých jsme vůbec nevěděli, a pomalu se ke mně blížili. Ještě jsem rychle řekl, aby zatelefonoval do Prahy o souhlas, ale on mi řekl, že žádné výjimky nejsou povolené. „To je pěkný pořádek,“ povídám již na odchodu. Nechali nás odejít, ale už jsem měl první poznámku.

Pokud jde o zbožnost, mohli jsme se modlit, co jsme chtěli, ale do kostela jsme chodit nesměli, byl pro nás uzavřen. Nad presbytářem hlavního oltáře byla taková menší kaple, oratoř se tomu říká, byla natřená bílou barvou, a tam jsme se chodili modlit. Protože nás bylo tolik, modlili jsme se také v refektáři. Nálada byla pořád celkem dobrá. Když už jsme si začali vařit, nakupovali nám, co bylo potřeba. Jeden den ráno nám přečetli stanovy, podle kterých se musíme řídit, byly vypracovány Státním úřadem pro věci církevní. Na všechno bylo pamatováno, i na to,  že máme chodit ke zpovědi a že smíme chodit jenom k pateru Spurnému, který nás bude zpovídat. My jsme se tomu smáli, a pater Spurný, když slyšel náš smích, povídá, neblázněte, to se snad chcete zpovídat jeden druhému?  Denní řád byl takový, že ráno smí být jedna bohoslužba pro všechny v kostele, ale zavřeném, no, ono tam stejně moc lidí nechodilo. V šest nebo v sedm ráno měl pater Kubáň první mši, bylo to v sobotu. Tak jsme se prvně všichni zúčastnili té mše, tenkrát ještě neexistovalo koncelebrování, každý ji slavil sám. Na druhý den jsme si vymohli, aby mši v neděli měl pater Metoděj Řezníček, a shodou okolností to bylo 16. dubna, a to je v našem řádu po celém světě obnova řeholních slibů, protože 16. dubna 1209 sv. František poprvé dostal schválení řehole od papeže Inocence III. v Římě pro prvních dvanáct bratří. Tak to všechno jsme absolvovali, v neděli nás nechali v klidu, a potom se začalo organizovat bydlení. Přivezli nám vojenské postele z unrácké zásilky, byly dvoupatrové a potřebovaly jenom smontovat. Do každé cely se vešly tři postele bez jiného nábytku, takže tam mohlo být šest lidí, a tak už jsme spali trochu slušněji. Vzpomínám si na jednu příhodu z té doby: Pater Danišovič, Slovák z Bolerázu, o něco mladší než já, jednou dostal předvolání do kanceláře a prý: „tady podepište tuto poukázku.“ Bylo na ní napsáno, že se posílá čtyři sta korun na intence na mše svaté. „To vám nepodepíšu.“ „Jak to?“ „Tady je napsáno, že to je na mše svaté, ale vy nám nepovolujete mše svaté sloužit.“ „A kde je psáno, že je nemůžete sloužit?“ „Tedy už od zítřka můžeme všichni najednou?“ „Ne, ale tak deset by mohlo.“ Tak jim to podepsal, ale peníze si nechali, a už druhý den byly přístupné postranní oltáře, u nichž jsme sloužili vždy po deseti lidech, druhý den mohli jít další, protože to bylo před koncilem, kdy si musel každý odsloužit tichou mši svatou latinsky. Bylo vidět, že když nám nešlo o ty peníze, tak najednou všechno šlo.

Tak uplynul další týden a přišel pětadvacátý duben, svátek sv. Marka. V jeho předvečer nám přečetli při nástupu zvláštní nařízení: Každý si připravte své zavazadlo a postavte je před světnici, kde bydlíte, víc vám zatím nemůžeme říci. Tak jsme si připravili každý své zavazadlo a ráno po budíčku vyvolali polovinu osazenstva, museli jsme vystoupit z řady a ostatní se museli vrátit do světnic. Řekli nám, že pojedeme jinam, ani nám nedovolili se rozloučit. Pamatuji se, že toho dvacátého pátého dubna hustě sněžilo,  sněhu bylo hodně, a v něm jsme se brodili k autobusu. Neřekli nám, kam jedeme. Říkali jsme si, jestli to bude na východ, tak to bude horší, ale třeba to bude na západ. Kdoví, kam nás povezou.  Esenbák seděl vepředu a jak jsme jeli, točili jsme se k západu a my si říkali: „To je dobré, oni nás vezou k Američanům, aby se nás zbavili!“ Jenže jsme přijeli do Teplic a z Teplic do Bohosudova. Tam jsem ještě nikdy nebyl.