Kubíček, Inocenc OFM

Želiv

Ráno 10. srpna přišla nová změna: vyvolali nás asi dvanáct, abychom se připravili k odjezdu. Mezi námi byl zástupce provinciála P. Metod Řezníček, doktor Trojan, rektor koleje sv. Antonína Filip Hladký, Bonaventura Bouše. Hned druhý den ráno 11. srpna jsme odjeli neznámo kam. Co se dělo dál v Bohosudově, už nevím přímo, ale od bratří, kteří tam zůstali. Vím, že tam zůstali všichni mladí nad dvacet let, narukovali všichni 5. září do PTP. Pro mne začal Želiv. Když jsme tam přijeli, už byl zabydlený. Šéfem tam byl civilní člen StB Alois Pokorný, povoláním řezník, robustní chlap, ale vypadal celkem dobrosrdečně, ale byl to skutečně podšívka. Šéf oddílu, který nás hlídal, byl pan Beran, ten měl  starý automobil Tatra, a Bárta už tam pracoval jako montér, protože se narodil s volantem v ruce, jeho otec měl autoopravnu v Příbrami. Oni ho hned objevili a tak se do této práce pustil. Vypravoval nám, jak jednou, když už dal auto do pořádku, povídá, že ho musí vyzkoušet, ale je hloupost jezdit tady po zahradě, tak si vyjet ven… „Tak jeďte,“ a on to našlápl a už byl venku. Teď se Beran chytl za hlavu, že ho za to zavřou, a honem ho začal druhým autem sledovat, jenže on mu dávno ujel,  ale vrátil se dřív než Beran, a tak se tomu všichni zasmáli.

Také jsme se dozvěděli, že František Marášek, to byl potom nás provinciál, co umřel v r. 1991, byl z Moravské Třebové a se svým představeným sebrán a šli oba do Želiva. On se léčil na TBC a tak tvrdil, že tam je velmi bídná strava a léky žádné, a že potřebuje jít k lékaři. V obci byl dr. Kelin, Rus, bělogvardějec, který utekl při revoluci z Ruska a usadil se  u nás, oženil se a měl tam ordinaci.  František Marášek mi později osobně vykládal, že Lojza si vzal jednoho esenbáka, byl to Toník, jak se jmenoval dál, už nevím, a společně šli s Františkem do ordinace. Dr. Kelin Františka prohlédl a řekl, že pro něho nemůže nic udělat.   Esenbáci si to vyložili tak, že už mu není pomoci,  a ten Toník si vzpomněl, že Františka právě chtěla navštívit maminka a oni ji k němu nepustili. A protože slyšel od toho lékaře, že je na tom František moc špatně, a přitom o návštěvě maminky jistě ví, protože měl zrovna službu, tak šel do lesa za Želiv a viděl, že ta rodina, která byla žádat o návštěvu, tam ještě je, tak šel za ní. Oni když viděli, že za nimi spěchá esenbák, přidali do kroku, ale Toník je dohonil a řekl jim, aby se nebáli a chvíli v lese počkali, že jim Františka přivede. Vrátil se, našel Františka, zavedl ho do garáže, naložil do kufru auta, nastartoval a jel do toho lesa, kufr auta otevřel a nechal ho s jeho návštěvou o samotě. Ten Toník toho udělal pro nás velmi mnoho, a vím sice, jak dopadl, ale myslím, že mu na něco přišli, ale ještě před tím pomohl Františkovi k útěku. Když měl noční službu na vrátnici, František k němu podle dohody o půlnoci přišel, on mu odemkl, pustil ho ven, a František šel. Přešel přes silnici a lesem do vysoké stráně nad silnicí, tam zalehl a spal. Ráno tam slyšel, že je poprask při sčítání, jeden chyběl, proto tam raději celé dva dny ležel bez jídla, a když se všechno uklidnilo, tak se vydal pěšky na cestu do Moravské Třebové. Dorazil tam, dokonce ještě vlezl oknem do klášterní knihovny a tam našel a vynesl nějaké důležité doklady, o kterých věděl, že je tam schoval. A teď co dál? K nikomu se nemohl hlásit, protože tam byl dost dlouho zaměstnán a tak ho všichni znali, a nemoc se mu zhoršovala. Věděl o jedné opuštění faře a znal paní, která měla od té fary klíče. Tak se  v té faře ubytoval, i něco k jídlu mu ta paní nosila, ale nakonec si řekl, že to tak dál nejde a že potřebuje lékaře. Řekl té paní, aby k němu přivedla předsedu Národního výboru. Ten přišel a samozřejmě  ho nahlásil. Esenbáci ho odvezli do Jihlavy, byl tam nějaký týden a při vyšetřování se hájil tím, že nedostal lékařské ošetření a měl právo na svůj život. Tehdy ho nemohli uznat vinným, protože ještě neexistoval zákon o útěku, ale brzy vyšel zákon, že za útěk je pět let. Tak František zmizel zase v útrobách jihlavské věznice.  Když my jsme přišli v srpnu z Bohosudova do Želiva, František byl ještě ve vězení. Vrátil se k nám krátce na to a dostal se na světnici s Bártou a s minoritou Bělohlávkem.

V Želivě esenbáci částečně respektovali řádové vztahy, tak jsme my františkáni měli jednu světnici, ale byl s námi jeden křižovník. Bylo nás na světnici dvanáct, ostatní byli v menších světnicích, samostatně byli jezuiti a saleziáni.  Čas od času bylo velké stěhování, jednou jsem byl přidělen do party elektrikářů, naším šéfem byl náš člen pater Tříska, který nám vyprávěl zajímavou věc. Byl jedním z prvních obyvatel Želiva a když tam začali pracovat, dávali ve světnicích elektrický proud do zdi, protože původně bylo všechno vedeno povrchem. Přitom si všimli, že na stropě je nějaké vlhké místo. Vylezli na štafle a podívali se pod povrch, a ono z toho vypadlo takové ucho. Tak ho dali zase zpět a zamázli sádrou a potom čas od času chodili zkoušet, jestli to funguje. Odposlouchávací zařízení bylo jenom v některých světnicích.

Ostatní byli přiděleni k jiným úkolům, ti staří měli na starosti úklid, jiní byli v kuchyni. Mezi nimi byl tehdy také Ambrož. Saleziáni byli známí jako řemeslní praktikové, proto dostali na starosti prádelnu a když tam byla zřízena truhlárna, nakoupili i nějaké nové nástroje a my jsme dělali adaptace a úpravy elektrického proudu po celé budově. Zahradníci na tom byli asi nejlépe, byli stále na čerstvém vzduchu. Byla to parta asi dvanácti lidí a mezi nimi byl zahradník želivských premonstrátů Blažek, který dovedl pěstovat zeleninu ve velkém. Byl pro nás významný, protože nám přinášel zprávy z venku. Od něho jsme se dozvěděli, že pan biskup Hlouch byl nedaleko také vězněn. Dalo se přes něho komunikovat: v koších, ve kterých nosili zeleninu, přenášeli naše dopisy. Jednou jsme napsali, že bychom potřebovali malý foťák. Dostali jsme takový, který dělal malinké šestnáctimilimetrové obrázky. Udělali jsme pár snímků a film jsme poslali ven vyvolat. Něco z toho se dostalo do zahraničního tisku, protože oni pak začali aparát hledat, tak jsme ho zazdili na jednom starém Trčkově hradě, protože Želiv je starý klášter a vede z něj chodba do opatství a z opatství byl zase vchod do starého Trčkova hradu. Tam byla kotelna, ve které topil jeden starší řeholník – těšitel z Budějovic. V kotelně bylo různé harampádí, našli jsme tam i různé zajímavé věci, například zmačkané sionské protokoly. Ten fotoaparát jsme potom zase přinesli zpět, když byla vhodnější doba.

Po čase nám přidělili jinou práci: říkali tomu mopování.  Z Humpolce nám továrna začala posílat  balíky hnědého sukna a my jsme pinzetami vytahovali z toho sukna kazy. Byla to otravná práce. Někdy nás vzali na brigádu na nádraží do Humpolce a to se nakládalo dříví na vagony buď na topení, nebo do dolů. Vozili nás tam i zpět autobusem. V zimě se dobýval pro humpolecký pivovar led na rybníku. V létě se chodilo na pole, protože Želiv měl velké polnosti a lesy, tak jsme dělali všechny polní práce. Neustále bylo hodně různých prací.

útěk Bárty a Maráška

Shodou okolností byl Bárta na Trčkově hradě ve chvíli, kdy topič vyvážel vraty popel na břeh, a všiml si, že u těch vrat je jen kláda, která měla zajistit, aby nikdo z venku nemohl dovnitř. Kláda se sundávala, jen když topič tudy vyvážel popel. Bárta o tom objevu řekl Maráškovi a začali přemýšlet, jak se tudy dostat ven. Přišli také za mnou, jestli bych nešel s nimi. Marášek totiž při prvním útěku se sešel s jedním knězem, Šalša se jmenoval, který mu řekl, že budeme potřebovat velkou podzemní duchovní správu, proto by bylo dobré, kdyby nás uteklo víc. Já jsem do toho neměl velkou chuť,  byl jsem v provinční radě a tedy dost blízký svému provinciálovi, ale nechtěl jsem jim bránit, tak jsem jim řekl, že si to ještě rozmyslím. Oni už byli rozhodnuti a sháněli civilní oblečení, kterého jsme měli málo, protože nás tam svezli v dubnu a útěk se plánoval v srpnu. Mimo práci jsme chodili v hábitech a při práci ve starých montérkách nebo nějakých starých hadrech. Všechno potřebné k útěku jsem nanosil do kotelny, ale topič nesměl nic vědět, tak jsme to tam musel dobře schovat. K útěku pomohla náhoda: Esenbáci obstarali šestnáctkový zvukový promítací aparát a bylo určeno, že v sobotu 2. září bude poprvé promítání.  Promítal se ruský film o nějakém chlapci, který utekl z dětského domova, ve tři hodiny pro nás a večer pro diecézní kněze. To se hodilo a já jsem ještě narychlo chtěl ráno donést do kotelny nějaké věci potřebné při útěku. Šlo to těžko, protože v sobotu se také pracovalo, ale až po snídani. Tak jsem vzal dřevěnou bedýnku, ve které jsem nosil nářadí, do ní jsem dal baloňák a gumový plášť do deště a šel jsem jako do práce kolem půl osmé ráno. Lojza se sice divil, že jdu tak brzo do práce, ale nic neřekl. Došel jsem do kotelny a zase jsem se s bedýnkou vrátil zpět a řekl jim, že mají všechno připraveno. Pak si ještě zajistili alibi – přišli na film ve tři hodiny, aby je všichni viděli, a asi za čtvrt hodiny se vytratili ven a už jsme o nich  nevěděli, až později. Jen jsem čekal, co bude, jestli projdou nebo neprojdou. Večer jsme promítali film ještě pro faráře, nikdo nás nepočítal, protože se počítalo až před spaním, a shodou okolností tehdy měli komunisti sraz v Brně-Líšni, kde bylo třeba hodně esenbáků, také naši tam odjeli a u nás jich zbylo jenom pár. Když faráři odešli z toho filmu do svých ubikací, byl nástup až v deset hodin, jindy byl v devět. Počítali a nemohli se dopočítat, pořád jim chyběli dva lidi a nikdo nevěděl, kteří to jsou. Já jsme samozřejmě nic neříkal, tak potom zjistili až podle seznamu, že chybí Bárta a Marášek, a hned se ptali, kdo s nimi bydlí. Přihlásil se Bělohlávek a prý, kde jsou. Nevěřili mu, že o ničem neví, když s nimi bydlel, tak ho dali zvlášť a my jsme mohli jít spát. Mezitím se vracely posily z Líšně, nastal poplach a začali je hledat. Později jsem se dozvěděl, že Marášek udělal to, co před tím: vylezl na tu stráň a tam přečkal celou noc a celý den a teprve když se uklidnila situace, vydal se na cestu. Původně měli domluveno, že pro ně přijede jejich známý na motorce, ale  asi se špatně dohodli, protože přijel pozdě a oni na něho nemohli tak dlouho čekat. Šli tedy každý svou cestou, Bárta se vydal pěšky do Příbrami, odkud pocházel, Marášek putoval Starou Krasovou do Starého Města u Moravské Třebové. Jejich osudy byly zvláštní, jak jsem se dozvěděl od Bárty později, ale s Maráškem jsem se sešel až venku. Bárta došel asi za dva dny večer do Příbrami, ale nešel domů k rodičům. Měl úplně zkrvavené nohy od pochodu, proto se zastavil v jedné pekárně, kde měl známé, a ti ho ukryli v zadní místnosti. Tam se trochu uzdravil a když mu otrnulo, začal dělat na vlastní pěst různé akce. Zajel se podívat, co je nového v Bohosudově. Tam už tehdy nebyl žádný řeholník, ale byly tam řeholnice a měly tam jako zmocněnkyni nějakou komunistku. Ty sestry Bártu znaly z nemocnice pod Petřínem, tak ho srdečně uvítaly a nabídly mu místo v kotelně jako úkryt a také práci jako pomocný kotelník, jinak že všechnu práci jsou zvyklé dělat samy.  Dával jim duchovní cvičení místo cvičení marxistického. Tam byl skoro celý týden a nenašli ho. Pak zmizel jinam, dokonce se o něm vědělo, že byl v Olomouci a tam v jednom kostele se známému knězi nabídl, že by mohl kázat. On byl docela rád, protože  Bárta byl známý jako dobrý kazatel, a on začal kázat velmi otevřeně o všem, co se děje a že je potřeba, abychom byli na stráži a nenechali se balamutit. Hned po kázání zmizel a byl už pryč, když během mše přišla policie a ptala se, kdo to tady kázal. Potom se dostal do styku s někým, který mu slíbil obstarání občanského průkazu. Nechal si narůst vousy a dostal průkaz na jméno MUDr. Novák a hned ten den si s klidem sedl do vlaku a  odjížděl z Brna, kde mu průkaz předali, ale ve vlaku do kupé přišli dva páni, legitimovali se a řekli: „Pane doktore, půjdete s námi.“ Ono to bylo zinscenováno. Bárta byl venku od 2. září a tohle se stalo někdy v dubnu 1953.

Inženýr Dachovský o Bártovi vydal knížku, kterou napsal podle jeho vyprávění. Dachovský byl komerční inženýr a pracoval v pojišťovně,  a skutečně byl tajně přijat do řádu a Šamárek ho doporučil do Liberce, kde byl v letech asi 1974-78. Bydlel v Liberci v Domečku a aktivně se věnoval studiu a s Bártou byl jedna ruka a od něho se dozvěděl hodně věcí, něco pak také ode mne, když Bárta zemřel. Ale potom Dachovský od nás odešel, protože to psychicky nevydržel – začalo to pronásledováním.